Pohřeb absurdního dramatika

I Poláci si potrpí na velkolepé státní pohřby svých absurdních dramatiků. Jako tomu bylo třeba u mystifikátora, dramatika a výtvarného umělce Stanislawa Ignacy Witkiewicze, který rád děsil své okolí zubní protézou.

První pohřeb polského umělce, mystifikátora a provokatéra Stanislawa Ignacego Witkiewicze, o němž se občas tvrdí, že byl jedním z předchůdců absurdního dramatu, proběhl bez pompy. V úzkém okruhu přátel a zvědavců ve vsi Jeziory na Polesí. Spolu se svou milenkou se tam v září roku 1939 uchýlili před postupujícím Wehrmachtem. A když se roznesla zvěst, že se od nedalekých hranic se Sovětským svazem valí do tehdejšího Polska také Rudá armáda, Witkiewicz s milenkou opustili statek a v nedalekém lese se spolu otrávili. Milenka přežila, Witkiewicz, který si ještě podřízl žíly, nikoli. Kolovaly pak zvěsti, že dal své milé slabší dávku léků.

Hrob umělce, který se v Polsku stal, jak už to tak bývá, zejména po své smrti kultovní osobností, se tak ocitl v ruském záboru někdejšího polského území, na Ukrajině, a nadlouho to vypadalo, že je definitivně ztracen. Už vzhledem k okolnostem, za jakých přišel o život.

Když se v Sovětském svazu ujal moci Michail Gorbačov, poměry v reálném socialismu začaly tát. A tak se objevila i myšlenka převézt ostatky velkého umělce zpět do Polska a slavnostně je na státní útraty opět pohřbít po boku Witkiewiczevo matky v jeho rodném Zakopaném. A ten státní pohřeb první třídy jakoby si mistr grotesky napsal sám.

Pro dramatikovy ostatky se do Sovětského svazu vydaly samé důležité osoby, které ovšem o tom, kde Witkiewicz leží neměly ponětí. Umělcova vnuka zařadili do výpravy na poslední chvíli, teprve po jeho naléhání, že na místo pojede na vlastní náklady. Pro jediného pamětníka pohřbu, nezbylo místo vůbec.

Polská delegace na místo dorazila pozdě a tak Rusové provedli exhumaci sami. Na Poláky tak už čekala pouze zapečetěná truhla s fotografickou dokumentací, čestná stráž pionýrů a milá slavnost zorganizovaná místním sovchozem s prodejem klobás, limonády, sladkostí a petrobarevných deštníčků. Když umělcův vnuk po prohlédnutí fotografií upozorňoval, že lebka exhumovaných ostatků má kompletní zuby, zatímco o Witkiewiczovi bylo známo, že měl jen zubní protézu, jíž se rád chlubil a děsil své okolí, uklidňovali ho funkcionáři slovy: „Nechápete, že je to jedno, čí ostatky vezeme? Hlavní je politické vyznění!“

Návrat Witkiewicze do Polska byl triumfální. Rakev byla 14. dubna 1988 vezena v slavnostním průvodu za doprovodu horalské kapely, v rámci kterého se měl Witkiewicz také symbolicky rozloučit s Tatrami. Kdejaký potentát se předvedl svým proslovem. Připravil se náhrobek se vzletným textem o dlouho očekávaném návratu velkého umělce do vlasti. Církev ochotně souhlasila s pohřbem sebevraha v posvěcené půdě. Ani umělci neměli zůstat pozadu. Kromě množství výstav Witkaceho výtvarných děl a projekcí filmů o něm, dorazily do Zakopaného také přední polské divadelní soubory.

Už v průběhu pohřbu se ovšem začaly objevovat hlasy, že tělo, které je v Zakopaném s takovou pompou pohřbíváno není vůbec Witkiewiczovo. Mašinérii slavnostního pohřbu už ale zastavit nešlo.

Ticho kolem této události panovalo sedm let až do roku 1994. Teprve tehdy antropologové ohledali údajné Witkiewiczovy ostatky. A nejen že si povšimli přebývajících zubů v lebce pohřbeného těla, ale museli konstatovat, že ona osoba měla dokonce zuby výjimečně zdravé. Dále zjistili, že stáří těla není Witkiewiczových 54 let, ale pouhých 30, že na rozdíl od vysokého a štíhlého dramatika, slavnostně pohřbené tělo měří pouze 165 centimetrů a že je to... žena.

Na základě těchto objevů, byl pak v tichosti odstraněn náhrobek oslavující návrat velkého umělce do vlasti a nahrazen původním, na němž jeho matka na návrat svého syna ještě stále čeká.

Ale údajně to celé nebyla jediná chyba, která se v rámci Witkaceho pohřbu udála. Místní učitel, který se zároveň v Zakopaném staral o hřbitov, kde údajného Witkiewicze vedle jeho matky pohřbili, se měl vyjádřit, že když pro velikána kopal hrob, našel kromě Marie Witkiewiczové ještě ostatky další. Něšťastná matka tak v hrobě momentálně dlí hned se dvěma zcela neznámými osobami.

Podle jednoho polského profesora byla celá ta fraška jen důkazem toho, že Witkiewicz vede čilý posmrtný život vyznačující se tím, že si z nás ze zásvětí tropí opravdu kruté žerty. A jeho chechot je nad hřbitovem v Zakopaném slyšet dodnes.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.