Pohřeb absurdního dramatika

Roman Sikora

I Poláci si potrpí na velkolepé státní pohřby svých absurdních dramatiků. Jako tomu bylo třeba u mystifikátora, dramatika a výtvarného umělce Stanislawa Ignacy Witkiewicze, který rád děsil své okolí zubní protézou.

První pohřeb polského umělce, mystifikátora a provokatéra Stanislawa Ignacego Witkiewicze, o němž se občas tvrdí, že byl jedním z předchůdců absurdního dramatu, proběhl bez pompy. V úzkém okruhu přátel a zvědavců ve vsi Jeziory na Polesí. Spolu se svou milenkou se tam v září roku 1939 uchýlili před postupujícím Wehrmachtem. A když se roznesla zvěst, že se od nedalekých hranic se Sovětským svazem valí do tehdejšího Polska také Rudá armáda, Witkiewicz s milenkou opustili statek a v nedalekém lese se spolu otrávili. Milenka přežila, Witkiewicz, který si ještě podřízl žíly, nikoli. Kolovaly pak zvěsti, že dal své milé slabší dávku léků.

Hrob umělce, který se v Polsku stal, jak už to tak bývá, zejména po své smrti kultovní osobností, se tak ocitl v ruském záboru někdejšího polského území, na Ukrajině, a nadlouho to vypadalo, že je definitivně ztracen. Už vzhledem k okolnostem, za jakých přišel o život.

Když se v Sovětském svazu ujal moci Michail Gorbačov, poměry v reálném socialismu začaly tát. A tak se objevila i myšlenka převézt ostatky velkého umělce zpět do Polska a slavnostně je na státní útraty opět pohřbít po boku Witkiewiczevo matky v jeho rodném Zakopaném. A ten státní pohřeb první třídy jakoby si mistr grotesky napsal sám.

×