Pohřeb: Václav Havel si zahrál v nejabsurdnějším dramatu hlavní roli

Pohřeb bývalého prezidenta měl být veřejný, ale nemusel být státní. Stejně tak je škoda mediální proměny Václava Havla - člověka v pozlátkový mýtus.

Poměrně dosti lidem, které jinak pokládám za moudré, se líbil státní pohřeb, tak, jak byl pojat, i to, že vůbec proběhl. Mnozí přátelé, které jinak pokládám za rozumné, mi říkali, že se jim líbilo, co na pohřbu pana prezidenta Václava Havla říkal Klaus. Hodně lidí, které jinak pokládám za soudné, běhalo z jedné akce na počest Václava Havla na druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou… s domněnkou, že čím víc jich navštíví, tím více pana prezidenta uctí.

Více lidí, které jinak pokládám za inteligentní, po několikadenní mediální masáži přestali brát Václava Havla jako člověka a vyvěsili si jej nad domácí oltáříček coby novodobý český mýtus. Co média z Václava Havla vyrobila, odpovídá jejich (ne)úrovni.

Vytunelovaný pohřeb
K vytunelování Havlova pohřbu došlo ze dvou příčin.
1.Rodina přistoupila na státní pohřeb.
2.Klaus to snad ani jinak neumí.

Vše se mohlo docela dobře obejít bez státního pohřbu. Státníci se mohli sjet do Prahy i tak, na pohřeb veřejný (neorganizovaný státem). Schválně říkám „veřejný“, protože soukromý pohřeb Václav Havel mít nemohl. Potřebovali jsme se s ním rozloučit, protože jej máme za vlastního. A potřebovali se s ním rozloučit i jeho zahraniční přátelé. Oproti státnímu pohřbu měl by ten veřejný jasnou výhodu:
Veškeré hodnoty, které Václav Havel symbolizuje, by nemohl pokrytecky vychvalovat někdo, kdo je celým svým postojem proti nim.

Kdysi se vyprávěla tato anekdota:
Za tuhého stalinismu odhalovali v Sovětském svazu pomník básníku Alexandru Puškinovi. Látka zahalující pomník se pozvolna svezla po soše a divákům se objevil Stalin, kterak čte Puškinovu knihu.

A Klaus tímto způsobem stavěl pomník Václavu Havlovi. Stál na piedestalu a deklamoval z jeho myšlenek.

Občanská společnost, snaha o multikuturalitu, evropanství vyjádřené hledáním společných věcí s ostatními, boj proti diktátorům, diktaturám, proti útlaku po celém světě, razantní důraz na lidská práva i v politice, včetně mezinárodních jednání, vědomí, že demokracie přestává být demokracií, když přestane přihlížet k právům a potřebám menšin… to vše a mnohé další Klaus z duše nesnáší a pokládá za škodlivé - dostal však „příležitost, která se neodmítá“.

Na pohřebních akcích řečnil Klaus víckrát. Mohl se konečně u nás i venku zviditelnit „pozitivně“ (na Havlových tématech) a zároveň si připravovat „pohřeb se slávou“ pro sebe. Když už byla obnovena masarykovská pohřební tradice, tak z toho lze těžko vyjmout někoho, kdo si na Pražském hradě momentálně hraje na českého prezidenta. Vytunelovat pohřeb pana prezidenta Václava Havla nečinilo Klausovi sebemenší potíže. Škoda, že k tomu dostal příležitost.

Chyba pravdoláskařů
Velmi přehnaná, okázalá, pompézní, nevkusná a nafouklá byla i forma státního pohřbu, na třech místech. A to obzvlášť tehdy, kdy byla posílena několika dalšími viditelnými akcemi.

Skvělí byli lidé, kteří něco udělali sami od sebe, zapalovali na mnoha místech republiky svíčky a tiše se loučili se svým prezidentem.

Na Pražské křižovatce a na bohoslužbě „u Halíka“ se odehrály dvě důstojné pietní události, které dobře vyjadřovaly úctu a způsob jejího podání, vůči Václavu Havlovi. Sešli se tu především ti, kteří s panem prezidentem souzněli, tedy příznivci pravdy a lásky. Lidé, kteří si Václava Havla váží pro jeho životní postoj a myšlenky, které považoval za zásadní. Stáli čestnou stráž, čekali dlouhé hodiny ve frontě k poslednímu rozloučení, modlili se za něj.

I tyto pietní události ovšem v nepřetržitém mediálním třeštění, ve spojení s ostatními akcemi, navenek nechtěně utvořily dosud nevídané panoptikum, protože nebyly zřetelně odděleny. Bohužel.

Státní nevkus vrcholil během piety u sv. Víta. Namísto Šarkózyho tam přikuloval Sarkozy, ten, který vyhání Romy z Francie. A církevní slovo zde vedl muž, který je názorově shodný s hlavním celebrantem Klausem (neboť pro něj bylo toto představení přichystáno).

„Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás,“ řekl zde ten, který své úsilí nejednou nasměroval k tomu, aby byl odkaz Václava Havla zplošťován a deformován.

Tatíčkovská ikona

Židle, které organizátoři pohřbu ve sv. Vítu určili přátelům Václava Havla, zely téměř prázdnotou. Jako jediný z nich však pozvedl hlas rozumu Havlův přítel Petr Uhl, který se odmítl zúčastnit tohoto obřadu, protože si jej uzurpuje ODS a katolická církev, přestože Václav Havel nebyl katolík ani křesťan. Tento názor pak neváhal sdělit přítomným médiím.

A v deníku Právo Petr Uhl krom jiného napsal:
„Havel skutečně připomíná Masaryka, jak se nyní často říká a píše. V těchto dnech ho ale připomíná i předstíraný smutek. Oba byli za svého života málokterými občany pochopeni. Když si politická elita neví s politikem rady, udělá z něho v den jeho smrti tatíčkovskou ikonu a vymyslí divadlo se šestispřežím a dělovou lafetou.“
Výstižně řečeno.

Celé to několikadenní představení končilo koncertem v Lucerně. Ten byl sám o sobě skvělý, konečně jsem v tom informačním ataku mohl mít pocit spřízněnosti. A jistě nejen já. Když ovšem došlo na Plastiky, skupinu, která dala vzniknout Chartě 77 a které byl Václav Havel nehrajícím členem, Česká televize přenos z Lucerny ukončila. Když se to dozvěděl Vráťa Brabenec, řekl do mikrofonu přítomným: „Když přišel na jeviště underground, tak to televize vypla. I to hodně vypovídá o stavu naší společnosti.“

Nejenže má Brabenec pravdu, ale platí to i v širším kontextu: celý pohřeb proběhl víceméně podle tohoto scénáře, ze strany většiny politiků i médií.

Bojím se jí otevřít…
V předlistopadových dobách působil v Československu vypravěč autorských anekdotických příběhů, který si říkal Smutný muž. Vykládal sonorním hlasem a vždy s vážnou tváří. Proč mu komunisté zakázali vystupovat, je zřejmé z následující anekdoty:
„Otevřel jsem noviny… Lenin.
Otevřel jsem rádio… Lenin.
Otevřel jsem televizi… Lenin.
K večeři mám konzervu. Bojím se jí otevřít.“

Tu historku jsme si po Havlově úmrtí prožili na vlastní kůži a dosyta. Dokonce i ti z mediálních člověků, kteří před tím na Václava Havla kydali špínu, kde jen mohli, se nyní předháněli, kdo více, déle a podlézavěji zahraje na prohavlovskou strunu, kdo vícekrát o něm bude hovořit jako o neomylném polobohu, kdo častěji mu vypucuje obuv na poslední cestu.

Byli jsme svědky výroby falešného mýtu prostřednictvím nepřetržitého proudu adorace, výmyslů a nesmyslů v přímém přenosu. Byli jsme toho svědky všichni, takže netřeba podrobností (možná to stojí za rozbor, nevím – uvidíme).

Mafiánský kapitalismus
Václav Havel by nenapsal tak absurdní drama, v němž mu bylo dáno hrát hlavní roli. Polední odcházení se mu však, nikoli jeho vinou, nepovedlo. Vedle úcty, upřímného loučení a slz nikoli krokodýlích, musel podstoupit i velké množství pokrytectví a licoměrnosti. Příliš mnoho lidí se po jeho rakvi chtělo vyšplhat na výsluní či na jeho skonu nějak vydělat.

Postupně, jak jsem během doby poznával jeho činy, jsem si začal Václava Havla vážit i za jeho polistopadové konání. Nejvíc v momentě, kdy pronášel svůj slavný Rudolfínský projev (ten měl však přednést mnohem dříve), v němž konečně pojmenoval skutečný stav věcí, a to příměrem „mafiánský kapitalismus“. Klaus tam tehdy seděl jako opařený a prezidentovi ani nezatleskal. Měl jsem ovšem i tu čest Václava Havla při některých příležitostech kritizovat.

Soudím, že Václav Havel si způsob, jakým proběhl jeho pohřeb spojený s popsanou „mediální hysterií“ rozhodně nezasloužil. A mrzí mě velmi, že pravdoláskařům většinou mediální metamorfóza Václava Havla-člověka ve falešný, pozlátkový mýtus často ani nevadí.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

občanská kritika státního pohřbu Středa, 28.Prosince 2011, 19:04:28

Petr Uhl a kolega Kostlán nejsou jediní, kdo byli znechuceni tím, jakým způsobem se Václava Havla zmocnil prezident Klaus a Dominik Duka s katolickou církví. To, že Klaus při své činnosti myslel především na sebe, je jasné. Ale to on dělá pořád. Nechápu, že ještě existují inteligentní lidé, kteří to nevidí. Je dobře, že aspoň zazní veřejná kritika. Je to trest za to, že Václav Havel byl nejen československým, ale i českým prezidentem a Václav Klaus si s Dominikem Dukou dělají velký zálusk na orientování české státnosti.

František Kostlán - Praha

Martin Šimsa Středa, 28.Prosince 2011, 23:42:24

Samozřejmě s Vámi souhlasím. A obzvlášť mám obavy z toho, co jste pospal v poslední větě. Jestli tihle dva budou orientovat českou státnost společně (tedy, pokud je bude více lidí brát vážně), Pán Bůh s námi a zlé pryč.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 10:42:39

Také se obávám spojenectví státu a církve. Stát třeba může chtít v budoucnu přesunout svou dosavadní sociální úlohu na církev, čímž by občany učinil na církvi závislými, protože by se potom taková sociální pomoc možná poskytovala přednostně těm, kteří jsou poslušní. Sociální politika je mocná zbraň.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 29.Prosince 2011, 22:44:13

http://www.blisty.cz/art/61230.html
Ilona Švihlíková:Václav Klaus je opět o tah napřed

"Podpora katolické církve. Dukovy výroky o tom, že reformy jsou nutné a že fašismus a nacismus jsou extrémně levicové ideologie a Klausovo vystoupení „svatováclavské“ svědčí o navázání silného spojení, ba přímo „posvěcení“. V tradičně ateistickém českém národě to nemusí mít tak silný vliv, je to možná inspirace putinovskou politikou"

Já bych tak nespoléhala na "tradičně ateistické Česko".

Veronika Srbová - Praha 4

Pátek, 30.Prosince 2011, 11:07:47

Myslím, že v době, kdy jsme my "pravdoláskaři" prožívali smutek a stesk, pan prezident a jeho boys se nejenom zviditelňovali, ale hlavně to pro ně byl skvělý důvod k oslavám. A tak bylo vlastně spojeno příjemné s užitečným.
Spojení státní moci s církví už lidstvo zažilo v historii nejednou, nikdy však nebylo na věčné časy, nakonec si obvykle dříve či později stejně šli po krku.
Mě na tom mrzí především, že ta skutečná církev, kterou tvoří všichni věřící bez ohledu na "konfesi", nezaslouženě ztratí kredit, a mnoho lidí víru teprve hledajících bude asi hledat jinde.

František Kostlán - Praha

Veronika Srbová Pátek, 30.Prosince 2011, 12:55:17

Výstiižné, děkuji. S tím se mohu pouze ztotožnit.

František Kostlán - Praha

Eva Hájková Pátek, 30.Prosince 2011, 12:57:41

Přesně tak - podceňování, mlžení a putinismus (a mnohé další) mají ti dva pokrytci společné. Naštěstí Duka nevede katolíky sám, jsou tam i normální lidé.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

dopis z internetu Pátek, 30.Prosince 2011, 14:58:40

Přišla mi podepsaná reakce z internetu, přetiskuji bez podpisu:

Dobrý den, pane Šimso,


v diskuzi na DR píšete, že .... "se Václava Havla zmocnil prezident Klaus a Dominik Duka s katolickou církví."
Souhlasím s Vaším příspěvkem, i s článkem p. Kostlána s jednou výhradou: totiž pod pojem "Duka" je dnes bohužel zahrnuta celá katolická církev. Patří tam i lidé, kteří nesledují, nevědí, neumí rozlišovat...

Cítím bezmoc, napíše-li kdokoli, že cosi zase udělala "katolická církev". Ta není a nikdy nebyla demokratická, ale hierarchická. Stalo se, že jsem koncem osmdesátých let konvertovala a zrovna k této církvi. Pokud trochu znáte konvertity, jistě souhlasíte, že v době konverze neřeší mocichtivé hierarchy ani církevní majetky, ale hledají a nalézají prostředí přátelské a vstřícné jejich osobnímu hledání Boha. Tak nějak tomu bylo i se mnou, tehdy ani ne třicetiletou...

Podle výsledků sčítání lidí se jich stále méně hlásí k organizovanému členství v nějaké církvi. Nedivím se. To, co pan Duka předvádí, vede přímo úměrně ke klesajícímu zájmu lidí o účast ve spolku, jehož je bohužel vrcholným představitelem. Spoustě lidí tato situace vadí natolik, že se v rámci slušnosti a možností snaží se situací něco dělat. Ještě dříve, než se arcibiskup Duka zviditelnil pozváním prezidenta Klause do Staré Boleslavi, vznikla Výzva k sociální angažovanosti biskupů. Není nijak zvlášť medializovaná, podpořilo ji 185 lidí. Autoři Svatováclavské výzvy byli asi pilnější ;-) , podpisů mají 239. Do třetice Evangelium není politický argument, podepsáno 202 lidí. Najdou se lidé, kteří si všímají, a kterým současná situace leží na srdci. Zatím kolem dvou stovek lidí, napříč konfesemi.

Opravdu, tolik pokrytectví a falše, jakou "katolíci" skrze arcibiskupa Duku předvádí, může člověka, hledajícího Boha, jen odradit. Spojení trůnu a oltáře jsem si poprvé všimla po 17. listopadu 2010. Jako v celé naší společnosti, tak i v církvích jsou lidé pokud možno zalezlí, neangažovaní, je jim to všechno fuk. Proto iniciativy křesťanů (dokonce i katolíků) měly kromě dobrých ohlasů i odpůrce, ale to už je trochu jiné téma - tradicionalisté, lefévbristé, neokonzervativci, hradní rádci a ti, kteří se motají kolem mocných tohoto světa.

Snad tedy vyjmete z pojmu "Dominik Duka s katolickou církví" aspoň těch zhruba třista aktivistů. Z toho, dejme tomu, 150 katolíků :-)

Zdravím

František Kostlán - Praha

Pane Šimso, Pátek, 30.Prosince 2011, 15:42:25

děkuji za ten dopis. Nejenže s tou paní cítím, ale dávám jí i za pravdu.
Přeji vše dobré v příštím roce.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.