Jezte kroupy

Historie jedné rodiny, která vlastnila velký průmyslový podnik, ukazuje jak to v Evropě v minulém století chodilo.

Nezapomenutelná scéna z filmu Marina Friče Svět patří nám z roku 1937 ukazuje Voskovce a Wericha jak si pohrávají s ručním granátem, který nejdřív považují za konzervu. Když objeví nápis Krupp Essen, usoudí, že jsou tam kroupy. Nějaký šoulet.

Nebyl to šoulet, ale útočný granát vzor 39 naplněný trinitrotoluenem. Essen sice znamená jíst nebo jídlo, ale také je to název města v Porúří. Kroupy se německy řeknou Graupen ale Krupp je příjmení obchodnické rodiny, která přišla do Německa snad z Nizozemí na konci šestnáctého století a vydělala jmění na obchodu s majetkem lidí, kteří uprchli před morem. Za třicetileté války vydělávali Kruppové poprvé i na zbraních. Zakladatel moderní slávy rodinného podniku, Friedrich Krupp vybudoval před dvěma sty lety, v roce 1811, v Essenu první železárnu, ale moc úspěšný v podnikání nebyl, přivedl rodinu téměř na mizinu. Teprve jeho syn Alfred se prosadil jak technickými inovacemi, tak obchodní a politickou zdatností. Začínal s pěti dělníky, a když v roce 1887 umíral, zaměstnávala firma dvacet tisíc lidí a byl to největší průmyslový podnik světa. Ocelové Kruppovy kanóny pomohly Prusku vyhrát v roce 1871 válku s Francií, která střílela ještě z mosazných děl. To mu vyneslo vřelé vztahy s císařským domem a vynikající obchody v dalších válkách, které Německo nadšeně vedlo.

Alfred Krupp byl průkopník i v zacházení se zaměstnanci. Vytvořil jakousi podnikovou ústavu, zavádějící přísnou kontrolu dělníků. Museli firmě přísahat věrnost, nesměli se zabývat politikou a samozřejmě nesměli být členy odborů. Krupp přišel už tehdy na skvělou myšlenku, že je nepřípustné, aby se dělnictvo po závodě jen tak poflakovalo, takže pro cestu na toaletu bylo potřeba písemné povolení od mistra. Takový raný příklad toho, jak úspěšně se kapitalismus snoubí s lidskými právy.

Na druhé straně Krupp poskytoval na tu dobu (od čtyřicátých let devatenáctého století) naprosto neobvyklé sociální výhody. Stavěl dělnické kolonie s parky, školami a hřišti, poskytoval zaměstnancům zdravotní a úrazové pojištění a vyplácel vdovské důchody. Kmenové zaměstnance, na kterých závisela vysoká kvality výroby, firma nepropouštěla ani v dobách krize a „Kruppiáni“ byli proto vůči „své“ firmě opravdu loajální. Kruppův systém paternalistického kapitalismu dávno před Fordem nebo sv. Tomášem Baťou sloužil jako vzor pro sociální zákony, které prosadil na konci století Bismarck, aby tak vzal vítr z plachet tehdy revoluční sociální demokracii. Tento takzvaný Rýnský kapitalismus stojí na počátku sociálního sátu, který dnes zpitomělá pravice vydává div ne za komunistický vynález.

Alfredův syn a dědic Friedrich Alfred dále firmu rozvíjel, inovoval a rozšiřoval zbrojní výrobu. Jeho dcera a dědička Bertha si za muže vzala Gustava von Bohlena, který při sňatku spolu s majetkovými podíly přijal i jméno Gustav Krupp von Bohlen und Halbach a vedl podnik téměř po celou první polovinu dvacátého století, kdy se teprve plně projevilo, čeho je taková úspěšná rodinná kapitalistická firma všeho schopná.

Už za První světové války Gustav úspěšně zavedl, v rozporu s mezinárodním právem, nucenou práci civilistů z okupované Belgie – a jak se to v příští válce hodilo! Také byl jako první z rodiny po válce označen za válečného zločince, ale nějak se to pak zametlo pod koberec, takže se, povzbuzen, podílel na obcházení zákazu zbrojní výroby v Německu. Věděl, že jeho čas přijde. Po Druhé světové válce soudu s válečnými zločinci unikl jen proto, že už byl i z lékařského hlediska dementní.

Už Alfred snil o příchodu muže, který uskuteční kontrarevoluci proti „Židům, socialistům a liberálům“. Jeho vnuk, Gustavův syn Alfried, v tom viděl jasné proroctví a stal se od počátku nadšeným Hitlerovým stoupencem. Šílený čalouník Hitler byl sice pro Gustava společensky podměrečný, ale když v roce 1932 fatálně prohrál volby, patřil Gustav mezi průmyslníky, kteří mu pomohli ze šlamastyky, k těm nejštědřejším. Za to se stal hned v roce 1933 předsedou Říšské federace německého průmyslu. Zbrojní výroba se mohla rozjet na plno. Zvláštním zákonem zajistil Hitler Alfriedovi, který firmu řídil od roku 1941, plné převedení dědický práv na jeho osobu a Krupp směl zabírat firmy v okupovaných zemích, mj. i československé Škodovy závody. Odhaduje se, že jím vlastněnými fabrikami prošlo na 100.0000 válečných zajatců a nuceně nasazených pracovníků. Zejména s Židy a Slovany bylo zacházeno krutě. Jednu továrnu, dojemně pojmenovanou po mamince Berthawerk, postavil Krupp přímo u Osvětimi. Za židovské ženy na práci platil SS čtyři marky za kus a den. Když po bitvě u Stalingradu bystře usoudil, že konečné vítězství asi nenastane, stačil si většinu ohromného majetku odklonit do zahraničí.

Alfried Krupp stanul před soudem s válečnými zločinci v Norimberku a byl odsouzen ke dvanácti letům vězení a k zabavení všeho majetku. Nakonec to dopadlo trochu jinak. Odseděl si pár let, část majetku musel přenechat svým sourozencům a musel zastavit zbrojní výrobu. Už v roce 1953 bylo znovu uznáno Hitlerovo Lex Krupp, potvrzující jeho výhradní vlastnictví firmy. Prostě trest jako řemen. A to proto, že na místo denacifikace se začal nosit antikomunismus – a ten samozřejmě potřebuje výrazné kapitalistické osobnosti.

Nový rozkvět firmy přinesl expanzi na jiné kontinenty i do nových oblastí podnikání, včetně stavby letadel a atomových reaktorů. A tak se Alfried po zásluze, díky své podnikavosti a flexibilitě, stal v šedesátých letech nejbohatším mužem Evropy. Dokonce poskytl odškodné některým svým židovským válečným otrokům. Jiným národnostem ne. Zkrátka sláva vítězům, čest poraženým.

Na konci šedesátých let firma začala ztrácet a začaly se měnit majetkové poměry: docházelo k fúzím a převzetím, poslední dědic Arndt von Bohlen und Holbach o podnikání neměl zájem a jeho smrtí v roce 1986 skončila rodinná historie firmy. V současné době značka firmy pokračuje jako ThyssenKrupp AG, tedy akciová společnost.

Měl jsem nedávno možnost navštívit v Porúří závod firmy na výrobu automobilových pružin, které dodává předním světovým automobilkám. Mzda dělníků se pohybuje mezi 15 a 20 euro za hodinu, pracuje se na tři směny, provoz je poloautomatický. Představitelé podnikové rady (podle zákona ji tvoří volení zaměstnanci, kteří reprezentují jejich zájmy vůči vedení) říkají, že jsou vedením podniku respektováni. Dříve tu ovšem pracovalo dva tisíce zaměstnanců, dnes jich je jen pět set. Díky vysoké kvalitě produkce zatím nehrozí zavření podniku, i když krize snížila zisky. Přesto má firma pobočné závody v Mexiku, Brazílii a v Číně. Dozvěděli jsme se, že všude platí stejná přísná pravidla ekologického managementu, ale o výši tamějších platů se nemluvilo.

Taková malá podniková historie, trochu i historie kapitalismu. Je to opravdu velmi přizpůsobivý systém. A propos kroupy jsou zdravé. Jezte je.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.