Starý Valdek

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ludvik_vaculik2

Ludvík Vaculík

11.12.2011 11:46

Související

Jdu volně po ulici a mám zanedbané otázky, mezi nimiž válka íránsko-irácká je ta nejmenší. Kdy, například, napíšu román? Či kdo by měl být po zásluze Husákovým nástupcem na místě tzv. prezidenta republiky? Podaří se mi v zimě najít Halleyovu kometu? Nebo dokonce nezačínám pomalu být blbý?

Poslední otázka, nejdůležitější z uvedených, není jen zdvořilostí ke čtenáři: opravdu nechci umíněným psaním o nedůležitostech měsíce předvádět svůj úpadek léty. Je to poplašné, když člověk na kamarádech vidí, co všechno mu hrozí. Nerad bych, například, opakovaně vyprávěl jedny příhody jak Zdeněk Urbánek nebo se třikrát přesvědčoval, zda jsem zamkl, jak František Pavlíček. Nesmíš moc mluvit, říkám si, abys při řeči neupadl z pátého, sice půvabně jak Mirka Rektorisová, ale přece jen do devátého! Ale nebudu, umiňuju si, ani stáčet paličatě každý hovor na jedno své téma jak Milan Šimečka. A Peckovo úsporné mručení, to je čím dál víc už jen formální ohražení vlastního stanoviště jak starým psem nežli beseda s kolemjdoucími. Taky nevím, co je míň pošetilé: pustit se jak Vlasta Chramostová do psaní pamětí ve věku, kdy se víc zapomíná, než pamatuje, či se jak Sergej Machonin obklopit mezi řádky malými dětmi, jež pak člověku posunou celé řádkování? Proto jsem si vždy a včas říkal, že si nikdy nezačnu nic s mladou ženou. Retrográdní pohyb v čase udělal Josef Zeman: když se nedokáže vymanit z koní, kteří mu otravují život i v důchodu, koupil si housle; ale pomůže to? Musel by si taky koupit školu hry na housle! Nač by mi byl cestovní pas, o který jsem zas požádal a výsledek neznám, kdybych pak uléhal na cestách do každé nevlastní postele nešťasten a destruován jako Karel Kosík? A co bych si hlavně nepřál - rozhádat se na stáří se všemi přáteli. - Ale já tu bručím jak staré pivo v zadku, a kde sem to přestal?

Tedy jdu Anglickou ulicí k Valdeku, kde se mám v jedenáct setkat se Zdeňkem, který mi slíbil předvést, jak tu před válkou sedával s Jiřím Ortenem, Kamilem Bednářem... a s kým ještě? Tu mnou projede úlek: nemělo to být v deset a v Demínce? Dějí se mi poslední dobou urážlivé věci: zapomenu třeba někam přijít, ztratím v tramvaji peněženku na drobné, a teď už týden vzpomínám, ke komu jsem si schoval zelenou složku s čímsi. Nebudu si přeci psát každou věc jako Mirek Zikmund!

Ale abych se dostal kupředu: loni mi náš Jan dovezl ze Sovětského svazu teleskop, zvětšuje 133x, letos jsme ho postavili do pozoru, a objevili jsme Slunce. Slunce je ve skutečnosti obrovské, takže se nevejde najednou do teleskopu. Jeho jakási očividně neobejmutelná zaoblenost je úžasná a hrozivá. Žádné milé, teplé a zlaté naše pozemské sluníčko, nýbrž svébytné, bezohledně těžké těleso, na němž i prostý hvězdář poznává, jak je nabito nebezpečím brzkého výbuchu. Bohužel se mi teleskopem nepodařilo ani zavadit o nějakou jinou hvězdu či planetu, protože jeho mířidla se od osy roury uchylují nejmíň o tři stupně! Proto nevím, jak s takovou výstrojí najdu v zimě očekávaného „Galeje“, a skepticky hledím na celý ten jejich podnik Vega. O to optimističtější jsem stran jejich bojových raket...pst!

Docházel jsem k Valdeku ve chvíli, kdy k němu z druhé strany kráčel Zdeněk. „Víš, Zdeněčku,“ vítal jsem ho, „že jsem v obecné škole měl spolužáka taky Zdeňka Urbánka? Hodný, tichý chlapec, nosil si dobré svačiny, já žádné, jeho tatínek byl četník.“ Zdeněk trpce: „A chceš mi to snad vyčítat?“ - „Vůbec ne, protože je to dávno. Ale nemám u tebe takové zelené desky?“ - „To bohužel nevím, a co v nich bylo?“ - „To jsem právě zapomněl,“ řekl jsem. Sedli jsme si ke stolu s výhledem na náměstí a on pravil: „Je to tu jako tenkrát, jenže my seděli tam v tom druhém křídle.“ Druhé křídlo bylo zavřeno a kolem nás se chystali k obědu lidé přicházející v chumlech z okolních úřadů a prodejen, drželi v rukou stravenky, ajkási závodní kuchyň se tu z toho stala, to nám možná bude vadit, nebo se najíme taky.

„Když tu sedíš,“ řekl jsem, „máš pocit totožnosti svého života a tohoto místa?“ - „To je těžké,“ odpověděl, „divadlo stojí za oknem jak tenkrát, kostel taky..., jsem to já..., ale bylo to jiné město...“ - „Jak?“ chtěl jsem vědět. „Představ si,“ řekl, „tam venku někde taky Židy, Němce..., tamhle byli živí Čapkové,“ kývl k Vršovicům, „a to bylo znát. Bohužel byl už taky znát Hitler...“

To si právě představit skoro nedovedu, a když, tedy jako přípravný stav, v němž se něco musí stát, a pak se to i stalo. Teď se nemůže stát nic, a je jedno, kdo bude prezidentem Husákem. „Teďka se naopak začnou dít změny,“ pravil Standa Milota. „Do roka vycouvají z Afganistanu, věřte tomu!“ Řekl jsem, že nevěřím, kápl jsem si na košili omáčku, „už jsem jak Ivan Klíma!“ zaklel jsem a Zdeněk se zdrženlivě usmíval, opíraje se jak tenkrát, jen staršími o půl českých dějin zády o židli ve Valdeku. Upadl jsem na chvíli do nepřítomnosti.

Ve válce irácko-íránské a naopak musíme být my Čechoslováci nelítostní: jsou to hovada. Jako je nicotný důvod té války, tak je lhostejné, kdo vyhraje. Jedna strana oznámí, že sestřelila protivníkovi sedm letadel, ten však to nepotvrdí, nýbrž sám oznámí, že zabral nepříteli město, ale ten to taky nepotvrdí, zprávy si odporují, ačkoliv skutečnost musí být jedna, je proto lhostejné, kdo z nich má snad víc pravdičky, která nemá vliv na válcování silnic u nás ani v Austrálii, a kdybych mohl, zakázal bych o nich mluvit i psát, ať si v neznámu, neviděni a neslyšeni, bez obdivu či soucitu zabíjejí svou společnou blbost, aspoň jí bude na světě míň! - Takovou se ovšem Slunci jeví i pravda a válka sovětsko-americká, proto stanovisko Čechoslováků nemůže být jiné nežli sluneční.

Když mám konečně napsat, co mi vyprávěl Zdeněk, zdá se, že jsem byl roztržitý, nepozorný a pokecaný omáčkou jak nějaký starý Valdek.

(Červenec 1985)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.