Peníze a církve. Malé srovnání Německa a ČR

Jiří Silný

Dojde-li k restitucím v rámci takzvaného majetkového vyrovnání, pak to, jak s prostředky církve naloží, bude rozhodovat o podobě institucionalizovaného křesťanství v ČR v tomto století.

V Německu jsou katolická a evangelická církev přibližně stejně významné. To se týká počtu věřících (katolíci 24.900.000, evangelíci 24.200.000), počtu zaměstnanců i ekonomické síly. V obou případech jde o velké počty a velkou sílu. I v mezinárodním srovnání patří obě k nejbohatším národním církvím světa a to i navzdory setrvalému ubývání věřících.

Čísla týkající se majetku nejsou oficiální, jsou to jen odhady. Podle nich mají obě církve včetně jejich institucí dohromady roční obrat kolem 125 miliard euro, o málo měně než koncern Volkswagen, asi trojnásobek českého státního rozpočtu, a jejich majetek se odhaduje na 500 miliard euro. Je ovšem obtížné dát dohromady celková čísla, protože v důsledku historického vývoje jsou obě velké církve organizovány podle zemského zřízení, které navíc ne vždy koresponduje se současným uspořádáním spolkových zemí. Velký ekonomický význam mají evangelická Diakonie a katolická Charita. Kromě toho existuje široká paleta dalších církevních zařízení a institucí. K největším svého druhu patří i církevní rozvojové agentury (Brot für die Welt a Evangelischer Entwicklunsdienst na evangelické straně a Misereor na straně katolické), které realizují stovky rozvojových projektů v desítkách zemí světa a organizují vzdělávací a osvětové kampaně v Německu.

Církevní příjmy se sbíhají z několika pramenů. Např. v roce 2009 získaly církve 9,5 miliardy euro z církevní daně, kterou na základě smluvního uspořádání vybírá stát spolu s ostatními daněmi a pak je převádí na církve. Každý, kdo je v Německu členem evangelické nebo katolické církve je povinen platit církevní daň (8-9% daně z příjmů). Tato úprava, týkající se církví, které jsou uznány jako veřejnoprávní instituce, je zakotvena v ústavě a této povinnosti se lze zbavit jen vystoupením z církve. Další příjmy plynou z darů, dědictví, výnosů z církevního majetku. Největší díl tvoří peníze, kterými stát církvím platí za služby, které konají pro veřejnost.

Velkou roli hrají obě církve v sociální péči, zdravotnictví a školství. Ve všech těchto veřejných systémech působí tisíce církevních zařízení, která jsou financována ze státního rozpočtu (stejně jako zařízení jiných zřizovatelů nebo státu samotného). Německo se v tom řídí principem subsidiarity: stát vytváří podmínky pro veřejné služby a realizuje je, ale tam, kde může i někdo jiný služby efektivně zajistit, poskytuje prostředky. Zejména v sociálních a zdravotních službách je zřejmé, že církve jsou schopné kromě odborné péče nabídnout i vysokou míru osobní motivace těch, pro které se nejedná jen o zaměstnání, ale kdo chápou svou službu i jako povolání. Díky tomuto uspořádání jsou Charita a Diakonie dohromady druhý největší zaměstnavatel po státu, celkem zaměstnávají kolem milionu lidí, mnohonásobně víc, než je míst v duchovní správě.

Toto uspořádání, které dlouho fungovalo bez komplikací, se v posledních letech dostalo do problémů. S tím, jak se v Evropské unii prosazují stále tvrději tržní mechanismy a princip konkurence, musí církve obhajovat, když dotují svá zařízení, která neprovozují za účelem zisku, ale jako službu, z vlastních prostředků, protože tím tvoří „nekalou“ konkurenci provozovatelům stejných služeb, kteří na tom vydělávají a drží se jen nařízených minimálních standardů. Milosrdenství opravdu ruší tržní principy, takže systém, který všechno převádí na peníze, potřebuje toto nebezpečí zlikvidovat.

Jedná se o další vážný útok na koncept sociálního státu, jehož úspěšná poválečná podoba vznikala na základě myšlenek německých křesťanských, katolických a evangelických, ekonomů. Proto německé církve sociální stát brání, na rozdíl od těch českých. Svatováclavská výzva Václava Klause aby české církve přestaly podporovat sociální stát, se tak výrazně minula adresáty. Ony ještě ani nezačaly. Těch několik českých katolíků, mluvících o katolické sociální nauce (která je oficiálním církevním učením katolické církve), což je v podstatě koncept sociálního státu, je považováno div ne za nebezpečné levicové radikály, ačkoli se jedná o typicky středový, kompromisní koncept. V Německu by ostatně taková výzva od profesora ekonomie vyvolala pochybnosti o jeho duševním zdraví. U nás už jsme zvyklí.

Církve v Německu mají ale i vnitřní problém. Platí u nich zvláštní pracovní právo nejen pro duchovní, ale i pro zaměstnance církevních sociálních zařízení. Tito pracovníci například nemají právo na stávku a na kolektivní vyjednávání. Zatímco dříve byly tyto nevýhody kompenzovány dobrými mzdovými a pracovními podmínkami a dalšími výhodami, zmíněný konkurenční tlak i omezování církevních příjmů nutí k úsporným opatřením a zvyšují i tlak na zaměstnance. To co známe i od nás, že se od motivovaných pracovníků v sociální sféře jaksi samozřejmě čeká pochopení a ochota obětovat se, má samozřejmě své meze. Objevují se demonstrace a pracovně právní spory, které budou řešit soudy.

Německé církve se, zase na rozdíl od nás, nezabývají převážně svými problémy, ale chápou i svou odpovědnost za to, co se děje ve společnosti a ve světě. Ať jednotlivě nebo v ekumenické spolupráci zaujímají stanoviska k palčivým problémům. V minulosti to bývalo někdy i způsobem, který by v našem konzervativním církevním prostředí působil naprosto radikálně. Dnes jsou ve svých vyjádřeních vedení církví méně kritická, ale přesto jsou jejich stanoviska k otázkám chudoby, životního prostředí nebo míru zásadní a jednoznačná. Věřící se zapojují do řady hnutí a občanských aktivit. Důležité je, že se mění také praxe církve ve smyslu toho, jak zachází se zdroji, které má k dispozici.

Nejpatrnější je to v podpoře udržitelných konceptů. Angažovanost v ekologických otázkách je velká a řada instancí se zabývá prosazováním různých opatření snižujících ekologickou stopu v církvích i ve společnosti. Zase srovnání se situací u nás vypadá víc než pochmurně. Stačí se podívat, kolik členů má Česká křesťanská environmentální síť.

Po dlouhých letech diskusí se v Německu začíná měnit také to, jak církve vydávají své peníze. Obrovskou kupní sílu chtějí postupně směřovat do ekologicky a sociálně udržitelného nakupování. Dříve církevní ekonomika stavěla při nákupech, jako kterýkoli jiný hospodářský subjekt, na maximální úspornosti. Díky své kupní síle mohla využívat i množstevní slevy (např. při nákupu služebních aut) a i v jiných oblastech se nakupovalo co nejlevněji. Dnes existují rozhodnutí o zapojení dalších kritérií. V 35.000 zařízení Diakonie a Charity (které ročně disponují 50 miliardami eur na nákupy) bude zaveden tzv. ekologický a férový management.

Je to v souladu s trendem, který umožňují směrnice EU pro veřejné nákupy, které říkají, že je možné kromě kritéria maximální hospodárnosti při veřejných nákupech uplatnit i měřítko ekologické a sociální udržitelnosti. Mnoho západoevropských měst a i některé vlády už tyto principy do veřejných nákupů zavádějí. Nakupují ekologicky šetrné výrobky, tam kde je to možné a dávají přednost produktům, které poskytují záruku, že při jejich vzniku nebyla porušována lidská práva. Taková záruka je např. u produktů se značkou Fairtrade. Tam, kde certifikace dosud neexistuje, chtějí nákupčí po dodavatelských firmách např., aby přesvědčivě prokázaly, že v produkčním řetězci byly dodržovány pracovněprávní standardy Mezinárodní organizace práce.

Vliv a význam hnutí etického nebo udržitelného nakupování roste. Etické spotřebitelství má už dlouhou historii, která často začínala v církevním prostředí. Vstup velkých institučních spotřebitelů může představovat úplně novou dimenzi uplatnění vlivu spotřebitelů. V případě německých církví je to dvojnásob významné, právě pro jejich ekonomickou sílu, která je schopná při strategickém využití významně ovlivnit celé trhy a přispět tak k návratu ekonomiky k lidskému rozměru.

Zlé jazyky tvrdí, že už je stejně rozhodnuto, předem rozprodáno, na církevní lesy, že už si brousí pily velcí hráči, že vydání majetku nebude zadarmo, že je spojeno s korupcí, jak jsme zvyklí v těch případech, kdy politici rozhodují o velkých penězích. Už je to zkrátka český reflex, něco takového čekat. Historická zkušenost s první vlnou církevních restitucí (i když pomineme trapný případ známý jako „voršilky sobě“), kdy kláštery nuceně opouštěla různá sociální zařízení, aby pak v prázdných prostorách bloudilo několik mnichů, zase našeptává pochybnost, jestli jsou církve opravdu tak dobrými hospodáři, aby dokázaly rozumně spravovat, co dostanou.

Nechme se překvapit. Třeba se církevní lodivodové nechají inspirovat ekumenickými příklady nebo dokonce Duchem svatým a svěřené hřivny rozmnoží pětkrát nebo i desetkrát. Nemám zajisté na mysli spekulativní zisky z pochybných investic, ale rozmnožení díla spravedlnosti a milosrdenství. V případě opačném zbude pláč a skřípění zubů.

    Diskuse
    November 22, 2011 v 22.36
    Ekologická a sociální udržitelnost státu?
    Co by se asi muselo stát, aby u nás zase aspoň na chvíli zavládlo "ekologicky a sociálně udržitelné" jednání politiků?
    PM
    November 23, 2011 v 11.28
    Sekularizace po našem
    Děkuji pane Silný, za ujasnění výhledu na humanizaci české křesťanské společnosti.
    SH
    November 24, 2011 v 12.20
    Přiznám se…
    …že mne vůbec nezajímá, jak jsou financovány církve kdekoliv, tedy i kupříkladu v Německu. Zajímá mne především, kdo byl skutečným vlastníkem majetku, který katolická církev u nás už kupříkladu před reformou císaře spravovala a kolik bylo skutečně jejího majetku, jenž získala z různých odkazů a své vlastní „podnikatelské“ činnosti. Zajímá mne dále, kolik jí z toho vyvlastnily vlády pozdější, tedy nejen KSČ.
    Majetek KSČ a jejích politických seskupení byl „polistopadovým revolučním právem zestátněn“ s odůvodněním, že byl získán neoprávněně z titulu politické nadvlády. Kolik majetku získala katolická církev z titulu své politické nadvlády, se ale nikdo nepokoušel dohledat. Mne zajímá proč?
    JS
    November 25, 2011 v 11.04
    Nezabýval
    jsem se původem majetku ani oprávněností jeho vydání, protože si neumím udělat kvalifikovaný úsudek. Nepochybně je to otázka sporná. Lenka Procházková v Literárních noivnách z 10.11. v článku „Církev nemá na restituce právní nárok“ podává kritický pohled na návrat majetku a uvádí některé historické souvislosti, i když se také nevrací před Josefa II. Protože ale je pravděpodné, že se navrhovaná podoba majetkového vyrovnání prosadí, zajímalo mě, jaké to může mít důsledky a jaké jsou alternativy. Nemyslím si, že to přinese mnoho dobrého. Rozumný způsob financování církví a jiných občanských organizací je myslím důležitý pro fungování demokracie. Proto jsem vždy byl zastáncem tzv. daňových asignací, které jsou v řadě evropských zemí. Každý poplatník pak může sám určit kterou organizace chce podpořit.
    November 26, 2011 v 20.39
    Restituce jsou politickým rozhodnutím
    dle mého názoru. Otázka právního nároku církví na vrácení je dle mého názoru sporná. Na straně jedné není určitě pravdou, že církve mají na onen majetek nárok: pokud by tomu tak bylo, pak by zkrátka podaly žaloby na vydání věcí a soudy by jim to přiznaly (advokátů, kteří by to rádi udělali, by se určitě našlo hodně). Na druhé straně ale nesouhlasím ani s názorem paní Lenky Procházkové, o kterém píše Jiří Silný, totiž že církevní majetek byl majetkem státním: ano, za feudalismu a i později měl církevní majetek zvláštní (silně veřejnoprávní) právní režim, ale to se během dvacátého století transformovalo na normální dnešní vlastnictví. Pokud vím, tak mezi tím majetkem, který stát církvím odebral a tím majetkem, který jim ponechal, nebyl žádný rozdíl. A jestliže ponechaný majetek je dnes jejich vlastnictvím, pak ten majetek, který byl církvím sebrán, by se také stal normálním vlastnictvím církví, pokud by jim sebrán nebyl.
    Církve svůj nárok odvozují od tzv. blokačního paragrafu, což je § 29 restitučního zákona č 229/1991 Sb., o úpravě vztahů k půdě, který zní: "Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.".
    Z tohoto rozhodně neplyne, že by onen majetek byl nyní vlastnictvím církví. Na druhou stranu z toho zřejmě plyne, že má být přijat nějaký zákon o církevním majetku; v tomto zákoně by se tento církevní majetek měl nějak vyřešit, což však rozhodně neznamená, že by se tímto zákonem měl všechen tento majetek dát církvím.
    Církve však z tohoto paragrafu dovozují (do značné míry právem), že by se věc měla NĚJAK vyřešit, tzn. že by měly NĚCO dostat. Co ale dostanou, to je politické rozhodnutí.
    Jelikož na politická rozhodnutí naší vlády nemáme vůbec žádný vliv, přijde mi smysluplnější diskutovat o tom, co navrhl Jiří Silný, tedy o tom, co církve s tímto majetkem mohou dělat a jak by se církve mohly inspirovat ze zahraničí.
    Pavel Čižinský
    SH
    December 7, 2011 v 19.40
    Názor.
    Z charakteristik předložených příkladů se jeví, že uvedené instituce fungují proto, že nepatří jedné jediné církvi, ale vždy několika náboženským organizacím. V očích občanů ČR je římskokatolický klér natolik zkompromitovaný, že by asi čistě jeho finanční instituce důvěru nezískala. Majetek ostatních církví by totiž v dané instituci byl asi nevýznamný.