Současné společenské problémy jsou projevem krize kultury, konkrétně krize hodnot a morálky. Dokud budeme tato slova obcházet a příčiny krize hledat pouze v systémových nedostatcích, nemůžeme uspět. Hovořit o hodnotové a morální krizi však neznamená moralistní pranýřování chování jednotlivců či společenských skupin. Jde o pochopení složitého kulturního organismu, v němž se společností uznávané hodnoty rodí, obnovují a interiorizují jedinci. Ke zrodu etických pravidel a hodnot dochází v průběhu každodenních společenských a kulturních interakcí. Na jejich ustanovení se tedy podílí jak aktuální jednání jednotlivců, tak vzory vyvěrající z kulturních hlubin prostřednictvím umění, filosofie, ale také mytologie a náboženství. Tento proces však byl v Čechách na 70 let zmražen či alespoň pokroucen. Nejprve nacistickou diktaturou, poté komunistickou totalitou a v posledních letech naivní vírou v trh. V trh pojímaný jako síla řídící nejenom každodenní směnu kvantifikovatelného zboží, ale jako síla ovládající celou společnost včetně hodnot a morálky. Tato víra je však projevem mechanistického redukcionismu neslučitelného s čímkoliv živým, člověkem, jinými živočichy, ale ani se společností a přírodou jako celkem.

Morálka a etika budovaná na principech trhu a konkurence totiž z rozhodování odstraňuje vše nekvantifikovatelné. Její působení vytváří zcela plochý svět a stejně tak plochého člověka. Oblasti, v nichž může konkurence, trh a cena efektivně a bez větších nebezpečí způsobených silnou redukcí ovlivňovat lidské rozhodování jsou značně omezené (Chceme-li se snažit o etickou, ekologickou spotřebu neobejdeme se však ani v oblastech v nichž je trh skutečně nejlepším řešením bez doplňujících informací). Aby tedy mohl takto ustavený hodnotový systém a s ním spjatá etika plnit svou roli, musí být svět zúžen na uzoučký a ubohý okruh tržně směnitelných statků anebo znásilněn tak, aby byly trhem uchopitelné i jiné, přirozeně nekvantifikovatelné oblasti. Dnes jsme svědky obojího. Jak pohrdání či lhostejného přehlížení všeho co nemá ekonomickou hodnotu, hodnocení všeho primárně na základě ceny (např. hodnocení i architektonických zakázek primárně na základě ceny) tak šílených snah o tvorbu „přirozeného“ tržního a konkurenčního prostředí v rozmanitých sférách — železnice, vzdělávání, sociální sféra, zdravotnictví.

Aby tento systém mohl bezrozporně fungovat, aby byla cena skutečně úplnou informací o produktu (podle Hayeka), aby mohla neustále fungovat konkurence, musel by být svět oceněn do jeho poslední elementární částečky a naše jednání neustále podrobováno hodnocení a evaluaci, tak jak se již dnes děje při výkonu mnoha zaměstnání. To je samozřejmě nemožné a již dnešní úroveň přípravy tržního a konkurenčního prostředí je nesmírně nákladná, nejenom finančně, ale také lidsky, neboť na člověka klade řadu nesmyslných a unavujících činností (hodnocení učitelů žáky a žáků učiteli, nekonečné grantové žádosti, zprávy o vlastní činnosti atd. — celý problém skvěle popisuje Mark Fisher v knize Kapitalistický realismus). Jiným příkladem převodu kvalitativního na kvantitativní je fungování současných finančních trhů.

Z výše zmíněného vyplývá, že se nemůžeme obejít bez hodnotících a etických soudů, jakožto obecných životních vodítek a ukazatelů. Je tedy třeba udržovat a obnovovat ono kulturní prostředí, v němž se tyto hodnoty a pravidla rodí, obnovují a interiorizují. Základní a nejdůležitější sférou tohoto prostředí, vedle každodenního společenského kontaktu, je vzdělávání. Kam se však poděl hlas opozičních politiků při debatách o vzdělávání? Nemám na mysli dohady o zavádění školného, ale debaty o samotném poslání vzdělání. Kde je silný odpor vůči pojetí vzdělání jako „nejlepší investice“, vůči silnému a stále sílícímu vlivu představitelů zaměstnavatelů na obsah podoby vzdělání? Anebo je představa, že vzdělání je primárně nebo výhradně přípravou na budoucí zaměstnání, popřípadě některé další praktické aspekty života, přijímána celou společností?

Signifikantní v této souvislosti je má zkušenost z nedávného veletrhu pracovních příležitostí, kde jistá paní personalistka dělila čas člověka na čas pracovní, osobní, čas pro rodinu a čas trávený s přáteli, kde je zde čas určený pro zájem o věci veřejné? Je tedy třeba vzdělávání organizovat tak, aby v mládeži vytvářelo vědomí odpovědnosti za společný svět a vědomí společenské solidarity. Vzdělání musí sestávat ze tří složek — osobní, vzdělání musí být chápáno jako práce na sobě a pro sebe, příprava na občanský život (zní to hrozně, ale jinak to neumím) a příprava na zaměstnání.

Řeči o rychlých změnách, které zcela mění požadavky kladené na vzdělání, jsou směšné. A jsou relevantní právě jenom při jeho pojímání jako ryze praktické záležitosti. Základní otázky člověka jsou však stále stejné. Odpovědi na ně se v různých dobách mění. Mají-li však být kvalifikované, musí se opírat o klasickou humanitní vzdělanost — proto by měla být jedním z pilířů vzdělání. Základy logického a kritického myšlení se také nemění překotným tempem — zde je možné vidět další z pilířů vzdělání, přírodní vědy dnes stojí na určitých základech, které mohou být jednou vyvráceny, ale zatím se tak neděje — zde je třetí z pilířů. Tento základ pak může být obklopen různými praktickými předměty, které se mohou měnit v rytmu změn současné společnosti a požadavků trhu práce. Současně je třeba dětem zajistit dostatek volného času pro vzájemný kontakt. Neboť jak jsem výše v souladu s fenomenologickou sociologií uvedl vzájemný kontakt, společné činnosti atd. jsou prostředím, v němž se hodnoty primárně rodí a obnovují.

Dnes preferovaný řízený čas kroužků sportovních, uměleckých atd. sice může přispět k výchově všestranně rozvinutých lidí, ale ke schopnosti rozhodovat se o tom co je pro určité společenství dobré a zlé, k hledání vlastního místa v něm, k respektování přirozené autority a ke schopnosti s touto autoritou přiměřeně nakládat však příliš nepřispívají. Chlapecké příběhy typu Rychlých šípů jsou sice idealizované, přesto tuto schopnost skupin dětí a mladých dobře vystihují a přibližují. Vzniku a šíření fenoménu dětí ulice, gangů apod. by mělo předcházet právě teoretické vzdělání vedoucí k reflexi vlastního jednání. Ale tento problém je samozřejmě závažný a nemá snadných řešení.

Druhou zásadní oblastí ustanovování hodnot a etických norem a sebereflexe společnosti je kultura v úzkém smyslu — tedy výtvarné umění, literatura apod. Ta nesmí být chápána jako oblast čistě osobní sebekultivace či dokonce pouhé zábavy. Kultura musí být opět dostupná všem, aby mohla plnit svou roli sociálního pojiva a musí být vymaněna z vlivu trhu. Vyprázdněnost umění dělaného pro komerční galerie a kurátory přesvědčivě ukázala již před čtvrt stoletím v knize Selhala moderna? Suzi Gabliková. Náš svět je předivem významů vzniklých v literatuře, dramatu, malířství, historii a mýtech z historie vyvěrajících. Např. ve vztahu ke krajině a jejímu vnímání to strhujícím způsobem ukazuje Simon Schama v knize Krajina a paměť. Občanům všech tříd či vrstev je nutné tyto významy přibližovat a zpřístupňovat jim skutečnou hloubku světa, která je něčím zcela jiným, než nespočet voleb nabízených trhem.

Politika pak musí být znovu budována jako aréna, v níž dochází ke střetu hodnot vyvěrajících z těchto hlubin. Musí být arénou, v níž jsou tyto hodnoty racionálně uchopeny a položeny jako základ pro budování našeho společného světa. Politika již nadále nesmí být pseudoexpertním systémem v němž se žongluje s rozmanitými parametry a jejich hodnotami. Teprve, když opět zodpovíme otázku co je společnost, co od ní očekáváme, jaké služby mají být všem přístupné atd., má smysl tyto technické detaily řešit. Stejně tak musí být na sféru kulturní, hodnototvornou navázán i trh.

Neexistuje neregulovaný, společnost konstituující trh. Existuje pouze mechanismus, nástroj, který svázán pravidly a podřízen etice, může v určitých, snadno kvantifikovatelných oblastech dobře sloužit. V případě jeho glorifikace vytvoříme jednorozměrnou, od svých kulturních hlubin odříznutou společnost, neschopnou řešit vlastní problémy.