Gymnázium v našem městečku otevíralo novou knihovnu. Vznikla ve sklepní místnosti, kde bývala kotelna, koks, popílek a špína. Na slavnostní otevření se dostavil také hejtmana Středočeského kraje David Rath, díky jehož fondu gymnázium pořídilo vybavení knihovny - regály, počítač s náležitým programem, stoly, židle…

Vzhledem k tomu, že naše městečko zaplatilo adaptaci sklepní místnosti, stříhal jsem — to je teď takový zvyk — slavnostní pásku s ním. Knihovna čítá tolik svazků, kolik má naše městečko obyvatel: 6750. Hejtman Rath, jak odložil nůžky, přelétl očima hřbety knih a z knihovny vyňal dva tři svazky, na něž v krátké promluvě upozornil: Když je před lety četl, zásadním způsobem ho ovlivnily. Studentům, kteří se slavnosti zúčastnili, vysvětlil, co ta díla zvláště v době nesvobody znamenala a proč jsou důležitá i dnes. Tím mimochodem upozornil na zvláštní rys knihovny: Pověřený knihovník (možná za trest), tedy profesor gymnázia, češtinář, od sedmdesátých do konce osmdesátých let minulého století doplňoval knižní fond tím nejlepším, co v té době mohlo vycházet. Nepochybně pořizoval díla autorů, které sám četl a na něž se před knihkupectvími v té době stála fronta. Tak díky jeho zájmu o literaturu vznikl hodnotný fond; škoda že, jak jsem se dále dozvěděl, nemají studenti o knihy velký zájem. Z přehršle toho, co svobodně vycházelo od let devadesátých, jsou v knihovně jen fragmenty, na nichž žádný čtenářský vkus nelze rozpoznat, protože na knihy přestaly být peníze. I této okolnosti si David Rath všiml a letmo se o ní zmínil.

Jak jsme pak seděli u jednoho stolu a společně si patlali prsty chlebíčkem, díval jsem se na našeho hejtmana nikoli jako na papaláše, ale jako na člověka, čtenáře, jenž souběhem okolností vykonává vysokou veřejnou funkci. Vzhledem k tomu, jak a co mluvil, jak se choval, jevil se mi sympatickým — vzdělaným, bystrým, kultivovaným a vlastně docela skromným. Živě se zajímal o náš obecní rozpočet, a když jsem řekl, v čem tkví jeho svízel, naznačil, ať si z toho nic nedělám, neboť rozpočet krajský je na tom ještě hůře. Více jsme si však nestýskali.

Mám dobrou vlastnost, pro politiku však velice špatnou, že neumím na politiky, snad kromě Miroslava Kalouska, pohlížet s náležitou ideologickou záští, ani oddaností, neumím je soudit podle jejich stranické příslušnosti, ale vždy zkoumám, co a proč říkají, jak se chovají a jak to myslí, co z toho pak vznikne, a jestli nám to může být ku prospěchu.

„Co vás, pane hejtmane, čeká v nejbližších hodinách?“ osmělily se studentky. Odpověděl, že ještě musí to a ono, ale nejhorší budou ve sněmovně obstrukce, a jeho čeká zrovna noční šichta od jedné do rána, kdy bude muset stále něco říkat, kontinuálně hovořit.

„Proč obstrukce?“ divily se dívky. „Obstrukcí bojujeme za zájmy většiny společnosti,“ odpověděl jim hejtman, a protože já stále seděl proti němu, s úsměvem mi jako svému politickému protivníkovi (ODS, nezávislý) vysvětlil, že je to takový sice poněkud klukovský, ale vlastně poslední a patrně i marný pokus jak překazit schválení reformních zákonů, jež ožebračují lid. A v jeho úsměvu jako by se mihl náznak omluvy, že o tom musí se mnou, politickým protivníkem, takhle mluvit. To je věru bohulibý úkol, pravil jsem (nezávisle na ODS), ale divím se vám, že se vám chce. - My musíme, máme stranickou disciplínu, odpověděl hejtman opět s úsměvem, a omluvil se, že má před sebou nabitý program.

Abych přec jen odvedl řeč jinam, chtěl jsem se hejtmana v závěru zeptat, kterými třemi knihami by doplnil tuto gymnaziální knihovnu; které naše dílo poslední doby považuje za nejpodstatnější. V tu chvíli se ale dále osmělily dívky, a přestože si hejtman už oblékal kabát, požádaly ho o krátký rozhovor pro školní časopis. Hejtman si kabát zase svlékl a více než půl hodiny trpělivě dívkám odpovídal, ba i na otázku: Proč je Středočeský kraj nejzadluženější. (Není, nejzadluženější je nejbohatší Praha.)

Já bych se tu zoufalou literární díru posledního dvacetiletí pokusil v knihovně zacelit dvěma svazky Ivana Klímy „Moje šílené století“ a poměrně útlou Dagmar Šimkovou „Byly jsme tam taky“. Z těchto poutavých knih, podle mého, mladý čtenář nejlépe pochopí, co bylo to dvacáté století — hrozné a nepochopitelné.

Hejtman si znovu obléká kabát, podává všem ruku a jak odchází a mě už celkem bez povšimnutí míjí, napadá mě, že s mým výběrem knih „o našem šíleném století“ by nejspíš souhlasil i on (kdyby je ovšem četl), a že tato shoda, kterou předpokládám, je mnohem důležitější než politický boj, který vedeme a patrně musíme vést, protože jinak své bytí organizovat neumíme. Jsme rozkmotřeni toliko nedopatřením, neboť se neumíme (ani na to nemáme čas) odkazovat k podstatnějším shodám a hodnotám — kulturním, etickým, filosofickým…

S politikou ideologií a hesel je soudný člověk v koncích, protože nikdy nemá jistotu, že vítězství „našinců“ nebude stejně hrozné jako vítězství našich protivníků. Máme toliko slabou naději, že vítězství protivníků nebude tak hrozné, jak se člověk obává, což je optimismus jen chabý.

Doufám, že má ODS přijme tuto zprávu o návštěvě hejtmana Davida Ratha ve středočeském městečku na západ od Prahy jako pokus o hledání podstatnější shody.