Chci přispět X

Jsme zpátky

Nejde nyní pouze o nedůvěru v politické strany, ale o nedůvěru ve vývoj jako takový, což je mnohem horší. Můžeme tedy konstatovat: jsme zpátky v krizi.

P_arad_n

Pavel Šaradín

04.11.2011 08:00

Tento týden agentura STEM zveřejnila zajímavý průzkum, z něhož vyplynulo, že si polovina lidí myslí, že se situace v České republice vyvíjí nesprávným směrem. Pouze třináct procent dotázaných považuje vývoj za příznivý. To jsou varovná čísla, protože agentura dodává, že jde o nehorší údaje od roku 1996. Na přelomu roku 1996 a 1997, jak víme, začala největší politická krize v polistopadové éře, vyvrcholila pádem Klausovy vlády. Zatímco předseda ODS prohlašoval, že ekonomická transformace v podstatě skončila, my ostatní jsme si v novinách četli o vzrůstající tendenci hospodářské kriminality.

Sněmovnu zachvátila aféra s falešnými doktoráty, financování politických stran bylo podvodné a strany dostávaly všimné od privatizátorů. Kapitálový trh byl zcela neprůhledný, zvýšil se schodek zahraniční obchodní bilance, vládní politické strany vedly mezi sebou v podstatě otevřený politický boj. Nedůvěra v politiku se zásadním způsobem zvýšila, stejně jako vzrostla nespokojenost s životní situací. Privatizace bank nebyla dokončena a vláda byla nakonec nucena přijmout úsporné ekonomické balíčky, které nazvala „korekce hospodářské politiky a další transformační opatření". Osobní odpovědnost politiků byla minimální. Takový Václav Klaus se jen nadechl k dalšímu boji.

Myslel jsem si, že další politická krize nastala v roce 2009 a že následující se objeví až za několik let. Jak je patrné z údajů agentury STEM, je tomu jinak. Poselství voleb roku 2010 zůstalo jednoznačně nevyslyšeno. Nejde nyní pouze o nedůvěru v politické strany, ale o nedůvěru ve vývoj jako takový, což je mnohem horší. Můžeme tedy konstatovat: jsme zpátky v krizi.

Je zřejmé, že řešení může být pouze politické. K němu ovšem vede i případná širší občanská nespokojenost, která pravděpodobně den ode dne sílí. Důležité je, aby touha po změně vedla k pozitivním řešením, nikoli k nástupu paní Bobošíkové a podobných obskurních postav české politiky. Společnosti pomůže to, že se neúspěšní politici nebudou vrhat do stále nových a nových bitev, ale že dokáží ze svých porážek učinit patřičný závěr. Dokazovat, že umějí neustále prosazovat svou vizi, za každých okolností i navzdory občanům, je sice pro některé ctností, ale pro občany to příliš pozitivní není. Viz smutná cesta Václava Klause, která měla skončit v roce 1997. Například jeho armádní projev už musí být utrpením jak pro jeho příznivce, tak pro něj samotného.

To, co pozorujeme v Poslanecké sněmovně, je neobvyklé, ale zcela pochopitelné. Vláda zastupuje přibližně čtvrtinu obyvatel České republiky, a tak alespoň minimální dohoda se sociální demokracií je v tomto případě nutná. Při klíčových reformách je konsensus nutnou podmínkou jejich řešení. Ale abychom byli spravedliví: pokud by se situace vyměnila a ČSSD byla ve vládě, nejsem si zcela jist, jestli by podobnou dohodu s ODS hledala.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Musím opakovat. Neděle, 6.Listopadu 2011, 12:09:53

Nejde o reformy, ale o dokončení procesu nadvlády diskrétních elit, čili o totální změnu celého společenského, hospodářského a politického režimu. Dokonce v celosvětovém provedení. Ta je programem globálních elit a naše vláda se jí pouze snaží, mnohdy až příliš vstřícně, zavděčit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 6.Listopadu 2011, 19:54:33

Předevčírem jsem četla blog pana T. Sedláčka: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=14707 , v němž autor uvažuje, proč dříve lidem nevadilo, že je kapitalismus nespravedlivý, až teprve teď. Odpovídá si na to sám, že to bylo tím, že kapitalismus rostl, tudíž dřív nehrozilo, že by na někoho nezbylo. Ale když růst přestane, hned je problém, protože lidé mají strach, že se na ně nedostane, tudíž se začínají ptát po spravedlnosti. Uvádí příklad dělení dvou piv mezi tři lidi (kdy třetí - chybějící pivo dřív přinesl hospodářský růst). Pan Sedláček svou úvahu nakonec zakončí svým obvyklým: Ostatně soudím, že kapitalismus bude muset fungovat i bez růstu.
Ale bohužel opět nevysvětluje jak - jestli majitelé obou piv se budou dělit s tím, na kterého se nedostalo, čili mu každý trochu odlije ze svého? To by pak už přece nebyl kapitalismus. Nebo se někdo bude muset smířit s tím, že je bez piva? To se bude dotyčnému dost těžko vysvětlovat.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 7.Listopadu 2011, 06:22:9


Já myslím, že si pan Sedláček připravuje můstek k přechodu do radikálnějších pozic.

Nejdřív prohlásí, že kapitalismus se musí naučit existovat i bez růstu.

A pak se ukáže, že to už nebude kapitalismus, i když ho tak bude lstivě dále nazývat.

Ve skutečnosti feudalismus může existovat bez růstu - renta z vlastnictví je taková dominující kategorie přebytku, která to umožňovala.

Zhodnocující se daně to zřejmě také nějak zvládnou ...


Zisk to jako dominantní forma společenského přebytku neovládá.

(poznámka:
neumělo to ani soukromé otrokářství tehdy, když se stalo zcela dominujícím (římské imperium) nejenom doplňujícím (předchozí otrokářské soustavy) a které - když přestaly války - pomalu sklouzlo ke kolonátu (protofeudalismu).
Státní otrokářství, státní despocie ovšem mohly být stabilní ...)

Bez růstu může fungovat nějaký neofeudalismus ...

... nebo postkapitalistická progresívní formace, ať už by se nazývala jakkoli ...

Třeba to je lstivá snaha Sedláčkova na to společnost navyknout, protože on jako renesančně vzdělaný ekonom přece ví, že kapitalismus nemůže dlouhodobě bez růstu existovat ... a je si toho vědom, protože když se o tom, že se to kapitalismus bude muset naučit, vyjadřuje, ...
... zní v tom jaksi faleš, nejistota a nepřesvědčivost ...

aspoň mám ten dojem, kdykoli jsem to od něj (už dřív) četl ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.