Kampaně proti Romům mají za cíl zastírat skutečné problémy

Česká republika se potýká s řadou problémů. Kampaně proti Romům příhodně od těchto problémů pozornost odvrací.

Napětí na Šluknovsku i jinde ve skutečnosti nevyvolávají Romové, ani frustrovaní lidé z většinové části společnosti, kteří proti chování některých Romů (někdy oprávněně) protestují, ale to, co směruje jejich hněv nesprávným směrem. Jenže naše česká specialita velí nediskutovat o příčinách, ale snažit se řešit důsledky. Ba ještě hůře, diskusím na téma Romové versus ostatní dominují ti, kteří onoho vnitřního nepřítele sami vyrábějí. Svědky toho jsme byli na nedávném semináři v Senátu.

Klientelismus produkuje vnitřního nepřítele
Onen hněv a frustraci směrují ti, kteří potřebují „zřetelného, lehce uchopitelného nepřítele“ k odvádění pozornosti od vlastních sobeckých zájmů, respektive od způsobů, jakými je prosazují. O koho jde? Dají se pojmenovat obecně: hochštapleři, kteří si v rámci současného klientelistického, korupčnického sytému, chtějí přijít na své.
Klientelistický systém jde napříč institucemi, tvoří jej (někteří…) politici, státní úředníci, soudci, státní zástupci, policisté – ti všichni a další spjati s podnikatelsko-mafiánským prostředím. Když bylo víceméně jasné, že výraz „demokracie“ nelze pro naše uspořádání používat, pojmenoval jej prezident Václav Havel ve svém rudolfínském projevu výrazem „mafiánský kapitalismus“.

Podnikatelů, vydělávajících poctivě, je, předpokládám, naprostá většina. Klientelismus a korupčnictví jim v jejich podnikání spíše překážejí, například když se nemohou domoci úředních náležitostí jinak než za pomoci úplatků. I jim tedy musí nutně vadit mafiáni a tuneláři, kteří systém udržují v chodu.

To by se jim samozřejmě nemohlo dařit bez novinářských poskoků v mainstreamových médiích. A bez jejich žurnalistických kolegů, jimž mnohonásobně zvětšená optika „státotvornosti“ mnohdy zastírá kritický rozum. Když se k nim přidá nemalý počet rasistů a xenofobů mezi novináři, je situace zralá. Na jedné straně běží mediální kampaň zaměřená proti vnitřnímu nepříteli za pomoci smyšlenek a výmyslů – ta má za cíl odvrátit pozornost od skutečných problémů, respektive od původců těchto problémů.

Jako příklad můžeme uvést výstup z nedávné konference nazvané Zneužívání sociálních dávek?. Ta odhalila jeden z mechanismů, kterým se vyvolává zášť proti předem zvolenému vnitřnímu nepříteli: zkonstruuje se věrohodně znějící polopravda, která slouží k manipulaci s lidmi - jde tedy o starou známou dezinformaci, jak ji dobře známe z činnosti Státní bezpečnosti za minulého režimu. V tomto případě jde konkrétně o šíření fámy, že Romové a další chudí lidé parazitují na systému sociálních dávek jejich zneužíváním. Ondřej Lánský z Centra globálních studií zde ovšem prokázal, že zneužíváno může být něco okolo 0,35 procenta státního rozpočtu, což představuje několik miliard.

„Ztráty ze zneužívání sociálních dávek jsou nepatrné ve srovnání s úniky prostřednictvím podivných investic, nákupů a korupce ve vládních resortech: podle zveřejněných zpráv proteklo ve veřejných zakázkách za uplynulé roky více než 250 miliard Kč, podle studie doktorandů z Karlovy univerzity o polovině z nich nejsou veřejně dostupné informace. Sama novopečená členka vlády Karolína Peake v jednom rozhovoru prohlásila: Státní rozpočet je do značné míry rozkraden. Ve veřejných zakázkách, v korupci, která je provází,“ řekl Lánský.

A vedle kampaně proti vnitřnímu nepříteli běží kampaň cílená na politiky (výhody, prebendy, pašalíky a úplatky) a politické strany (jejich financování). Metody korumpování jsou známé, netřeba se rozepisovat. O způsobech utajování dopadu a rozsahu korupce se také hovoří delší dobu, aniž by to přineslo alespoň částečnou změnu k lepšímu.

Například: stále u nás smí někdo vlastnit typy akcií, které umožňují utajení jejich vlastníků. Povinnost odtajnit celou vlastnickou strukturu firem by přivedla mnoho vysoce postavených politiků a státních úředníků před soud, ale především by odhalila strukturu mafiánského kapitalismu a jeho všudypřítomnost. A stále tu máme děravý zákon o státních zakázkách.

O vyloučeném rozumu
K zastíracím kampaním, které mají budit dojem, že se něco „dělá pro dobro věci“, patří různé doplňkové akce. Ty jsou důležité především k rozšiřování prostoru různým lobbyistům (i toto ctihodné pojmenování u nás mění svůj obsah k obrazu svému), ale i k tomu, že navenek zdánlivě potvrzují nesmysly šířené médii.

Například v Senátu proběhl seminář „O vyloučených komunitách v České republice“ (v názvu skutečně stálo „komunitách“). Hlavními hvězdami byly dvě poslankyně ODS, především (to neuhádnete) Ivana Řápková. Ostatní více méně statovali, jelikož - jak vyplynulo ze scénáře - měli za úkol tvořit Řápkové stafáž.

Seminář byl uspořádán z toho důvodu, aby se zde mohla prezentovat ta část ODS, která v Romech vidí příležitost zviditelnit se, nahrabat si na jejich úkor populistické body, přiživit kampaň proti vnitřnímu nepříteli č. 1. a odvést tak pozornost jinam. Řápková na konferenci spustila svůj již vymletý kafemlejnek o nezbytnosti represí, restrikcí a krácení sociálních dávek, které se podle ní (to také neuhádnete) ZNEUŽÍVAJÍ.

To, že bývalá chomutovská primátorka - která protiprávně uvalila exekuce na sociální dávky a nyní prosadila zákon, aby se to stalo právním - nehovořila o nutnosti potírat korupci a klientelismus, jde ovšem uhádnout poměrně jednoduše.

Jednou z panelistek byla i jakási čarodějnice z košického magistrátu (na starosti tam má sociální problematiku či co). Tu místo sebe nastrčil košický primátor, který se měl původně účastnit. Přednášela“ o Romech z Luníku. Z celého jejího vystoupení mělo více lidí dojem, že celou dobu hovořila o zvířatech v zoo či o ovcích jdoucích na porážku. Pro ilustraci: Napřed se podivila, že z tohoto sídliště je 114 dětí v dětských domovech, poté jí mezi řádky proklouzlo, že je některým rodinám odebírají proto, že jsou chudé. O nějaké spolupráci s Romy či snad dokonce o tom, že jsou městu alespoň v něčem partnery, nepadlo ani slovo.

Naštěstí zde hovořili i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková a předseda sdružení Vzájemné soužití Kumar Vishwanathan. Ten hovořil o nutnosti spolupráce a dialogu všech zúčastněných stran. Kdybych měl jeho myšlenky shrnout vlastními slovy, integrace je vždy obousměrná, nemůže ji provádět jedna strana bez druhé a druhá bez první, je třeba o tom diskutovat, naslouchat si a vzájemně si vycházet vstříc.

Výborná byla i Monika Šimůnková, která nejen podpořila Kumarovu myšlenku, ale také oponovala některým tvrdostem Řápkové. Na Monice Šimůnkové byl, nikoli poprvé, znát zřetelný posun k lepšímu: problematiku evidentně ovládá, hovoří z hlavy, k věci. Zpočátku proklínaná a vysmívaná zmocněnkyně se postupně ponořila do problematiky lidských práv úspěšně. A to přesto, že to má těžší než její předchůdci: zmocněnkyně dnes není politickou figurou, ale pouhou vrchní ředitelkou jednoho z odborů úřadu vlády, podřízená dalším úředníkům.

Radujme se i z těchto zdánlivých drobností, jelikož ukazují na možnou změnu k lepšímu. Korupčníci a mafiáni si pod sebou větev nepodříznou, pokud však bude z vládně - úředních míst zaznívat i hlas, který se vymyká oběma popsaným kampaním a snaží se o kritický přístup k věci, není ještě vše úplně ztraceno. Škoda, že zde prakticky neexistuje občanská společnost (či spíše: existuje, ale většinou mlčí), mohli bychom být ještě o poznání optimističtější.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.