V roce 2008 zjistili hráči v kasinu globálního kapitalismu, že za své žetony nic nedostanou. Ti nejbohatší měli štěstí. Jejich přátelé z vlád bohatých zemí sanovali jejich ztráty. Podobné štěstí neměly miliony lidí spořících v důchodových fondech, kteří během několika dní přišli o své penze. Krize tvrdě dopadla na průmysl i služby, a vytvořila armádu nezaměstnaných.

I když tato krize, stejně jako Velká hospodářská krize ve dvacátých letech, vznikla v nejbohatších zemích, její dopady dnes nejhůře postihují nejchudší obyvatele nejméně rozvinutých zemí. Spolu s následky potravinové a komoditní krize přinesly nejchudším další zhoršení jejich situace.

Chudoba stále se zvětšujícího počtu lidí a neustále rostoucí příjmy hrstky nejbohatších brzdí ekonomiku a vedou k nepokojům. Pauperizované vrstvy jsou politickými elitami přesvědčovány, že problém leží v sociálních, zdravotních a školských výdajích. A to přesto, že tyto náklady tvoří jen zlomek peněz prohýřených na záchranné balíčky pro banky, průmysl či nesmyslné státní zakázky provázané s korupcí a financováním volebních kampaní hlavních politických stran.

Finance

Tax Justice Network odhaduje, že celosvětové daňové ztráty kvůli mezinárodním daňovým únikům přesahují 250 miliard USD ročně. Mizí v daňových rájích, kde dnes bohatí jedinci a korporace ukrývají před daňovými a protikorupčními úřady přes jedenáct tisíc miliard USD. Přesto politici projevují jen minimální a ještě k tomu pouze řečnickou snahu s tímto problémem něco dělat. Není těžké odhadnout proč. Tyto peníze jsou totiž nevypátratelné, což je výhodné pro korupci i podporu organizovaného zločinu.

Stále více občanů v rozvinutých zemích si uvědomuje, že ztrácí kontrolu nad politickou mocí, nad rozhodováním o vlastním životě i možnost ovlivňovat dění kolem sebe. Aktivity směřující k vyššímu zapojení občanů do demokratických procesů jsou však stále velmi slabé. Přesto začíná být mnoha lidem zřejmé, že svým prostým denním jednáním i chováním ovlivňují nejen sebe a své nejbližší, ale celkové dění na globální úrovni.

Důstojná práce

Jednou z takových činností je obyčejné nakupování. V obchodě můžeme rozhodnout, zda koupíme laciný produkt vyrobený dětmi či zaměstnanci v zoufalých podmínkách, nebo jestli dáme přednost výrobku, který neohrožuje ani důstojnost pracujících, ani nepoškozuje životní prostředí. Samozřejmě i mnozí konzumenti v bohatých zemích jsou limitováni svými příjmy, ale právě proto je třeba o tom uvažovat. Laciné zboží může být produkováno jen za cenu nedůstojných pracovních podmínek, a jestliže mu budeme dávat přednost, zanedlouho se ve stejných podmínkách ocitneme sami.

Proto občanské aktivity ve světě i u nás vyzývají k solidaritě se zaměstnanci v rozvinutých zemích, k nákupu zboží, které bylo vyrobeno v důstojných podmínkách a bez zničeného životního prostředí.

Energie pro všechny

Stejně tak si někteří lidé uvědomují, že chudoba v naší zemi, jedné z nejbohatších na této planetě, vypadá přes všechnu svoji tragičnost jinak, než chudoba těch nejchudších v rozvojovém světě. Příkladem je prostý přístup k elektrické energii, který dnes nemá třetina obyvatel Země. A to i přesto, že známe technologie i postupy, jak umožnit využití moderních zdrojů energie i v nejzapadlejších oblastech. Ovšem bohaté země dávají přednost podpoře nadnárodních firem, které budují centrální energetické zdroje pouze v takových oblastech, kde je možno rychle vydělat.

Přitom je zřejmé, že potřebujeme především hledat řešení pro chudé oblasti, pro posílení jejich lokální ekonomiky a snižování závislosti na centru či globálních trzích. Budování místních energetických kapacit a lokálních sítí je jednou z takových možností. To ovšem neplatí jen pro chudé země, ale ve srovnatelné míře i pro ty nejbohatší. I tam totiž můžeme vidět „bohatství v moři chudoby“. Následkem toho je odliv lidí z venkova či chudnoucích měst do bohatých aglomerací se všemi problémy, které tento jev provází.

Zemědělství a klima

Setrvalým problémem zůstává hlad a podvýživa. V roce 2010 trpělo hlady 925 milionů lidí, to znamená přibližně každý šestý obyvatel planety — v naprosté většině v rozvojových zemích, většinou ženy a děti. Rozhodně to není tím, že bychom nedokázali vyprodukovat dost potravin pro rostoucí počet obyvatel, jak tvrdí jeden z hlavních mýtů rozvojové problematiky. Opak je pravdou. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO 2002 str. 9) se v roce 2002 vyprodukovalo o 17 % více kalorií na osobu, než tomu bylo před třiceti lety! Přesto nedokážeme zastavit utrpení hladovějících. Není divu, když se na světě vyhodí 1,3 miliardy tun potravin. Zpráva FAO z května 2011 uvádí, že průměrný obyvatel Evropy či Severní Ameriky vyhodí 95—115 kg jídla ročně. Celkově konzumenti v bohatých zemích vyhodí 222 milionů tun konzumovatelného jídla, což se rovná celkové produkci všech států subsaharské Afriky.

Navíc se podle posledních výzkumů ukazuje, že přechod na ekologické zemědělství by dokázal produkci ještě zvýšit. Agroekologie by přitom zbavila zemědělství závislosti na ropných produktech, zlepšila zdraví obyvatel a umožnila oživení venkova. Jenže opět zájmy nadnárodního průmyslu i návyky konzumentů v rozvinutých zemích jsou stále trvající překážkou.

A problémem je i klimatická změna, která může zásadním způsobem otřást potravinovou bezpečností těch nejohroženějších. Jako jedni z největších producentů emisí skleníkových plynů na hlavu zde máme svůj neoddiskutovatelný díl odpovědnosti. Proto je důležité, abychom i v tomto ohledu měnili své chování, ať již na rovině osobní a rodinné — otázka spotřeby, i na rovině občanské — jako voliči a strůjci změn politicko-ekonomického paradigmatu.

Česko proti chudobě a české mezinárodní závazky

Kampaň Česko proti chudobě se v rámci mezinárodní koalice Globální výzva k akcím proti chudobě (GCAP) snaží, aby byly naplňovány závazky bohatých zemí, v nichž přislíbily těm nejchudším svou podporu. Především se zaměřuje na tzv. Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), které jsou dnes mezinárodně schváleným programem na odstranění extrémní chudoby. Už dnes je jasné, že záměry MDGs nebudou naplněny, a otevírá se diskuse, jak dál.

Je zřejmé, že samotný tok peněz tzv. rozvojové spolupráce není dostatečný. V současném finančním a obchodním systému na globální úrovni stále setrvává trend, kdy chudé země platí bohatým více, než od nich dostávají. Výsledkem je neustálá spirála neřešitelné zadluženosti. Pokud budeme chtít tento trend změnit, nevystačíme již s obecnými cíli, ale potřebujeme skutečně rozvojové strategie, které budou přispívat k zajištění důstojného a plodného života všech lidí — ať již v chudých či v bohatých zemích. K naplnění této vize ovšem chybí politická vůle. Hlavní překážkou jsou soupeřící ideologie — především ta neoliberální. Ačkoli je jasné, že „jeden střih není vhodný pro všechny“, místo hledání konkrétních řešení pro dané lokality, snažíme se neustále procedit realitu sítem našich redukovaných představ, které rádi prohlašujeme za univerzální.

Participace občanů

Proto se některé občanské iniciativy stále více soustředí na zvyšování povědomí o globálních souvislostech našeho každodenního života i na konkrétní práci, která na lokální i globální úrovni přispívá k vyššímu zapojení občanů do veřejného života. To je totiž základní předpoklad k tomu, abychom odstranili ty největší problémy, s nimiž se potýkáme. Žádný osvícený vládce ani sebeosvícenější demokratická vláda — na národní či mezinárodní úrovni — tyto problémy nejsou schopni vyřešit. Odpovědnost i schopnosti musí vycházet z občanů.

Náš svět by mohl být místem, kde mají všichni zajištěn důstojný život i prostor na vlastní rozvoj. Máme k tomu dost financí, technologií, potravin. Jde jen o to, jak s těmito prostředky budeme nakládat, do jaké míry dovolíme jejich zneužívání. Stav, kdy hrstka bohatých parazituje na chudnoucí většině, není udržitelný a historicky vždy skončil tragicky. To platí na národní úrovni i na té mezinárodní. Ale i životní úroveň té chudší většiny v České republice je nesena z velké části otřesnými podmínkami ve vzdálených zemích, za nichž je pro nás vyráběna velká část toho, co spotřebováváme.

Naše práva si neudržíme, pokud budeme tolerovat jejich porušování v jiných částech světa. Naše Země je už příliš malá na to, abychom si někde vytvořili nějaký samostatný ostrov svobody, štěstí a spravedlnosti. Pokud chceme dosáhnout lepšího a důstojnějšího života pro sebe i příští generace, nezbývá nám než solidarita. Solidarita jako integrace s podobně či hůře ohroženými jedinci a skupinami.

Abychom dosáhli svých práv a spravedlnosti, musíme se zajímat a podporovat práva našich sousedů. Ať již jsou to lidé z naší ulice, z nějaké marginalizované skupiny, z příměstského ghetta nebo z jiného kontinentu.

Obsah:

Občanská odpovědnost ve světle globální chudoby

Tomáš Tožička

Svět po roce 2015: Odstranit nerovnost, posílit postavení žen

Michal Broža

Zemědělství jako základní kámen pro odstranění hladu a chudoby

Dagmar Milerova Praškova

Jak se měří rozvoj

Jiři Silny

Právo na potraviny

Dagmar Milerova Praškova

Energie pro všechny

Tomaš Tožička

Za spravedlivější Společnou zemědělskou politiku

Aurele Destree

Bída, dluhy, svrchovanost

Vaclav Bělohradsky

Rozvojové cíle tisíciletí — pět let před naplněním?

Robert Stojanov a Barbora Duži

Obnovitelné energie v rozvojovém světě

Milan Smrž

Dopady globálních změn podnebí na lidi v rozv. zemích a česká zodpovědnost

Jiři Koželouh a Vojtěch Kotecky

Nesnesitelná lehkost finanční globalizace

Ondřej Kopečny

Dopady krize na rozvojové země

Ilona Švihlikova

Důstojná práce — klíč k omezení chudoby stovek milionů lidí

Pavel Maliř Chmelař

Chudoba a demokracie

Jiři Pehe

Obchod zahyne bez zisku, rozvojová spolupráce žije z naděje

Jana Mazancova

Rozvojová problematika na deskové hře: Kiumbové

Renata Rokůskova

Lesk a bída elektrifikace v Masuku

Tomaš Tožička

Pískování džínsů stojí lidské životy

Anna Lazorova

Děti do školy a dospělí do práce

Pavla Začalova

Jeden svět pro všechny

Tomaš Tožička