Tak toho Petra Sgalla, strojního lingvistu, vyhodili z pravopisné komise! To je typické: jaký výsledeke chtějí, takovou sestaví komisi. Ne že by, mladý člověče, nechali lidi rozdílných názorů posoudit věc v celé její povaze, oni jí musí vnutit svou povahu! Pravopisná reforma tedy zatím, zdá se, padla, měli bychom být rádi, ale nemůžeme, protože věc nebyla podstatně projednána, nýbrž znásilněna okolnostmi. Ty jsou dvojí: politické a hospodářské. Úřad poznal, že zatím ještě příliš mnoho lidí v národě umí a chce kulturní pravopis, a bojí se popuzovat je navíc. Dále si spočetl, že změnit například jenom všecky RYBY na RIBI stálo by moc peněz. Vesměs tedy pohnutky nízké, ve srovnání s pravopisem. Zřejmě jim o jazyk a jeho psaní zas tak moc nešlo. Sgallovi šlo: ten o něm nejmíň třicet let smýšlí stejně.

Nevím však dnes, šlo-li o pravopis Janu Chloupkovi: toho z komise nevyhodili, ačkoli jako její předseda měl by na to první právo. Jak jsem slíbil v říjnu, napsal jsem jazykový rozbor jeho článku a poslal jej do časopisu Věda a život a několika další institucím či osobám. Protože jsem znalcem poměrů, poznamenal jsem v průvodních dopisech, že odpověď nečekám. Mé slovo všichni dodrželi.

Ten rozbor, když jsem si jej hotově přečetl, zdál se mi k děkanu Chloupkovi dost krutý. A napadlo mi, zda není i nespravedlivý, když jsem pak dostal do ruky jeho Knížku o češtině (Odeon, 1974): ta je napsána pěkně, zajímavě a vtipně, však vyšla ve 40 000 výtisků! Autor se v ní jeví jako člověk sympatický, obratný, spjatý s jihovýhodní Moravou. Nepřekvapil mě potom už jeho příspěvek v monografii o primášovi Jožkovi Kubíkovi (Supraphon, 1984). V knížce o češtěině na straně 295 píše: „S porozuměním a vzděláním roste tolerance a smysl pro druhé." Napjatě jsem ovšem hledal, co tu říká o pravopise, a nic! Prošel jsem věcný rejstřík od „pražské galérky" po „prozodický protiklad", ale „pravopis" tu není!

Před deseti lety neviděl tedy Jan Chloupek v pravopise nejen nic problematického, ale ani zajímavého pro 40 000. Co ho to náhle popadlo? Znalec se dovtípí: dostal politický úkol. A plnil ho špatně, možná nerad, vizme jeho jazykový projev. Úkol teď zrušili a odvolali Sgalla, jenž se Chloupka v 9. čísle časopisu Novinář ještě zastával proti vtipkování jedné vtipné novinářky v čísle 6. Neudělali vlastně ze svého děkana svého blázna? Co teď Chloupek učiní? Bejvávalo, mladý člověče, že v případech nedůvěry, nevděku, podrazu či neúspěchu předsedové výborů, komisí, správních rad, ba i vlád - odstoupili!

Kdoví kolik lidí v tomto roce, jenž brzo skončí, se k pravopisu ozvalo. Chtěl bych, ale nepotřebuju, číst jejich důvody. Jistě jsou mezi nimi i mé drobnější důvody, ale ten hlavní musím přednést sám. Pravopis a jeho příští podoba nejsou při tom ani to hlavní. „Z taniera slopali kačky a husi," píše Vincent Šikula a je pravděpodobné, že když si zvykli husi, tanier a Slováci, zvykli bychom si i my.

První „lingvistický" zážitek jsem měl, když nám pan učitel vysvětloval, proč slovo rozum je třeba dělit takto: roz-um. Je jasné, že v tomto roz-umu zůstalo jakési vědění, kdežto dnešní ro-zum je prázdný. Jazykovědec já jsem ovšem mizivý. Jazykovědci jsou taky protichůdní: přes to, co o jazyce vědí, jaká zkušenost je v něm uložena a jaký vývoj zapsán, dívají se na něj někteří jenom jako na nástroj přítomného dorozumívání, ačkoli roste otázka, zda hodnota a poučení z toho, co bylo, není větší než z toho, co si provozně blekotáme dneska. Jsou jako lidé, kteří "nevědí co činí": když ve svém funkcionalistickém zaujetí pomáhají k tomu, aby člověk plný přítomnosti a prázdný minulosti fungoval jen jako biologický stroj.

Když si dnešní škola objednává pro chytré i hloupé žáčky pravopis na jedničku, jedná podle své povahy: dávno to není škola vzdělávající! Její žáci nemají být přivedeni k rozrůzněnému vývoji svých osobností, nýbř k výměnné použitelnosti ve výrobě a administrativě. Poslyšme školský argument: zjednodušení pravopisu by uvolnilo síly a čas, aby si žáci osvojili důležitější vědomosti, jichž s rozvoje vědy a techniky přibývá... Jak dlouho chce škola udýchaně supět za tryskem této možná odsouzené civilizace? Nezhroutí se nakonec a nebude se muset pokorně vrátit k nějakému triviu, od něhož začne znovu vzdělávat pracovitost, charakter a myšlení mladých lidí, s čímž pak pomož si v tom světě každý sám?

Rezervujte mi jednu třídu průměrných žáků: prvních pět let nevnucujte jim žádný pravopis, jen jim ho případ od případu vysvětlete a řekněte jim, co je správné. V češtině dál učte gramatice, větě, logice, klasifikujte jen pravdivost každé výpovědi, upřímnost soudu a kulturu jeho vyjádření. Ukazujte estetické hodnoty literárních děl. A v šestém ročníku mi tu třídu na tři dny půjčte: naučím je závaznému pravopisu. Ale u většiny z nich nebude to už nutné, protože pravopis dostavil se k nim mezitím sám. Pro přiměřeně dospělou hlavu je náš pravopis přeci tak jednoduchý!

Jaké to všelijaké pravopisy, pro Čecha krkolomné, nosí dnešní Evropa, a jejich důvod je zapsán v nich. Napovrch nesrozumitelně, ale kdo se zeptá, doví se, a zeptat se může každý, to je první, nižší svoboda. Ochrana pravopisu před těmi, kdo se nikdy na nic neptatjí, v tom je svoboda druhá, vyšší. Pravopis je vždycky kulturní dílo svého druhu, a že je někdo nedovede reprodukovat, není důvod k jeho zrušení. Náš letošní strach o historický pravopis je strach o jednu svobodu a o kulturní paměť. Pokles od roz-umu je v jazykové kultuře totéž co v hmotné kultuře pokles od kovu a dřeva k plastickým hmotám, to vy necítíte, reformátoři?

A kdo se pravopisu nemůže naučit, ať beztrestně holt píše, jak umí. Obléká, chová se a baví taky každý podle svého vzdělání a vkusu. Říkáme pak: Byl to člověk vybraných způsobů.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 12, prosinec 1984.)