Nedůvěra slovenské vládě vyvolala mnohé asociace. Především však Iveta Radičová českým politikům ukázala, co jsou to zásady v politice. Principiální problém slovenské politiky premiérka vyřešila s elegancí, rozvahou a — odvahou. Pokud považovala prosazení určitého programového cíle za opravdu stěžejní, neváhala je spojit s hlasováním o důvěře vládě. Mohla všelijak kličkovat a vytvářet různé výmluvy. Pozorovatel české politiky si jistě vzpomene, že rovněž naše vláda měla na jaře podobný úmysl, přičemž Petr Nečas uvedl: „„Já bych se toho nebál, ale je třeba zvážit plusy s mínusy tohoto řešení a dohodnout se v koalici, jak budeme postupovat.“ Český premiér s kolegy v koalici patrně stále ještě váží, jestli ano, nebo ne. Tak snad nám dá vědět, k čemu došli.

Strana Sloboda a solidarita (SaS), kvůli níž skončila slovenská vláda, má u nás také svůj protějšek, Věci veřejné. Oba subjekty vykazují jistou nespolehlivost a jako by dávaly za pravdu kritikům nových stran. Volte napříště jen strany tradiční, osvědčené, přes to přese všechno, co se v politice děje, jsou určitou zárukou stability. Sloboda a solidarita je patrně ještě více marketingovým projektem než VV. Ve volbách ji podpořilo přes 12 procent voličů, ovšem nemá ani tři sta členů. Přitom se lze ptát, zda náhodou s penězi pro Řecko nemá pravdu právě SaS? Co když chybovala premiérka a zbytek koaliční vlády? Jistě tomu tak není a pousmát se lze také nad tvrzením, že malé země jsou v područí Francie a Německa, protože se Slovensko podřídilo jejich diktátu. Tak to tvrdí mimochodem naši euroskeptici, ale načasování byl ústupek právě SaS. Vždyť Slováci mohli hlasovat první či druzí, tím také výtka ohledně nesamostatnosti malých zemí padá.