Katarze proti solidaritě

Ondřej Vaculík

Liberalismus má v podání totálních liberálů své meze: Ti ho v praxi okamžitě balí ve chvíli, kdy se jich tkne nemilými důsledky, přestože ho dále bez skrupulí propagují.

První pršlavě podzimní pondělí nám prosvětlila zpráva o záchraně evropských bank, o níž se domluvili kancléřka Angela Merkelová a prezident Nicolas Sarkozy jako představitelé dvou největších ekonomik eurozóny. Příznačné je, jak kriticky tento počin hodnotí většina komentátorů. V lepším případě jsou ochotni přiznat, jako například Dalibor Martínek v Lidových novinách, že „tvrdý bankrot by měl oběti,“ nicméně „pročistil by prostředí“. Kradmá forma bankrotu prý bude trvat déle a bude dražší. „Evropě je odpírána katarze,“ míní Dalibor Martínek.

Překvapuje mě, kolik zejména mladších komentátorů si téměř přeje, aby banky si takříkajíc „vyžraly, co způsobily“, aby se Evropě dostalo náležité katarze a nám všem konce „sladkého evropského života“. Vnímám to jako volání silných po další životní zkoušce, nějakém velkém otřesu, v němž by oni mohli prokázat své schopnosti přežít a obstát, když státnice už úspěšně složili a dokázali zvládat vír uzávěrek a překonávat každodenní stres.

Formuje se silná skupina (čímž netvrdím, že je to zrovna Dalibor Martínek), která vehementně oduzuje poléčování churavých orgánů evropské ekonomiky jako marnotratnost: nechme pacienta, ať se v agonii sám utluče, bude to pro všechny zdravější.

To není jenom otázka záchrany Řecka nebo eurozóny, stejně příkrý názor panuje i na další projevy solidarity, které nás prý mohou více ochuzovat než přinést užitku.

Jenže na tom je solidarita jako taková vůbec založena! Solidarita opravdu není byznys. Z čistě praktického či ekonomického hlediska na ní tratíme vždycky. Ale vyplatí se to, protože hodnotou je ona sama jako projev schopnosti pomáhat. Když velké evropské státy (z různých pragmatických důvodů) přestaly mít schopnost solidarizovat se s těmi slabšími (dnes je to třeba Řecko), ale v historii jsme to byli také my, a odmítaly nést nějaké oběti, vskutku došlo ke katarzi, v níž se silnější těšili, jak oni přežijí, zocelí se, posílí, a ti menší a slabší po zásluze v katarzi chcípnou. Soudržnost Evropy nelze zúžit na ekonomické nebo jiné parciální politické zájmy. Myslím, že i hloupý ví, že kvalita evropského společenství tkví právě ve schopnosti nerozpadat se ve chvíli, když to přestalo vynášet. Společenství je něco jiného než účelové spojení, to není sdružení podnikatelů kvůli výhodnému kontraktu — to by eurozóna právě neměla být. Takové sdružení se totiž zpravidla rozpadá při prvním otřesu, a silnější, aby přežili, začnou slabší nemilosrdně topit a dělit podnik na „efektivní firmu“ a „zbytkový závod“, kde se slabšímu nechávají dluhy. Zdá se mi, že až posud současná stabilita eurozóny byla postavena z větší části na odškodném, které Německo, jako někdejší viník druhé světové války, poskytuje přinejmenším střední Evropě. Ten stav pochopitelně někdy skončit musí, a možná je to teď. Tím se nároky na „pouhou“ solidaritu ale budou stupňovat!

Zajímavé je, jak i v našem praktickém životě sílí tendence z úsporných, tržních důvodů bagatelizovat solidární společenské postoje a odsuzovat sociální ohledy. Že je to mrhání prostředky, že musíme šetřit. Pochopitelně je to naopak. Každý, i pravicový ekonom musí vědět, že úsporná ekonomická opatření, která nutí všechny instituce, aby se štěpily na „efektivní firmu“ a „zbytkový podnik“, odsouzený k propouštění, zvyšují nároky na solidární společenské postoje a větší sociální ohledy. Pro ilustraci: Padne-li jedna banka, padne s ní ten, kdo v ní má na běžném účtu všechno své skromné živobytí, ale pochopitelně nepadne ten, kdo si může dovolit mít konta ještě v sedmi dalších bankách. Nezachraňujme ho, mohl si svobodně zvolit jinou banku, bude volat zarytý liberál, avšak pouze do doby, než postupně padne také sedm jeho bank. Pak bude ovšem bědovat sedminásobně a vyžadovat nadstandardní odškodné.

Liberalismus má v podání našich totálních liberálů své meze: Ti ho v praxi okamžitě balí ve chvíli, kdy se jich tkne nemilými důsledky, přestože ho dále bez skrupulí propagují. Za dvacet let mnoho našich protagonistů liberalismu skončilo v jakési nadstandardní sociální síti, aniž by si to možná uvědomili. Když je politická či ekonomická tržnice náhodou smete a vymele, náhle si vynucují „za zásluhy“ zvláštní ohledy, vysoké výpalné, výnosné pozice v dozorčích radách podniků s účastí státu, výhodné funkce v různých „zbytkových závodech“ udržovaných státem a jiné dobře placené zašívárny, jinak neužitečné a společnost zatěžující. Mají dojem, že to je jim stát povinen poskytnout. Snad si vskutku ani neuvědomují, jakou VIP sociální síť požadují. Nic! Měl jsi být chytřejší, v jiné straně, pilnější, flexibilnější, dynamičtější, měl jsi se včas revitalizovat, aktualizovat a optimalizovat, ale máš možnost začít znovu, když tak je tu podpora v nezaměstnanosti, avšak nic si nemůžeš nárokovat, stejně jako si nic „za zásluhy“ nenárokuje dělník, kterého fabrika propustila, přestože v ní třicet let věrně a dobře pracoval. To dělník musel pochopit, že je to jeho chyba, že se nevyučil lukrativnějšímu řemeslu a nepracoval ve fabrice, která si lépe stojí, a vy to, liberálové, pokud jde přímo o vás, nechápete? Zkoumejte kriticky - z liberálního hlediska, do jaké míry jsou vaše požitky, které pobíráte, ve skutečnosti přemrštěnými sociálními dávkami. Všemi prostředky naopak bojujte proti tomuto skrytému socialismu, v jehož osidlech jste se ze své vůle ocitli a jenž rozleptává naši společnost, tak dynamicky se rozvíjející.

Jsem přesvědčen o tom, v že pokud by skutečně došlo k želané „katarzi“, tak nejvíce budou skučet, aby je někdo zachránil, právě ti, kdo po oné katarzi touží.

    Diskuse
    October 11, 2011 v 22.25
    Ad přemrštěné sociální dávky
    To je originální, to jsem ještě nečetla, pane Vaculíku, Vy těm nadpožitkům bohatých říkáte "přemrštěné sociální dávky" ,zatímco já je dosud nazývám "nakradené majetky". Jak se ten Váš termín liší od "neoprávněně pobíraných sociálních dávek", který se užívá v souvislosti s nezaměstnanými chudáky, kteří si nedokáží rychle najít nějakou práci?
    Jinak, je to moc pěkná úvaha, jako všechno, co zde od Vás čtu. Malinko mi nesedí snad jedině názor, že kvůli drobným střadatelům se nemůže nechat padnout velká banka. Myslím, že se tu míchají dohromady dvě věci a to na jedné straně krach té banky spojený s jejím zánikem a na druhé straně vrácení vkladů střadatelům do určité nominální výše, což je záležitost pojištění těchto vkladů a serioznosti podnikání v bankovnictví. Pokud je to druhé v pořádku, pak by drobní střadatelé, jak se domnívám, neměli mít problém.