Multikulti před soudnou stolicí

Zvítězí-li vykonstruované pohodlí nad vzrušující a trochu nebezpečnou rozmanitostí přirozeného světa, myšlenková pohodlnost nad zvídavostí, tvořivostí, uzavřenost nad otevřeností, budeme tu mít šedou nudu a kulturní stagnaci.

Redaktoři pravidelného pořadu České televize Cesty víry si prosadili, v kontrastu k jiným náboženským relacím pochopení pro různé duchovní cesty. Věnují se různým atypickým a alternativním skupinám, jejichž význam a vliv, kdyby se měřil procentuálním zastoupením v populaci, by byl mizivý. Vědí, že tyto menšiny nezůstávají v náboženské a nenáboženské většině obyvatelstva bez odezvy a proto stojí za to se jim věnovat. Ve stejném smyslu natočili pořad vysílaný v premiéře 9. října. Je věnován některým etnicky a nábožensky odlišným skupinám v Bruselu.

Pořad je sám, tak jak je pojat, jak v něm dostávají slovo různí činitelé a jak nabízí pohledy na různá prostředí, multikulturní. Věnuje se tématu mnohosti kultur a vychází jí vstříc koncepcí soužití komunit, společných hodnot a ocenění rozdílů. Ukazuje přínos větší řecké a menší na historické etapy rozdělené ruské pravoslavné menšiny pro ostatní. To se v pořadu snaží váhavě a opatrně formulovat český poslanec Evropského parlamentu Jan Březina. Některé z postav, které v pořadu promlouvají, žijí v Bruselu už řádku desetiletí a oceňují ostatní vyznání a obě hlavní belgická etnika, Valony a Vlámy a většinové římské katolíky a vedle nich tradičně přítomné v Belgii též menšinové, ale tradiční protestanty.

O to paradoxněji vyznívá hlas, který autoři pořadu nechali vyznít, a který říká: na multikulturní budoucnost nevěřím. Neříká to ovšem většinový belgický katolík ani sekulární občan, kterých je dnes podle všeho víc než polovina. Říká to ruský pravoslavný kněz, který je v Bruselu třicet let. Ruské pravoslaví v Belgii je nepochybně odlišnou menšinou právem očekávající respekt. Snad jim většina a ostatní menšiny nedluží jen chladnou ochotu existovat vedle sebe, ale i ocenění a přijetí aspoň některých jejich podnětů. Jsou jednou ze složek multikulturní společnosti, která v klidu a bezpečí realizuje své etnické, kulturní a náboženské poslání díky tomu, že belgické zákony s multikulturalitou počítají a umí s ní nakládat. Reprezentant skupiny, která potřebuje a vyžaduje ohledy a respekt, není ochoten respektovat jiné. Terčem jeho útoku jsou pochopitelně muslimové, a to muslimové bez rozdílu.

Otázky nad soužitím lze pochopit. V Bruselu je situace odlišná od zbytku Belgie a od zkušenosti západního světa. Čtvrtinu z milionu obyvatel hlavního města Vlámské i Valonské komunity, Belgie a Evropy, tvoří muslimové. Pravoslavný duchovní nebral v úvahu, že jsou mezi nimi rozdíly a že s mnohými je to tak, jak to formuloval Jan Březina, že přijali domácí hodnoty a zachovali si své vyznání, jsou Evropany, snad můžeme říct, evropskými občany, a zároveň původem Maročany nebo Turky, sunitskými muslimy a stoupenci dalších islámských směrů. Menšina z nich není ochotna nebo možná schopna asimilace. Ale belgické úřady je z veřejného života nevylučují a snaží se o jejich integraci.

Klíčem k myšlenkám činitele, který sám potřebuje a vyžaduje multikulturní společnost a zároveň ji odmítá, je jeho explicite vyjádřeny vztah k tématu svobody. Nutno říct, že ten pán je jiný než čeští barbarští fanatici, kterým naskakují pupínky, když potkají příslušníka jiného vyznání nebo jiného kulturního zázemí. Je to kultivovaný kmet, vyzařuje z něj přirozená důstojnost, pravděpodobně vede duchovní život. Řekli bychom při pohledu na něj, že by nikomu neublížil. Nevypadá jako politický a kulturní bratr Anderse Behringa Breivika, i když říká podobné věci. Říká je s lehkým a trochu tajuplným úsměvem pod mohutným vousem. Ale i tady nás sám vyvede u omylu.

Pečlivě vystavěna dramaturgie pořadu ho nechala na samém konci, jako poslední vyznění necelé půlhodiny říct, že by nebojoval pro něco čistě racionálního, ale za svou víru ano. Budil dojem, že by sám meč nebo kalašnikova neunesl, ale koneckonců mokryje děla mohou za něj vyřídit jiní. Je to tradiční dělba práce a dělba údělu.
Vysvětluje, kde je problém. Nedržíme se kořenů a pěstujeme svobodu. Otevíráme se všemožným myšlenkám. Myšlenky jsou pro tyto lidi něčím nebezpečným. Je nutno je rozdělit na chvályhodné a zavrženíhodné. To se na první pohled zdá samozřejmé. Vždyť souhlas i nesouhlas patří k myšlenkové práci. Myšlenková konfrontace je často hybatelem pokroku. Jenže tady nejde o diskusi. Odmítá se svoboda, která nechává myšlenky zaznít. Možná chybí argumenty pro vyjádření přesvědčivého nesouhlasu a pak se nabízí volat po omezení svobody.

Radikálním muslimům v Evropě se připisuje neschopnost respektovat svobodu vyznání a kulturní odlišnost. Ale to postava z pořadu neříká. Stačí, že muslimové říkají a dělají to, co činí i jiní, že totiž získávají Belgičany pro islám, v některých případech prý úspěšně. Je běžné, že se náboženství neomezují na jeden národní nebo lokální okruh a předkládají své podněty světu. Tisíc květů současné kultury světa kvete i díky tomu, že se Ježíšovi stoupenci neomezili na židovské společenství, ale expandovali do řecky a latinsky mluvícího světa a odtud dál do Evropy a z Evropy na další světadíly. Svět je pestřejší a skýtá víc podnětů na překonání lidské mizérie i díky tomu, že žáci a žáci žáků laskavého usměvavého Buddhy Gautamy se neomezili na oblast od dnešního Nepálu po severoindické Váránasí, ale projeli jako blesk celou indickou kulturní oblastí a odtud nesli zvěst o možném prozření a osvobození k jiným národům a rasám. Že muslimové činí totéž je přirozené. Úděs v očích mluvčího, když říká, jak musulmani provádí svou misii na jednom bruselském náměstí, je pochopitelný, ale neakceptovatelný pro svou neupřímnost.

Český národovec a autoritativní konzervativec by nad pravoslavným Rusem nejspíš ohrnul nos. Co se sem do Evropy cpe, má zůstat někde na stepích pod Uralem. Ale náhle se z něj stává spojenec. Aspoň taktický, s tím, že ve strategických koncepcích mu připadá v danou chvíli utlumená role, protože se do redukované budoucí „Evropy“ a „Západu“ nehodí. Máme internacionálu nacionalistů a ekumenismus fundamentalistů. Paradoxy této podivné doby.

Zvítězí-li vykonstruované pohodlí nad vzrušující a trochu nebezpečnou rozmanitostí přirozeného světa, myšlenková pohodlnost nad zvídavostí, tvořivostí, uzavřenost nad otevřeností, budeme tu mít šedou nudu a kulturní stagnaci. Monokultura vyčerpává půdu, na které roste. Už od pravěku na polích používali trávopolní a pak trojhonný systém. Neměli to teoreticky zvládnuté, ale zkušenost ukazovala, že příroda vyžaduje diversitu, jinak hyne. Analogii této zemědělské plurality v kultuře dosud někteří odmítají. K jakým koncům to povede, uvidíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 16.Října 2011, 10:46:12


Celkové vyznění článku se mi jeví jako výborné.

Týká se ovšem toho, abychom nepolevili v zápase s těmi jako onen pravoslavný kněz, aniž bychom jim bránili v jejich projevu.
Ne tak, že onen kněz musí být marginalizován a jeho vliv administrativně snížen - sám je projevem něčeho, čemu bychom měli naslouchat - i když nesouhlasíme se závěry ...

Je to skutečně dobrý článek.

A není v něm nic přímočaře kazatelského a vychovavatelského, na co aspoň já bývám obvykle dost alergický - chce působit způsobem, který by mohl ovlivnit naší "svobodnou mysl" jakoby zevnitř jí samotné ...

Petrasek Milan - penzista

někdy se domnívám se že žiji v jednohoném systému Neděle, 16.Října 2011, 20:58:39

založeném na výsevu dogmatických světonázorů do pluralistické-liberální společnosti. Tedy na poli, kde jak výsev tak i nároky stanoviště jsou natolik v existenčním rozporu, že brání možnosti zrání.
Tedy na globálním poli růstových konfliktů, plném předstírání řešení s plným vědomím jejich neřešitelnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.