Deník Referendum Domov

Nedávno jsem byl na novém filmu Víta Janečka Závod ke dnu – televizní verze se jmenuje Robota. Po promítání následovala diskuse některých aktérů filmu s diváky. Film, který ukazuje na opomíjení chudnoucích regionů, na bezskrupulózní praktiky zaměstnavatelů i vlády, vzbudil dost emocí.

Lidé byli překvapeni mnoha informacemi, které se dozvěděli a ptali se, jak je možné, že se o podobných problémech v hlavních médiích nemluví? Jak to, že k tomu neexistuje více snadněji dostupných informací, jak to, že nikde nejsou vidět experti diskutující tuto problematiku?

Odpověď byla celkem snadná: „Na šíření podobných sdělení nemá nikdo zájem...“ Politikům samozřejmě vyhovuje status quo – byznys jako obvykle – s menšími odchylkami tu do leva tu doprava. Trochu podle voličů, ale hlavně podle poptávky donátorských kmotrů.

Dobře, ale co s tím dá tedy dělat, aby se normální člověk, který nečte plynně v některém z cizích jazyků a nemá čas brouzdat po zapadlých alternativních serverech, mohl dozvědět o něco o tom, co dennodenně ovlivňuje jeho život? Kde se mu tedy dostane nějakého poučení o možných alternativách, z nichž si je možno vybrat?

Bylo překvapivé, že mnoho lidí v publiku na to mělo poměrně jednoduchý návod: „Někdo by měl ten film vzít, jezdit s ním po českých městech, organizovat skupinky a společně si ho pouštět a diskutovat o něm.“ A ještě: „Je třeba vybudovat nezávislé médium, které bude dost silné na to, aby konkurovalo komerci.“

I na otázku, kdo by ho asi tak platil byla odpověď jasná: „Musíme najít nějakého milionáře - dobroducha, který by takový počin zafinancoval a táhl.“

Z výše uvedeného je patrné, že našincům nechybí ani dobré nápady, ani vnuknutí, jak je hned realizovat. Problém je jen v tom, že to má udělat někdo, koho nikdo nezná, nikdy neviděl a ani není jasné, zda kdos takový existuje. Jeho jméno je Někdo Jiný.

Připomnělo mi to příběh o čtyřech přátelích, kteří se jmenovali Každý, Někdo, Kdokoliv a Nikdo. Domluvili se na uskutečnění krásného nápadu a Každý si byl hned jist, že to Někdo udělá. Mohl to udělat Kdokoliv, ale Nikdo to neudělal. Někdo se rozzlobil, protože to přece byla práce pro Každého. Každý si myslel, že by to mohl udělat Kdokoliv, ale Nikdo si neuvědomil, že to Každý neudělá. Nakonec Každý obviňoval Někoho, že Nikdo neudělal to, co mohl udělat Kdokoliv.

Představa, že se konečně najde parta nadšenců, která za nás bude bojovat úspěšný boj bez naší podpory je naivní. Je stejně dětinská, jako hledat miliardáře, který dá své peníze v plen občanům, kteří chtějí spravedlivější svět a více práv. Proč by to kdo kýho výra dělal?

Bakala určitě nepodporuje Respekt, vládu a Havlovo knihovnu proto, aby pomohl demokracii u nás. Dělá to proto, aby získal více kontroly, a aby trochu zastřel své soudem uznané gaunerství. Když čtou lidé Respekt, jako kdysi hltali Rudé právo, nacházejí tam sice informace, ale ty jsou stejně nezávislé, jako bretschneiderův kabát.

Žijeme v civilizaci, která za nás více chtěně než nechtěně přebírá mnoho z našich přirozených aktivit. Péči o děti a naše blízké. Péči o naše okolí i o věci našich komunit. My za to platíme odcizením a nesmyslným nasazením v nesmyslných pracovních činnostech.

Cesta z toho vede zase jen přes naši smysluplnou aktivitu.

Měl jsem sen. Že se v naší zemi našlo tři tisíce domácností, které se rozhodly podporovat nezávislé aktivity. Počet domácností v České republice je přibližně 4,5 milionu, z toho polovina domácností je bez dětí.

Tyto tři tisíce domácností se rozhodly, že budou měsíčně přispívat 450 korunami na svobodnou činnost tří organizací.

150 korun věnují nezávislému médiu, třeba internetovému portálu, který poskytuje nedeformované zprávy z domova i ze zahraničí, nezatajuje problémy a neskrývá či neshazuje legitimní občanské hnutí v jiných zemích. Poskytuje dostatek informací, z nichž si můžeme udělat obrázek kolem nás, aniž by ho deformovaly zájmy majitele či strach z politického dopadu. Redaktoři by totiž nemuseli mít obavu o své živobytí, když se někomu znelíbí. Měli by dost prostředků na činnost a tak i nezávislosti.

150 korun věnují na činnost občanské organizace, která se konečně začne otevřeně, lidsky a profesionálně zabývat organizací komunit ve vyloučených lokalitách. Bude s místními lidmi spolupracovat na tom, aby si společně a přitom každý podle svých možností a přání našli důstojné místo ve společnosti. Pracovníci této organizace by se nebáli, že jim nějaký fašista na ministerstvu práce či školství utne dotace. Měli by dost prostředků na činnost a tak i dostatek nezávislosti.

150 korun dávají na činnost think tanku – skupiny odborníků, kteří přinášejí nezkreslené analýzy a na nich postavené návrhy možných řešení. Ve spojení s praxí i s podobně zaměřenými instituty v zahraničí budou odhalovat spojitosti společenských a alternativy k současným sociálním deformacím. Nemusí se bát říkat věci otevřeně a balit je do nic neříkajících frází nazývaných objektivita. Měli by dost prostředků na činnost a tak i dostatek nezávislosti.

450 000 korun měsíčně, by každá z těchto organizací mohla použít na svou činnost, bez strachu o budoucnost, s jasnou podporou tří tisíc lidí, kteří stojí za nimi ne jen s řečmi o morální podpoře, užitečnosti a obdivu. Ale s jasnou podporou vyjádřenou také finanční obětavostí.

Mít tady tři takové organizace, s takovýmto finančním zázemím a podporou, začala by i naše občanské společnost vypadat jinak. A k tomu stačí podpora 0,7 % českých rodin ve výši 5 400 ročně.

Sen končí, skuhrání na poměry pokračuje. Jak dlouho? Tři sta let jsme trpěly pod Rakouskem a trpíme pořád – záleží jen na tom, kdo to naše utrpení interpretuje. Čekat, že přijde někdo osvícený, a místo, aby si zajistil dobré bydlo pro sebe, rodinu a kamarády, z nás utrpení sejme je stejně nesmyslná jako čekat zdravou výživu v McDonaldu.

Čekat se dá až do smrti – a někteří věří, že i po ní. Ale kromě nás samotných není nikdo, kdo by nám přišel na pomoc.