Zajímavým způsobem média interpretují poslední průzkumy veřejného mínění. Například komunistům v podstatě velmi nepatrně stoupnou preference, údaj je v rámci statistické chyby a hned se dozvíme, že jako jediní posilují. Jako by šlo přinejmenším o pět deset procent. Z jiného průzkumu se dozvíme, že by se v přímé volbě stal prezidentem Jan Fischer. O dvě procenta by předstihl Jana Švejnara. Realita bude či mohla by být jiná. Pokud by už přímá volba u zákonodárců prošla, tak jistě nebude jednokolová, ale nejspíše bude kopírovat mechanismus voleb do senátu. Také nevíme, kdo vlastně bude kandidovat. Zdá se mi, že ačkoliv se o přímé volbě nyní hovoří intenzivněji než kdykoliv předtím, šanci na její uzákonění je stále stejná. Tedy malá. Přiznávám, mohu se mýlit.

Politické strany dost možná hledají argumenty, jak nepřijetí přímé volby zdůvodnit. Jejich nasazení není v tomto případě stoprocentní. Zákonodárcům vyhovuje, když prezidentskou volbu zahrnují do širších dohod, tedy nejrůznějších obchodů. Zbavit se této možnosti by přece bylo proti jejich zájmům. V průzkumu se navíc objevila jména jako Karel Gott či Jiří Paroubek. Ani jeden kandidovat nebude. Jejich voliči by podpořili někoho jiného, třeba Jana Švejnara. Nevím. Ale možná by volili Janu Bobošíkovou či Miloše Zemana. Tím chci pouze naznačit, že podobné průzkumy nemají téměř žádný význam.

Kromě průzkumů se objevil dlouho očekávaný krok Jiřího Paroubka. Opouští ČSSD, nevstupuje do ČSNS 2005 a zakládá novou stranu. Možná s ní uspěje v krajských volbách, na vítězství to stačit nebude, ale ke krajskému mandátu má poměrně blízko. V parlamentních volbách jeho nový subjekt má šanci mnohem nižší, příklad Miloše Zemana je dostatečně výmluvný.

Často se hovoří o tom, zda odchod Jiřího Paroubka sociální demokracii nějak ublíží. Myslím si, že ano, ale úplně z jiných důvodů, než se uvádí. ČSSD možná přijde o jedno dvě tři procenta voličů, což není žádná velká pohroma. Ačkoliv je Jiří Paroubek tzv. kontroverzním politikem, ve straně měl/má řadu příznivců. To, že má jiné názory než Bohuslav Sobotka, Lubomír Zaorálek či Zdeněk Škromach, nevadí, ba právě naopak. Rozdílné názory, spory a neustálé debaty přeci stranu oživují a činí ji životaschopnou. Vladimír Špidla zcela jistě ve všem nesouhlasí se současným vedením strany, ale to, že zůstal, navzdory nedůvěře straníků v roce 2004, svědčí o oboustranné velkorysosti.

Nebo příklad jiný. Dnes vidíme, jak občanským demokratům uškodilo, když odešla tzv. názorová platforma vzniklá v roce 1997. Desítky vlivných politiků přešly do Unie svobody. ODS se stmelila kolem Václava Klause a velice dlouho promlouvala monotónně. Nacionalizovala se a nastoupila kurz „kult osobnosti V.K.“, docházelo k řadě excesů. Například Jan Zahradil navrhoval, abychom nevstupovali do EU a šli tureckou cestou. Nechť nám EU poskytne nějaké výhody, ale my nemusíme být jejím členem.

ODS je samozřejmě odlišný příklad, ale chtěl jsem ukázat, že „jinakost“ se stranám vyplácí. Tak jako se politikům s vysokým egem vyplácí, když mají kolem sebe někoho, kdo je dokáže korigovat. Jak to vypadá, když jsou kolem jen samí přitakávači, ukazuje dnes tzv. hrad.