Nesnadný úkol „portrétovat“ vesnici roku 2011 dostala Martina Leierová. Výsledek neoslní ani neurazí, ale necelých šest stovek obyvatel vítězné Komni na Uherskohradišťsku jistě potěšil. Zmiňme aspoň dva postřehy: „V obci není kde stavět a její obyvatelé se do ní prostě nevejdou.“ Doplňme, že v letech 1995-2009 počet obyvatel výrazně, o více než šestnáct procent, vzrostl. „V Komni v podstatě po celý rok následuje jedna oslava za druhou“. Jako tlumočnice mezi světem redakce celostátního deníku a nevelké vesnice posloužila mladá (odhaduji podle občasného označování pouhým rodným jménem) právnička, mimochodem dojíždějící za prací do U.Hradiště, vzdáleného šestatřicet kilometrů.

**

Dvacáté výročí mobilní telefonie v ČR přimělo Ondřeje Štindla k pochybnostem: „Jedna z prvních reklam na mobilní telefony zákazníkům slibovala, že budou už ´vždycky k dosažení´. Přesně ta věc, kterou nechci, napadlo mě, když jsem to slyšel poprvé. Dneska už to chci. Mýlil jsem se tehdy, nebo se mýlím teď? To kdybych věděl…“

Nejspíš jste se sám změnil, opáčil by mu nejspíš filosof Miroslav Petříček, který na stejné téma diskutuje v Salonu. Trefné a inspirativní otázky tam klade redaktor Josef Greš. Napřed se ptá na historický kontext a historička Ivana Lorencová připomíná vynález knihtisku, železnice, telefonu a telegrafu. Informatik Petr Koubský považuje dosavadní význam mobilů za menší než u jmenovaných vynálezů a sociolog Zdeněk Konopásek zdůrazňuje, že „pro lidi“ přineslo využití parního stroje v dopravě (napřed v lodní!) pravidelnost, očekávatelnost, dostupnost a — zábavu. V dalším bloku odmítá srovnávat vliv internetu a mobilního telefonu, přičemž Koubský jasně upřednostňuje mobil, Lorencová internet a Petříček je hodnotí nastejno. Podle něj také mobily spíše rozdíly mezi lidmi zahlazují, než aby je vytvářely. Vzápětí ale upozorňuje, že „možnost spojit se kdykoliv s kýmkoliv ještě samozřejmě neznamená stmelování“ a že samoúčelné používání mobilů „by pak mohlo vést až ke společnosti intenzívně komunikujících atomů“. Mobily nás připravily o dochvilnost, nutnost umět se orientovat v neznámém terénu, o ostrou čáru mezi pracovním a soukromým životem, míní Petr Koubský. Ivana Lorencová naopak nemůže přijít vůbec na nic takového. Petříček přitakává Koubskému a dodává, že „jsem-li dnes kdykoliv a kdekoliv dosažitelný, mohu to vnímat jako narušení určité nutné, téměř biologicky nezbytné distance ke světu. A pokud už to takto nevnímáme, pak jsme se velmi změnili“. Odpovědi na otázku po příčinách velké obliby krátkých textových zpráv (KTZ či po anglicku SMS) je zajímavě liší. Petr Koubský zdůrazňuje spíše technické aspekty — KTZ jsou laciné, asynchronní a stručné. Podle Petříčka jsou něčím úplně novým, ale podle Konopáska naopak jen nahrazují dříve tak oblíbenou zábavu dětí a mládeže posílat si (krátká) psaníčka.

psali

Demografie. Po převratu v roce 1989 „především vzdělanější ženy odložily mateřství do budoucna. Narostl proto podíl dětí rodičů s nižším vzděláním. Bylo by s podivem, kdyby se to nepromítlo do nižších výsledků v testech PISA 2009…“, protože se testují patnáctiletí žáci.

Odklady. „V důsledku rozmáhajících se odkladů nástupu do školy tedy rostl podíl testovaných, kteří mají o rok školy méně.“

Kurikulární reforma. „Reforma byla sice odstartována již v roce 2005, ale nabíhala postupně od prvních ročníků prvního a druhého stupně základních škol. Takže se žáků testovaných v letech 2006 a 2009 ještě přímo nedotkla“.

Zřízení krajů v roce 2000. Možná překvapivé, ale významné. Po zániku okresních školských úřadů velmi ubylo koordinace, pedagogického poradenství a dalšího dohledu nad školami a jejich vedením. V komunikaci škol s jejich zřizovateli a „nadřízenými“ se „začala vytrácet agenda pedagogická a zůstala agenda finanční a personálního obsazení škol.“ To jistě „přispělo k poklesu výkonnosti základních škol“, tvrdí Münich.

Materiální vybavení škol. To „lze vyřadit, protože k žádnému výraznému zhoršení zřejmě nedošlo.“

Učitelé. Bohužel „nakolik se však změnila kvalita učitelů a výuky samotné, se můžeme jen dohadovat. Důkazy máme jen velice nepřímé.“

„Je třeba zajišťovat stopu po stopě,“ píše Münich, „ověřovat jednotlivá alibi a dávat si velký pozor na zavádějící stopy“. Doporučuje zavést doplňující národní verzi šetření PISA (zaměřenou na jiné dovednosti a formy gramotnosti a prováděnou ne plošně, nýbrž jen na reprezentativním vzorku škol) a v závěru moudře připomíná, „že ne s každou příčinou klesající gramotnosti dle PISA je možné, nebo dokonce vhodné něco dělat“.

V doplňující rozhovoru navrhuje Jakub Mráček, šestadvacetiletý profesor na teplickém gymnáziu, abychom nevyučovali tolik počítání, ale raději matematiku: „Ta spočívá v identifikaci problému, jeho převedení na problém matematický a následně jeho správné interpretaci. Dalo by se to aplikovat téměř na všechny přírodovědné předměty“. Při podobných snahách ale cítí „jen minimální společenskou podporu. Žákům jen těžko vysvětlíte, že jde o něco víc než jen proklouznout k maturitě, když to neslýchají jinde než ve škole“.