Haneke se v Bílé stuze, svém nejnovějším snímku ověnčeném Zlatou palmou filmového festivalu v Cannes z roku 2009, od svého trendu neodklání. Svůj vesnický příběh s náznakem detektivní zápletky opět vyšívá stylově vytříbeným způsobem jako pečlivě komponovaný obraz goblénu, jehož ústředními motivy jsou, rozprostřeny do mnoha podob a plánů, zášť, zákeřnost a zloba.Na první pohled idylický venkovský kolorit, kde se za gesty takzvaně dobrých mravů, za naučenými rituály vlídnosti a úslužnosti, skrývá zneužívání, šikana, urážky, týrání fyzické i psychické — na první pohled klasické schéma příběhu o přetvářce bezchybných a uhlazených autorit a formách útlaku, jehož prostřednictvím si pěstují auru své neotřesitelné nadřazenosti. Hanekeho Bílá stuha přes všechnu tuto klasičnost, přes všechen svůj tradicionalismus, fascinuje bezdechou sevřeností vyprávění v duchu hádankami obestřených událostí vesnické kroniky zhruba patnácti měsíců před první světovou válkou. Dobře usazené venkovské společenství, postavené na protestantských zásadách disciplíny a oddanosti (nejen boží) autoritě, zasáhne série neobvyklých příhod. Snímek začíná ochromujícím pádem místního doktora s koně poté, co kůň zakopne o nastražený drát. Bralo by se to možná jen jako nevysvětlitelně zapříčiněné zranění s dlouhodobějšími následky, kdyby se pak podlahou stodoly nepropadla jedna z místních žen, kdyby nikdo kosou neposekal úrodu zelí, kdyby se Baronův blonďatý synek nenašel v lese spoutaný a zbitý, neshořela Baronova stodola, někdo nenapíchl pastorova kanárka na nůžky a smrtelně nezranil postiženého chlapce Karliho.Nad viníkem však stále zůstává viset otazník, neboť jen u dvou, a to z těch menších zvěrstev, jsou hlavní aktéři přímo zachyceni. Haneke dal svému snímku podtitul „dějiny německého dětství“, a přestože příběh uzavírá s otevřeným koncem a obecně promlouvá spíše jazykem zámlk, v průběhu celého filmu decentně poukazuje jako na hlavní podezřelé na slídilskou bandu vesnických dětí, vedenou pastorovou dcerou Klarou. Na nikoho se však neukáže prstem, film si své tajemství drží až do poslední chvíle a vinu nakonec slaví jako vinu skupinovou ve smyslu kolektivního opanování ďábelskou mocí, před níž dítko neuchrání ani bílá stuha, jež mu otec připne na rukáv jako upomínku na čistotu a nevinnost. I tak není v Hanekeho filmu zlo přímočaře vystrnaděno na pole dětských, a tedy snad nerozvážných krutostí. Děti Bílé stuhy se zdají jakoby labilní a nevypočitatelné, neboť jsou ustrkovány perverzemi dospělých a protože jsou nuceny žít v komunitě svázané patriarchální morálkou, jež pozbyla etických hodnot. Standardní rozměr sdílnosti a důvěrné komunikace nahradila neupřímná uštěpačnost frází a gest falešného poklonkování a takřka sadisticky krutá vulgárnost urážek. Ustrkují, ponižují a zostouzejí tu rodiče své děti, muži své manželky a milenky, páni své podřízené; nánosy nenávisti a vzájemné nevraživosti se usazují v hloubi lidského nitra nehledě na věk, pohlaví či společenské postavení. Hanekeho podobenství o útlaku do značné míry napadá elitářství a aroganci protestantské morálky, zásadní jádro problému však pochopitelně nevidí ve zvrácené doktríně, ale především v lidech, v těch, kteří ji stvořili a kteří se řídí jejími zákonitostmi, v těch, kteří ideály vyměnili za ideologii a nechali se jí spoutat. Hanekeho člověk je schopen zvrácenosti, stejně jako je schopen přirozené slušnosti, záleží jen na něm, na tom, zda dokáže překonat krátkodobé návaly zloby a agrese a odolat pokušení ponížit. I ono lepší lidství totiž Haneke v Bílé stuze reflektuje: oproti dřívějším snímkům tentokrát svůj temný příběh chvilkami odlehčuje vedlejší linkou sympatické milostné záplatky nesmělého vztahu mezi místním učitelem a bývalou vychovatelkou baronových dětí, mladičkou Evou. Ačkoli i ji svírají úzkosti a obavy vypěstované autoritářskou výchovou, patří spolu s učitelem k jedněm z opravdu mála postav neposkvrněných vesnickými zlořády. Haneke ke svému nejnovějšímu snímku přistupoval jako k historické sondě, inspiroval se dobovou literaturou, zejména prý Theodorem Fontanem, autorem fascinovaným mimo jiné tématem incestu, herecké protagonisty si vybíral podle venkovských typů zachycených Augustem Sanderem v jeho slavném fotografickém cyklu Lidé 20. století. Precizní přístup velebící realistickou tradici jazykového vyjádření Fontanova i fotografického portrétování Sanderova pak transponoval do filmu bressonovsky strohého, asketického stylu. Původní, více než tříhodinový snímek, který původně zamýšlel udělat jako třídílný televizní seriál, pak spolu s Jeanem Claudem Carrierem seškrtal na současných 144 minut. Ve hře na to, kolik je možné divákovi zatajit, aby ještě přece jen pochopil a necítil se dočista ošizený, se Haneke s Carrierem rozhodli ve snímku zanechat jen to nejdůležitější. Peripetie zápletky se tak odehrávají v drobných výjevech z venkovské každodennosti. To, co však ve scénáři zůstalo, je pak zachyceno kamerou vyžívající se v detailním zobrazení. Psychologičnost nahrazuje sveřepé zacílení na vnějškové ohledávání reality a jejích jednotlivostí. Ty ještě více vynikají v černobílých kompozicích — prosvětlené exteriéry polí za žní či sněhobílé krajiny kontrastují s interiérovou stínohrou figur pohybujících se mezi svícemi či petrolejovými lampami. Ve snaze dosáhnout skutečně dokonalého černobílého obrazu natáčel Haneke Bílou stuhu barevně, a digitálně ji pak upravil na černobílou. Touto metodou, tím, že přímo zviditelnil svůj autorský záměr a rukopis, ještě zvětšil divákovu distanci. Film tak působí artificiálním dojmem umělosti, příkladným pro příběh samotný, a podtrhuje snahu povýšit vyprávění na univerzální sdělení, typické nejen pro malou venkovskou obec, ale pro celou společnost.I v Bílé stuze Haneke tematizuje příčiny sociálních dysfunkcí posledního století, tentokrát v podobě agrese vyvolané urážkami, útlakem a pocity zahanbení. Toto psychologické podhoubí pro zrání mentalit přitom do Německa před první světovou válkou nezasadil vůbec náhodně. Přestože je jeho poselství platné od Gibraltaru po Ural a patrně i ještě dál, v historickém kontextu snímku bezprostředně působí jako neblahá předzvěst nacistické budoucnosti.Bílá stuha. Režie: Michael Haneke. Rakousko, Francie, Německo, Itálie. 2009, 144 minut.Internetové stránky:Bílá stuha na IMDb Oficiální stránky Bílé stuhy