Pokud ztratíte v České republice práci, nebo ji po ukončení vzdělání vůbec nenajdete, čekají vás od roku 2012 krušné časy. A to pokud Parlamentem České republiky projdou již schválené návrhy vlády, které mění podmínky podpory v nezaměstnanosti. Jejich hlavní rysy shrnul Petr Kučera na aktualne.cz. Standardní délka ani výše podpory od roku 2012 údajně klesnout nemají. Novela ale obsahuje několik novinek, nad kterými bychom měli zpozornět:

• Od třetího měsíce pobírání podpory by uchazeči a uchazečky o zaměstnání měli nově vykonávat veřejnou službu, pokud jim to úřad práce „nabídne“, v rozsahu až poloviny týdenní pracovní doby. Za tuto práci nedostanou žádnou odměnu. Pokud ji bez vážného důvodu odmítnou, přijdou o podporu v nezaměstnanosti a nedostanou od státu ani další pomoc.
• Lidé, kteří jsou nezaměstnaní jen krátce, budou muset nově přijmout nabídku vykonávat veřejně prospěšné práce. Za ně sice dostanou mzdu (na rozdíl od veřejné služby), která má ale být vzhledem k rozsahu a charakteru práce nepatrná. Co více, tato práce již nebude muset odpovídat kvalifikaci uchazeče. A aby ani to nebylo málo, pokud nezaměstnaní takovou práci přijmou, přijdou o podporu v nezaměstnanosti, a to i když odměna za tuto práci bude menší. Možnost malého přivýdělku k podpoře totiž vláda zrušila již od letošního roku.
• Někteří nezaměstnaní se budou muset hlásit v předem určených termínech na stanovených místech, například na poštách. Tím se má údajně zamezit nelegálnímu zaměstnávání, protože lidé by se museli osobně dostavit v termínech odpovídajících standardní pracovní době.
• Další změnou je možnost převést zprostředkování zaměstnání z úřadů práce na pracovní agentury. Ty za to budou dostávat na každého uchazeče/uchazečku 5000 korun, za jeho umístění 1250 korun a za jeho setrvání v pracovním poměru na dobu neurčitou po dobu nejméně šesti měsíců dalších 500 korun.

Pohled „privilegovaných“

Nová opatření mají vesměs dát najevo nezaměstnaným, že podpora není zadarmo. A dle ministra práce a sociálních věcí, který novelu předložil, mají také vést k větší aktivitě nezaměstnaných a k potlačení práce načerno.

Takové argumenty mohou být rajskou hudbu pro všechny ty vzdělané a tvrdě pracující v soukromém sektoru, kteří cítí, že se na jejich dřině zadarmo vezou „nemakačenkové“, kteří jen natahují ruce pro dávky. Tím, že je dostanou, nemají již potřebu pracovat. Ať si tedy ty dávky alespoň zaslouží a ať se jim co nejvíce znepříjemní život. A navíc, ať získají nebo si udrží pracovní návyky.

Tento styl opatření přitom bohužel není ve střední Evropě ojedinělý. V Maďarsku premiér Viktor Orbán plánuje řešit nezaměstnanost a nízkou zaměstnanost mimo jiné systémem veřejných prací pod dohledem policistů odvolaných z předčasného důchodu. To se naštěstí ještě u českých reformátorů neobjevilo.

Takové uvažování i na jeho základě navrhovaná řešení jsou ale pomýlené. Jsou založeny na ideologii a morálce volné soutěže a přesvědčení, že každý je svého štěstí strůjcem. Že kdo se snaží, ten se vypracuje. To se snadno říká potomkům z řad střední třídy a vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Měli několikrát vyšší pravděpodobnost vystudovat vysokou školu než lidé, jejichž rodiče nepracovali nebo pracovali v povoláních s nejnižším statusem. A stále mají ještě mnohem menší pravděpodobnost, že skončí mezi nezaměstnanými.

Nyní mnozí z těchto privilegovaných pracují pro firmy, které minimalizují personál a snaží se využít co nejvíce ten stávající. Častým jevem jsou pak přesčasy a práce v trvalém stresu, aby podávali stále se zvyšující pracovní výkon (v počtu týdenně odpracovaných hodin v hlavním zaměstnání patří ČR mezi země s jejich nejvyšším průměrným počtem v EU).

Dá se tedy pochopit, že své takto vydělané peníze považují za spravedlivě zasloužené a nelíbí se jim, že někdo jiný by měl mít příjem bez odpovídající námahy. Proč se ale neptají, jak to, že my musíme takto dřít? Je to nutné? Není to jen má vlastní (byť třeba nevědomá) volba? Co když firmy pod zástěrkou racionalizace prostě využívají na maximum, kam až mohou zajít? Odpovídá taková personální a mzdová politika jejich skutečné finanční situaci?

A stejně tak by se mohli ptát pracovníci na opačném konci platového žebříčku, kteří často za těžkou či monotónní dřinu dostávají mnohonásobně méně než vedení firmy, kde pracují. Toto samozřejmě není paušální obviňování firem, v mnoha případech skutečně bojujících v současných podmínkách o přežití, z nekalých praktik. Je to však výzva — namísto nahlížení na lenost jiných — podívat se na problém i jinak, v obráceném zrcadle.

V procesu trvalé racionalizace a restrukturalizace mohou lehce být nezaměstnaností ohroženi i ti, co jsou na tom současně dobře. Pracovní místa mizí a jsou velmi nerovnoměrně rozdělena. Pokud nějaká vznikají, je to v Praze, v regionech je situace mnohem horší. Naproti tomu jsou čísla uchazečů o zaměstnání řádově mnohem vyšší: například v roce 2010 se více než 561 000 nezaměstnaných mohlo ucházet o necelých 31 000 oficiálně nahlášených volných míst.

Nezaměstnanost není radostná dovolená financovaná státem

Kdo je však nezaměstnaností ohrožen nejvíce? Statistika Ministerstva práce a sociálních věcí napovídá: Ve druhém čtvrtletí 2011 převažovaly mezi nezaměstnanými ženy, silně zastoupeny byly věkové intervaly 55-59 let a 50-54 let. Dále byli silně zastoupeni 20-24-letí, tedy zřejmě absolventi nižších stupňů vzdělání. Nezaměstnaností byli také více postiženi lidé se základním vzděláním a středním vzděláním s výučním listem a ti, kteří předtím pracovali jako pomocní a nekvalifikovaní pracovníci a provozní pracovníci ve službách a obchodě. Není také žádným tajemstvím, že zvláště postiženi nezaměstnaností jsou Romové. Přitom průměrně měli všichni nárok na podporu v astronomické výši 5615 Kč s tím, že většina z nich pobírala podporu menší.

Jsou to skutečně všechno lidé, kteří nechtějí pracovat a rádi by jen pobírali dávky? Co když místo předpokladu, že lidé jsou v zásadě líní a raději by pokud možno měli jen volný čas placený státními penězi, budeme lidi považovat za aktivní a těžce snášející nečinnost?

Představme si například paní, která pracovala třicet let na poště a byla po padesátce propuštěna. Její šance na novou práci je minimální, jak v rozhovorech neformálně přiznávají zástupci personálních agentur. A jako nádavek ke ztrátě dlouholetého zaměstnání bude mít možnost vážit si náležitě podpory státu při zametání chodníku.

Nebo si představme mladého, dvacetiletého člověka s nízkou nebo neadekvátní kvalifikací. I ten to při získání práce nemá zrovna jednoduché. A poslat jej plít plevel na veřejných záhoncích nebo nahradit vypadlé civilkáře do nemocnice jistě bude působit velmi motivačně pro jeho či její další pracovní a životní dráhu.

Novela zákona velmi rozumně počítá s další podporou rekvalifikací. Jen aby na ně ale dotyční měli čas a měli reálnou šanci si po takovém rekvalifikačním kurzu práci najít (což je, bohužel, v případě pětapadesátileté paní asi značně neoprávněný předpoklad).

Vtírá se myšlenka, zda by nebylo vhodnější řešení hledat v reformě prvotního vzdělání než draze rekvalifikovat. A konečně, navrhované represe, s nimiž z minulých let nemají obce tak jako tak příliš dobré zkušenosti, nejsou řešením ani pro situaci Romů. Tedy kromě toho, že možná mnohým Neromům přinesou pocit zadostiučinění.

Místo řešení problému jen arogance státu a (prozatím) privilegovaných

Co tedy návrhy Jaromíra Drábka skutečně vyřeší? Jistě ne situaci znevýhodněných na pracovním trhu. Znepříjemní život těm, kteří dlouho pracovali, ale kvůli věku již těžce hledají další uplatnění. Budou všem ubírat čas na hledání zaměstnání nového. A za účelem toho, aby se ztížila práce načerno, kterou jsou mnozí nuceni dělat z nedostatku jiných možností, vystaví všechny ponižujícím pravidelným hlášením. Tato reforma vydá všechny ještě více do rukou úředníků, případě soukromých agentur, pro které „správa“ nezaměstnaných může být další dobrý byznys.

Z celého návrhu nebo lépe řečeno z toho mála, jak byl prezentován, čiší povrchní analýza a řešení a zakrývání skutečných trendů a problémů. Zůstává pocit pohrdání lidmi — a jejich znevolňování, považování je v zásadě za nesamostatné a příživnické. A pocit, že si stát a firmy takto obstarají levnou námezdní pracovní sílu namísto toho, aby se podporovalo vytváření plnohodnotných pracovních míst. Či namísto toho, aby se více pozornosti než ve stávajících návrzích zaměřilo na postihování zaměstnavatelů za zneužívání práce načerno.

Proto, vážený pane Drábku a reformátoři podobného střihu, stáhněte, prosím, své současné návrhy. Co kdybyste se místo toho zaměřili na to, jak se vyrovnat s mizejícími kvalitními pracovními místy, jak odstraňovat diskriminaci na trhu práce? A jak v těchto podmínkách zajistit takové prostředí, v němž všichni občané státu, a zvláště ti, kteří jsou postižení ztrátou nebo nemožností nalezení práce, mohou pozitivně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti, aniž by za tím účelem museli být znevolňováni?

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.