Dezorientace jednapadesátá

Jiří Guth

Výpisky ze sobotních (27. srpna 2011) Lidových novin včetně jejich přílohy Orientace a glosy k nim. Tentokrát mj. o patentech, sportu, krajanech, spiklencích.

Hlavním tématem přílohy Peníze & Byznys Lite je ochrana duševního vlastnictví či přízemněji a přímočařeji řečeno, patentové bitvy o miliardy (obvykle dolarů). I pro konzervativního komentátora Martina Weisse je tzv. ochrana intelektuálních práv v současné době přebujelá. Je „dobrým příkladem společenské sklerózy“, na niž prý „zajdeme spolehlivěji než na vyčerpání zásob ropy či globální oteplování“. O principu samém ale nepochybuje ani za mák: „ochrana nápadů je společensky užitečná, protože jinak by se nikomu nevyplatilo do výzkumu investovat a tempo inovací by se zpomalilo“. Opravdu nikomu? Bylo by to údajné zpomalení inovací tak fatální? Krátce po dvacátém výročí nepatentovaného „vynálezu“ protokolu HTTP, základu webu (viz také Dezorientace osmačtyřicátá), je snad obzvlášť případné si takové otázky klást. Ředitel Centra výzkumných kontraktů Petr Bulušek se s Weissem vcelku shodne na hodnocení současné situace („začíná se to dostávat do absurdna“), ale nebojí se ani zdánlivě radikálních myšlenek. Variantu nadhozenou redaktorem Petrem Švihlem („Vyvlastnit některé patenty v zájmu lidstva?“) doplňuje takto: „No další možností by bylo jakoukoliv patentovou ochranu zcela zrušit. V dynamicky se rozvíjejících oborech rezignují na patentování, protože je příliš zdlouhavé. Takže jdou spíše cestou, kdy se snaží novým produktem zaplavit trh a než se konkurence vzpamatuje, tak jsou zase o krok dál.“ Takhle vypadá zpomalení tempa inovací?

  • „Požadavky rovnosti jsou dováděny ad absurdum“.
  • „Zaměstnavatel se nesmí zeptat zájemce o práci takřka nanic z jeho osobního života. Bude s ním spolupracovat, bude ho platit, ale jinak má smůlu“.
  • Žadatelé prý chtívají informace jen proto, že jim to zákon umožňuje: „Že mi k ničemu nejsou a vlastně mi jen dělá radost, že povinný musí ´cvičit´ podle mého? Co na tom…“.
  • „Do sběru s matrikami a zápisy jmen podle jakýchsi pravidel mateřského jazyka“, ironizuje Varvařovský. „Chci mít syna Tančícího medvěda, tak ho mít budu. Také jména rodičů jsou citlivý údaj, o pohlaví nemluvě. A manželství se přežilo úplně, tak žádné svatby a zápisy.“

S ohledem na různé nesnášenlivé konzervativní tzv. obránce rodiny hořkne úsměv nad závěrečným „proroctvím“: „Ještě nějaký čas uplyne. Pak budou po naší vlasti putovat zvědavci hledající regiony, kde prý ještě děti mají doma tátu a mámu, někteří i babičku a dědu. Říkají tomu rodina. Děti chodí povinně do obecné školy, která je pro všechny stejná. Když se táta jmenuje Čech, máma se většinou jmenuje Čechová. Zachoval se tam takový obřad, který se jmenuje svatba. Děje se to většinou v domě, kterému říkají kostel, zapisují to do jakýchsi knih a většinou v tom svazku setrvají až do smrti. O zachování těchto lokalit pečuje ombudsman-ka pro menšiny, soudružka Aurora Wessely-Ptáček“.