Už patnáct let několikrát ročně dostávám požadavky na rozhovor od různých brazilských rádií, časopisů nebo novin o tom, co se děje v České republice. Musel jsem např. vysvětlovat okolnosti stavby proticikánské zdi v Ústí nad Labem, nebo pouliční nepokoje antiglobalistů během konference MMF, výroky Václava Havla a v poslední době často i Václava Klause, byť se jednalo třeba o jeho slabost na pera.

Před pár dny mi jeden Čech, který se usadil v Brazílii a naučil se portugalsky napsal, že poté, co po několik let sledoval mou kritiku české společnosti, byl velmi překvapen, když zaslechl na jednom z brazilských rádií rozhovor se mnou a přečetl několik mých článků v portugalštině, že zatímco v češtině označuji Čechy za rasisty a kritizuji „nacistický” systém speciálních škol pro Romy, v portugalštině se snažím Brazilcům spíše vysvětlit, že žít s Cigány je občas velice složité...

Abych pravdu řekl, nikdy jsem si to neuvědomil. Rozhodně to nebylo vědomé. Je však pravda, že každá návštěva, kterou z různých míst mám, ode mě slyší, že Česká republika je zemí zaslíbenou, a to především pro určitý typ lidí, například pro mě. Cizincům chci zdůraznit, čím jsou Češi specifičtí, v pozitivním slova smyslu, zatímco Čechy bodám do bolavých míst jejich smýšlení.

Brazilcům ukazuji, že Češi, na rozdíl od nás, jsou pragmatici a nenechali se napálit „sci-fi” románem napsaným před dvěma tisíci lety a modifikovaným skupinou Italů. Pro mě, jakožto komentátora a antropologa je důležité vzkázat našim, aby si vzali český agnosticismus za vzor, který podle mě má spoustu vedlejších, leč pozitivních efektů, ke kterým se pro Brazilce často vyjadřuji, např. jak je zde nahota demystifikována a nehříšná; diagonální rozdíl ve vnímání hodnoty krásy mezi zmíněnými dvěma kulturami; že mezi Čechy nehraje ani zdaleka původ takovou roli, jako v Brazílii atd.

Jsem komentátor, nikoli reportér, a proto se tak trochu snažím poeticky vyjadřovat k tomu, co by se v Brazílii, podle českého vzoru, dalo ještě vylepšit. To onoho zmíněného českého posluchače v Brazílii překvapilo, neboť si myslel, že mám Čechy za líné xenofoby a alibisty. Tam místo toho propaguji Čechy za natolik osvícený národ, že si za největšího Čecha málem vybrali Járu Cimrmana. Často poukazuji na to, jak je osvobozující žít někde, kde v mezilidských vztazích, ve srovnání s námi, chybí trocha empatie, ale jsou upřímnější a plnohodnotnější.

Pro mě osobně je to zajímavý fenomén, vždy, když cestuji do zahraničí, si prvních pár dní všímám toho, co bych si trochu přál, aby to bylo i v České republice a v duchu láteřím proč to tu není, ale po třetím dnu už mi ti tzv. obyčejní a „normální” lidé začínají chybět a jsem ochotný se spousty těch západních „výhod" vzdát a vrátit se zpět domů.

Doma pro mě už dávno není Brazílie, kde nežiji od své puberty, ani USA, odkud jsem s potěšením utekl hned, jak jsem dokončil univerzitu sem, kde žiji prakticky celý svůj dospělý život. Ale je jasné, že každý člověk doma nadává na to, co mu vadí. Dokonce mi i pár let trvalo, než jsem začal vůbec akceptovat veškerou kritiku samotných Čechů na to, co se tu dělo v mém novém domově.

Citově bych Prahu přirovnal ke své matce a Českou republiku ke své babičce. Babička je trochu konzervativnější, zatimco maminka je hezká a všichni po ní touží, i když je složitá a neakceptuje každého. Tím pádem, stejně jako všichni, můžu sepsat i seznam věcí, které mne na mamince a babičce vadí, ale i tak stejně k nim strašně rádi jezdíme a prostě je milujeme i s jejich chybami.