Jako by lidstvo s nádechem hlubokého překvapení zjišťovalo, že z pouhých spekulací život neporoste.

Když jsem vyslechla přednášku doc. Ing. Ilony Švihlíkové, Ph.D.: „Světová krize a její české zvláštnosti“, v níž popisuje svůj pohled na světovou krizi a způsob, jímž se vzniklé problémy řeší stejnými mechanismy, jaké nás do nich přivedly, vybavila se mi slova slavného kvantového fyzika Davida Bohma z knihy „Mysl jako systém“ ( Thought as a system, 1990): „Základní nevyslovený předpoklad o mysli je, že vám pouze říká, jak věci jsou, a nic jiného nedělá — a že někde uvnitř této mysli sedíte vy, který se rozhodujete, co s podanou informací uděláte. Ale to nejste vy, kdo rozhoduje, co s informací uděláte a jak ji zpracujete, mysl řídí vás. Mysl vytváří čistě ze sebe rozdělení, a pak je předkládá jako přirozené. Dalším ze základních rysů mysli je i to, že si sama neuvědomuje, že něco vytváří a pak bojuje proti tomu, co vytvořila. A nechce vědět, že to dělá. Tak mysl bojuje proti svým vlastním výsledkům a pokouší se odstranit vznikající problémy přesně těmi způsoby, kterými je předtím vytvořila. Tomu říkám „udržovaná nesoudržnost“(„sustained incoherence“).

Všechna ta „udržovaná nesoudržnost“, inkoherence, rozdělení, izolovanost informací bez souvislostí, neochota a mnohdy neschopnost přiložit rub k líci, sladit design s obsahem, práci se vztahy, slovo s jemu věnovanou představou, vše to, oč v posledních desetiletích čím dál více škobrtáme v podobě technokracie, bludných kruhů, růstu růstu, úroků z úroků, práva, jež nikdo nebere vážně jednak pro jeho nevymahatelnost, jednak proto, že už jen pár obzvláště nastartovaných jedinců stíhá monitorovat, jak se každým dnem mění, jakoby jevily všechny nepříznivé symptomy, které Bohm popisuje. A nechceme vědět, že to děláme.

David Bohm publikoval drobnou knížečku „Dialog“ (On Dialogue, 1996), v níž se snaží nalézt a popsat způsob komunikace, který by nám pomohl překročit navyklá dělení a dobrat se k jinému způsobu nazírání na žitou skutečnost. Autor říká, že „slovo dialog pochází z řeckého slova dialogos, v němž logos znamená „ slovo“ nebo v našem případě „ význam slova“ a dia nikoliv „dva“', ale „skrz“. Bohm ukazuje, že dialog představuje "proud významů, který pluje „mezi námi, skrz nás a námi“, umožňuje vytvořit ve skupině lidí proud významů plující mezi břehy odlišných názorů, z něhož může vyrůst nové porozumění skutečnosti.

Jedním ze základních principů Bohmova pojetí dialogu je „nehledat řešení“. Dialog má být jen formou vytvoření „otevřeného prostoru“, v němž by myšlení mohlo sledovat své vlastní cíle, aniž by bylo někam směrováno. V této fázi dialogu pouze sbíráme možnosti, myšlenky, necháme zaznít i ty zdánlivě nejabsurdnější asociace a nepřemýšlíme o nich z hlediska jejich použitelnosti či pravděpodobnosti. Tato forma dialogu míří k tomu, abychom poznali samotný proces myšlení a případně pozměnili způsob, jakým se obvykle děje. Většinou, když se zabýváme myšlením, zabýváme se jeho obsahem, nikoliv samotným procesem; v těchto případech by naše pozornost měla být zaměřena nikoliv na téma, v němž chceme dosáhnout dohody, ale na naše vlastní, mnohdy nejasně podložené, předsudky a předpoklady a na sledování samotného vývoje procesu myšlení.

Účastníci skupin, v nichž jsou Bohmovy dialogy zkoušeny, bývají požádáni, aby se snažili odsunout svá přesvědčení, víry a soudy a nechali co možno vyplynout na povrch, kam se bude jejich dialog ubírat bez těchto předem vytvořených paradigmat, jejichž uplatňování vede ke vzájemnému přesvědčování o již uznávaných pravdách. Důraz je kladen na sebereflexi vlastního myšlení a komunikace a seznámení se s oněmi drobnými strachy i rozkošemi, které jsou spojeny s naší potřebou v diskusi vítězit. Dialog, v němž někdo vítězí, je považován za chybný. Dokonce i případy, kdy lidé spolu příliš jednoduše souhlasí, jsou zkoumány z hlediska toho, proč zůstávají skryty a nevysloveny rozdíly, které jednotlivé osobnosti mezi sebou zajisté mají. Rozdíly v názorech zde nejsou vnímány jako opozita, ale jako meziprostory, které mohou ukrývat skutečné řešení či možnosti dalšího rozvíjení tématu, které nás v mnoha případech vedou i k nečekanému propojení zdánlivě opozičních přístupů...

Autor v úvodu své knihy říká: "...doufám, že se ukáže, že tato podoba svobodné výměny idejí a informací má základní význam pro transformaci kultury, její osvobození od destruktivních desinformací a oživení svobodné tvořivosti."

V posledních týdnech jsme, již po několikáté, svědky hrozícího pádu trhů, v ulicích britských a německých měst se rozpoutal běs agresivity, zoufalství a nenávisti, Norské království dobrých vztahů protekly potoky krve, civilizační mechanismy se zadrhávají. Do nekonečna mapujeme fragmenty a detaily, ve kterých se to děje, vymýšlíme vysvětlení, která vykazují známý přímý tah od příčiny k následku, ale jako bychom odvíjeli stále stejný příběh omylu, opakovali stále stejné kroky vedoucí po známých stezkách do nikam. Je možné věřit buď očím, nebo slovům, obojí dohromady nezapadá. Věci a události jsou drženy v  kolonkách, které je od sebe oddělují a nedovolí propojit témata, jež jsme si navykli vnímat jako nesouvisející, mezi nimi tělo a duši, pocit a názor, obraz a výklad, jednotlivce a kolektiv.

Když máme nějaký problém, usoudíme, že jej musíme řešit, a zdárně pokračujeme v jeho vytváření. Tak znečištění ovzduší, řešíme dvacet let tím, že pořádáme schůze, na něž létá víc a více letadel, lékem na dluhovou krizi je nám vytištění dalších peněz na dluh, rabování zoufalců bez perspektivy nás zas vede k tomu, že je zatlačíme ještě hlouběji a jejich řady mnohonásobně zmnožíme. Pak se hluboce zamyslíme a všechny tyto ne zcela náhodné podobnosti popřeme s argumentem, že se dějí každá v jiné oblasti.

Stále palčivěji se vrací otázka co dál. Podezření, že naše kultura se řítí do slepé uličky a s tím související potřeba transformace, které se ještě před dvěma, třemi lety zdály být nepodloženým pocitem „hrstky bláznů“, proniká do obecného povědomí a vzbuzuje pocit bezradnosti a úzkosti z neznáma, všechny cesty se jeví být stezkou k obnovení krize, nad našimi hlavami se stále častěji vznáší téma možné války. A to vše jako by bylo nějak „objektivně“ dané, dlelo v nějakých „vyšších rukách“ logických souvislostí, z nichž se není možné vyvázat, člověk, do nedávna symbol hrdosti a pokroku, se v nich jeví jako bezmocná oběť své vlastní povahy či „přirozenosti“.

„V základě potřebujeme žít život v jeho celistvosti a úplnosti a přitom věnovat vážnou, pečlivou pozornost tomu, jak mysl, tak, jak je století formována, tenduje k tomu, aby se chytila do svých vlastních paradoxů, a zaměnila problémy, které vytváří, za problémy skutečné.“

Bohmovy úvahy jako by vykazovaly dvě roviny, které jsou pro současného člověka nepřijatelné — na jednu stranu se zdají být až příliš jednoduché — budeme-li jinak myslet, budeme i jinak konat — na druhou stranu příliš složité — člověk přeci myslí tak, jak myslí a není v jeho moci tento proces měnit. Podobný paradox však nacházíme v analýzách mnoha dějinných i jiných krizí, často bývá jádrem individuálních potíží i cestou k jejich řešení. V jednoduchosti skrývá se často pravda a složitost bývá jen iluzí, jíž vytváří strach.

Když uvážíme, že se naše komunikace hroutí a že současné snahy o zastavení tohoto rozkladu jej spíš zesilují, měli bychom se zastavit a položit si otázku, jestli tyto problémy nemají svůj původ v nějaké subtilnější rovině, která uniká našim snahám nalézt chyby, které děláme. Není možné, že naše hrubé a necitlivé způsoby myšlení jsou hlavním důvodem naší neschopnosti zahlédnout jiný přístup, který by naše současné potíže pomohl vyřešit?