Konec strachu?

Totální kapitalismus je tak totální a slepý, že si podřezává větev a vydává to za efektivitu. Franz HInkelamert tomu říká „kolektivní sebevražedná efektivnost“. Je to o strach, ale jen překonání strachu nabízí naději.

V písni Krise Kristoffersona Ma and Bobby McGee, kterou nejvíc proslavila Janis Joplinová, se v refrénu zpívá, že svoboda je jen jiný výraz pro to, když člověk nemá co ztratit. Tato interpretace svobody připomíná závěr komunistického manifestu: proletáři nemají co ztratit, leda své okovy (získat ale mohou vše). Podobá se také chápání svobody v náboženských systémech, zejména v buddhismu: neulpívání na zdání, na věcech, oproštění se od touhy přináší nejvyšší vnitřní svobodu.

Kultura šedesátých let se opravdu nechávala inspirovat mimo jiné tradicemi radikálně levicového myšlení i východní filosofií. Na Západě i na Východě se problematizovaly hodnoty, které tehdejší společenské systémy nabízely. Rostl blahobyt, ale zvyšovalo se také napětí, rozpory a konflikty na mnoha úrovních. Osvobozenecké boje bývalých kolonií ukazovaly, že si lze vydobýt svobodu. Hnutí mládeže, opouštějící zaběhané konzumní systémy a měšťácké modely rodiny, ukazovala, že život může vypadat jinak.

Nemít co ztratit, může znamenat, že opravdu nic nemáme, anebo že to, co máme, nemá ve srovnání s tím, co můžeme získat, žádnou hodnotu. Získat možnost svobodně utvářet svůj život vyjadřuje tutéž myšlenku pozitivně. Jde o sebeurčení, které ovšem není jen záležitostí individua, ale má rozměr společenský, politický. Emancipační zápasy mohou mít proto tehdy i dnes různou podobu: únik, protest, budování alternativ, dlouhý pochod institucemi, odboj…

Změn je dosahováno tam, kde je málo cukru a hodně biče, nebo kde se ukáže, že cukr je vlastně nezdravý. Je velmi obtížné udržet systém nadvlády tam, kde moc ztrácí svou racionální a ideovou legitimaci a kde jsou dostatečně známy pozitivní příklady lepšího uspořádání společnosti.

Proto jsou reakce na úspěšné pozitivní změny neutěšeného statu quo tak zuřivé a přehnané. Potlačení československých reforem v srpnu 1968 s použitím stotisícových armád Varšavské smlouvy se neřídilo vojenskou logikou ale politickou panikou: za každou cenu je třeba to zastavit. Stejná úvaha řídila chilské pučisty a jejich kmotry v USA o pár let později. Strach nespravedlivě mocné tehdejšího světa i dnešního světa spojuje – bojí se, a proto musí nahánět strach všem.

Strach a tam, kde strach už nezabírá, tak násilí, jsou hlavní zbraně nesvobody. Jsou to účinné prostředky a často zastaví snahy o větší svobodu a spravedlnost na dlouhou dobu. Ale přesto zažíváme dnes nebývalý rozmach emancipačních hnutí, která ovlivňují politiku v Latinské Americe v arabských zemích i jinde. V Evropě se zatím drží vláda strachu protože je tu hodně těch, kdo mají co ztratit, tak to celkem funguje, ale stálé škrtání a škrcení vlastně tento nástroj postupně otupuje. Proč by se chudáci měl bát pádu akciových kursů nebo zrušení eura? Proč by se měli chudáci třást o osudy bank?

Ukazuje se, že je velmi obtížné udržet systém nadvlády tam, kde se lidé přestávají bát. V tomto ohledu je rabování v Anglii symptomem, který pravděpodobně ukazuje na hlubší společenské pohyby. Podle dostupných zpráv se to, co začalo jako reakce na policejní vraždu, změnilo ve spontánní manifestaci nerespektování vlastnických práv, toho nejsvětějšího grálu kapitalismu. Motivace většiny výtržníků nebyla politická – prostě chtěli ty věci, tak si je vzali – ale masové nepokoje mají vždycky politický smysl a dopad. Přehnané tresty pro dopadené ukazují, že vládnoucí kruhy si jsou dobře vědomy nebezpečí, které tento exces pro systém znamená. Co kdyby se přestali bát všichni?

Samozřejmě je pro pozitivní změny systému daleko slibnější to, co se děje v Španělsku: nenásilná strategie kombinující vzájemnou podporu aktivistů na lokální úrovni a formulování celospolečenských cílů v diskusích zdola. Ale zdá se, že i tato cesta povede ke konfliktům s etablovanou mocí. A bude to pravděpodobně míra útlaku a násilí při potlačování emancipačních hnutí, co bude rozhodovat o podobě budoucích zápasů, které bude další krize jen vice radikalizovat.

V knize Stefana Austa Baader Meinhof Komplex jsem našel pozoruhodný citát Horsta Herolda, špičkového policisty, který řídil celý obří aparát pátrající po několika teroristech z Frakce Rudé armády: „První otázka zní, zda je terorismus v těch formách, jakými se projevuje v Německu, ale i po celém světě, jen výplodem mozku pachatelů, Baaderů, Meinhofových, produktem chorobných mozků, jak se rovněž tvrdí, nebo zda je terorismus odrazem určité společenské situace v západním, ale i ve východním světě, takže terorismus v nadstavbě jen reflektuje problémy, které objektivně existují. Přitom je třeba si ujasnit, kdo má především proti terorismu bojovat, zda policie, nebo politici. Podle mého mínění jsou to politické síly, které musí změnit poměry, v nichž může terorismus vzniknout… Bít je po hlavě, nebo jak někteří žádají, jim hlavy stínat, k ničemu nepovede, je nutné ovlivnit historické příčiny a zákonitosti.“

Herold byl dobrý policista a většinu teroristů pochytal. Kromě toho byl evidentně i dobrý politický myslitel a leccos se od svých protivníků přiučil. Jen málo dnešních politiků je ochotno zamýšlet se nad příčinami negativních společenských jevů nebo dokonce tyto příčiny ovlivňovat, a když, tak k horšímu. A ještě ke všemu šetří na policii.
Totální kapitalismus je tak totální a slepý, že si podřezává větev a vydává to za efektivitu. Franz HInkelamert tomu říká „kolektivní sebevražedná efektivnost“. Je to o strach, ale jen překonání strachu nabízí naději.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.