Petr Zídek v Historické lekci upozorňuje, že v překladu Petry Martínkové právě vychází jedna z méně známých knih George Orwella Cesta k Wigan Pier. Podle Zídka je s odstupem času zřetelně zajímavější její první část — „reportáž o tom, v jakých podmínkách žili lidé před druhou světovou válkou v hornických oblastech Británie“. Druhou část tvoří esej, v níž se „autor vyrovnává se svými předsudky gentlemana ze střední třídy k nižším vrstvám, jejichž příslušníci podle zakořeněných představ tehdejších Angličanů páchli a vykazovali řadu rysů méněcennosti“. Četba (tohoto) Orwella „vyvolává také otázku, jak dnes vlastně známe život našich chudých. Kde je nakladatel, který vyšle nějakého mladého nadějného spisovatele na dva měsíce mezi ty, kteří žijí ze sociálních dávek? A existuje vůbec ještě publikum, kterým by jeho reportáž dokázala otřást?“ Zídek také připomíná názor francouzského filosofa a sociologa Raymonda Arona, že industriální společnost je stabilní díky tomu, že „uplácí potenciálně nespokojené vrstvy, které by se mohly vzbouřit“. Týž Raymond Aron v knize Demokracie a totalitarismus tvrdí, že pluralitní režimy jsou schopny nikoliv páchat obludné akce (jako byla třeba kolektivizace zemědělství v Sovětském svazu), ale „pasivně snášet důsledky obludných jevů“. V čemž Petr Zídek spatřuje jednu z nejlepších obecných charakteristik naší nynější krize.