Do třetice přihláška na angličtinu, tentokrát v kombinaci s češtinou.

Rok 40. výročí osvobození Československa Rudou armádou.

Dál učím a baví mě to čím dál tím míň. Nejradši jsem, když mi ráno z některýho z podniků zavolají, že hodina odpadá, protože mají schůzi nebo moc práce. Dávám taky soukromý hodiny, ale ty jsou pro mě utrpení. Jednomu žákovi jsem dokonce těsně před hodinou zdrhla, usadila jsem se o dvě patra výš na schody před půdou. Trvalo mu celou věčnost, než přestal před našima dveřma polohlasně pyskovat a vypadnul.

Je mi tady nahoře u půdy děsně úzko. Připadám si jako v jednom ze svejch děsivejch snů, ve kterých vyšlapu někam hodně vysoko, na vrcholek věže nebo pyramidy a pak nemůžu dolů. Schody se pode mnou roztejkaj, kroutěj se a mizej. Ještě příšernější je to, když ve snu nastoupím do výtahu. To pak jezdím pořád dokola, jako v paternosteru. A když přece normálně zastaví a chci vystoupit, je mezi mnou a našima dveřma obrovská propast.

Ivan k nám přivedl na návštěvu Tondu. Toho, co mě tak dlouho před měsícem na mejdanu líbal. Ale tváříme se, jako by se mezi náma nic nestalo. Hrabe se mi v deskách, pak pustí Hendrixe. Zas nemluví, jenom se na mě furt kouká. Když odcházeli, vystrčil na mě zadek. Asi to měl bejt vtip?

Za nějakou dobu zavolal, jestli neni někde nějakej mejdan, že by šel. O žádným jsem nevěděla. Položila jsem telefon a od tý chvíle jsem ho nějak nemohla pustit z hlavy. Druhej den jsem si odpoledne sedla k mámě. „Já jsem se asi zabouchla,“ řekla jsem. A zazvonil zvonek u dveří. „To je on.“ Nevím, jak jsem to věděla, ale fakt to byl Tonda. Pod paží držel nějaký desky. Jestli bych nešla do vinárny. Ale musíme hodit ty desky k Loupežníkovi. Do vinárny jsme už nešli.

Až ráno mi řekl, kolik mu je. Bylo mu osmnáct. Byl o dva roky mladší než já.

Nosil koženou bundu a úzký džíny s nohavicema obarevnýma na zeleno. A měl vlnitý zrzavý vlasy. Když na mě čekal před školou, kde jsem učila, a opíral se zády o plot naproti přes ulici, vypadal jako anglickej chuligán. Pro moje kamarádky jako pankáč. „Ty ses snad zbláznila, ne Káčo?“ Vzala jsem ho na večírek k Maruně. Došel ke gramofonu a nekompromisně sundal Arakain nebo co to hrálo a šoupnul tam Dead Kennedys, co si nesl z burzy. Museli jsme odejít, protože zavládla velice hustá atmosféra. „Zasraný intelektuálové,“ ulevil si venku. Já nevěděla, čí jsem, protože holky mi při odchodu špitaly pro změnu, že je to „omezenej debil“.

No tak jsem se s nima už nestýkala.

Chodila jsem s Tondou na mejdany jeho kamarádů, seděla stranou někde v křesle a čekala, až půjdeme konečně pryč. Kluci s kohoutama, kluci v koženejch bundách, ověšený řetězama, kluci co makali ve fabrice od šesti od rána a každou noc se totálně zrušili nějakým ovohučem a poslouchali u toho Kečup, Tondovu bejvalou punkovou kapelu A 64 nebo Flastr a pak, když jsme šli po ulici, kopali do popelnic, na záchodcích rvali ze zdí baterie a drtili skleničky v dlaních, který jim pak krvácely. Hospoda V koutku, desítka a pivní sýr. Hospoda U loupežníka, po pátým pivu se válím v trávě. A když chci potom zpívat a řvát Ej, mala som ja galana, tak mi zacpává pusu, ať se přestanu předvádět.

Vymaloval mi pokoj a zkušeně pověsil lustr a taky mi vyrobil poličku pod zrcadlo. Celá naše rodina (teda máma a babička) se radovala, že máme konečně normálního chlapa, kterej umí zatlouct hřebík.

Přestaly mě trápit děsivý sny. Tonda byl totiž vyučenej výtahář.

Děsila jsem se jenom toho, že dostane v březnu povolávák a 1. dubna bude muset nastoupit na vojnu.

„Já tam umřu,“ řekl mi v Klášterní vinárně. „Vojnu prostě nepřežiju.“

A ten samej večer mi ještě oznámil, že nebude nikdy vydělávat moc peněz a že si v padesáti nabrnkne nějakou šestnáctku. A že skončí na vozejčku.

„Tak to bude dobrý, že budeš mít tu šestnáctku, ta bude ještě plná elánu a bude se o tebe moct starat,“ usmála jsem se kysele.

Povolávák nepřišel.

Ale vojnu nešlo pustit z hlavy. Dokud neměl kluk modrou, žil v hrůze, že jednou na něho dojde a ten povolávací rozkaz ve schránce najde. A pak na dva roky čau živote.

no future

Čekáme na metro, líbáme se, objímáme, hladí mě po vlasech. Mám je mokrý, protože jsme zmokli.

„To je zvláštní, eště jsem neviděl nikoho s modrou hlavou,“ řekl.

S modrou... Sáhla jsem si do vlasů. A cítila jsem, jak mi ta barva stejká dolů po tváři.

„To je tužidlo,“ směju se a je mi trochu trapně. Ukradla jsem ho babičce. Tmavě modrý tužidlo ve skleněný lahvičce.

„Co?“ nechápe.

„No ono se v tom dešti asi rozpustilo.“

„Aha. A já si už říkal, že Židovky maj zřejmě modrý hlavy.“

To jako vážně.

Už zase stojím v davu před budovou filozofický fakulty na náměstí Krasnoarmějců a v hlavě mi pořád dokola hučí „We shall live again. We shall live again“. Přála bych si, aby mi na svatbě hráli Patti Smith. Třeba Because the Night.

Písemný testy z češtiny jsem posrala. Nevezmou mě a tentokrát to bude konečně spravedlivý.

Umřel Konstantin Černěnko.

9. května se konala vojenská přehlídka na Letné.

Předsedou presidia Nejvyššího sovětu ÚV KSSS se stal Michail Gorbačov.

A nacvičuje se na Spartakiádu. A všechno je mi to celkem fuk.

Před odjezdem do Německa za tátou mě máma donutila nechat si jít udělat trvalou. Přinesla jsem si obrázek z Burdy. Tmavý vlny vlající ve větru. Místo toho mi na hlavě vytvořili krustu, která mi připomínala účes mojí babičky. Když mě v metru, kde jsme měli sraz, viděl Tonda, otočil se a šel pryč. Utíkala jsem za ním, dokud se nezastavil. Doma jsem si vlasy umyla a měla pak něco na způsob afra. Pár měsíců jsem to musela vydržet, než to začalo odrůstat.

Do Heidelbergu jsme dorazily 13. července v noci. Okamžitě jsem zasedla s hrnkem hnusný instantní kávy před televizi a do rána sledovala Live Aid. Nakonec jsem usnula a Dylana se nedočkala. Táta si přečetl Zmrzlinovej pohár a řekl mi, že by mě Magor mohl žalovat, za to, co jsem o něm napsala.

„Copak nemůžu o někom napsat, že mi připadal hnusnej, když mi bylo dvanáct?“ bránila jsem se.

Prej ne. Že je to ode mě sprostý, když je zavřenej.

Na blešáku jsem od Turků koupila svetr za „eine mark“. Není nijak zvláštní. Černej, vlněnej (možná spíš umělej) svetr do pasu. Ale hned jsem se do něj zamilovala.

Zpátky v Praze. Na vejšku mě nevzali. Otec máminýho muže sehnal jakýhosi všemocnýho pána, kterýmu máma říkala Mecenáš, a ten k nám přišel na návštěvu, aby nám prozradil, jaký že mám naděje, že někdy budu studovat. Rozkládal o tom, že ženy mají čím dál víc mužskejch hormonů a že to je prej důsledek emancipace a že za chvíli nebudeme schopný ani rodit děti. Pak mi oznámil, že se mám s angličtinou navždy rozloučit. Kdosi se dal prý slyšet, že „Sidonová na filozofickou fakultu nikdy.“ Moje vysoká škola bude stát deset táců a můžu si vybrat mezi vnitřním obchodem na ekonomce, medicínou a pedagogickou fakultou.

Na dně moře našli Titanic.

Babička prodala jedinej originál, kterej jí v pokoji visel, prodala svýho Kubína.

Já si koupila učebnici biologie, abych se připravila na přijímačky. Na peďák.

A Tonda zase nedostal povolávák.

A tak si užíváme, chodíme do kina, třeba i na dva, tři filmy denně, do divadla na Kolotoč, Vpřed a Sklep, na koncerty Na Chmelnici. Tonda hraje na perkuse v Garáži. Koncerty většinou trávím před sálem ve foyeru a cucám po deckách bílý víno. Pak postávám vedle něho a poslouchám, jak se baví o muzice. O tom jakej byl zvuk. Že byl zas jako koule. To ten debil zvukař. A proč do háje musej bejt v sále židle?

Tonda má kapelu Veselí filištínové, první koncert měli s Garáží a Matějem Čechem na Chmelnici. Já tomu nerozumím, co hrajou za hudbu. Prej industriál.

„Před sálem by se měli rozdávat pytlíky na zvracení,“ řekl Jarda Palát. „Takovou muziku chci hrát.“

Tak já nevím.

Tonda pracuje v továrně na výtahy. Je rád, že nemusí bejt na stavbě. Místo svačiny mi vždycky volá, když jsem ještě dopoledne doma. Odněkud z tovární haly.

V listopadu vybuchla v Kolumbii sopka Nevado del Ruiz a zničila městečko Armero. V televizi jsme sledovali, jak holčička, které uvízly nohy v troskách pod zemí, několik dní marně bojuje o život. Dívám se a říkám si, jestli se to vůbec smí. Něco takovýho natáčet a pak to ukazovat.

Upekla jsem Tondovi vánoční věnec a odvezla ho tajně k nim domů, aby mu ho maminka dala pod stromeček. „Teď mu ho musíš dělat každej rok,“ řekla babička Věra. „Začala jsi takovou tradici.“