Minulý rok jsem vzpomínal na to, jak dva dny před jednadvacátým srpnem jsem vyjel z Brumova na Valašsku na kole do Spešova u Blanska. Bylo mi čtrnáct let a cestou jsem nepřespal pod širákem, jak jsem zamýšlel, ale na vlakové zastávce někde u Nesovic, protože po parném dnu hřmělo a obloha byla potemnělá. Do Spešova jsem dojel na druhý den, dvacátého. Konečně u babičky měkká postel, usnul jsem jako zabitý. Jak bych si krásně pospal, ale už v sedm hodin mě babička budila: „Ondráši, vstávej, je válka!“ Její vyděšenou tvář jsem pokládal toliko za součást hrůzného snu, obrátil se na druhý bok a znovu pevně zavřel oči. „Ondráši, je válka, vstávej!“ a babička zesílila rádio. Uslyšel jsem vzrušené hlasy hlasatelů a pochopil, že to není sen. Rychle jsem se oblékl a babička mě poslala do Jednoty, jediného obchodu ve vesnici, koupit pět kilo mouky a pět kilo cukru. Obchod byl jako vždycky plný žen v pestrobarevných šátcích a strakatých šatovkách, ale dnes nikdo nehalasil, neprobíraly se obvyklé starosti s králíky, zahradou, slepicemi a dětmi, fronta mlčela a prodavačka němě kladla na pult mouku a cukr. Z celého srpna 68 se mi nejvíce vrylo do paměti právě to mlčení; ticho v podání jinak repetivých žen znělo velice zlověstně. Ještě dnes se mi někdy v mysli rozhostí hrůznost onoho ženského ticha, do něhož jsem ani nemusel špitnout své přání: já taky chcu mouku a cukr.

Minulý rok jsem také naznačil, že aniž by skutečně vypukla válka, a přestože sovětské tanky po čase zalezly kamsi do vojenských prostorů, všechno už bylo jinak. Život se dál zdánlivě normálně sunul, tramvaje jezdily jako před jednadvacátým, rozhlas se za čas snažil vysílat, jako by se nic nestalo. Po celá léta ale zůstaly v dlažbě ve Veletržní ulici v Praze, kde jsme bydleli, vrypy po tancích, dokud před lety dlažební kostky nevytrhali a nenahradili je asfaltem. Ještě před nedávnem byla fasádu domu naproti budově rozhlasu na Vinohradské třídě poznamenána srpnovými kulkami, dnes už je fasáda opravena. Po hlomozících tancích a napřažených dělech šedesátého osmého už možná nezbylo vůbec nic, tak má smysl, vzpomínat?

Ticho mlčících žen toho jednadvacátého ale znělo jako zlověstná předehra všech následujících let. Pro mě nejsou nejdramatičtější samy tanky, ale to pochmurné umlčení, které se plížilo společností, v níž všechno jako by normálně fungovalo a snaživě halasilo. Znovu a znovu si kladu nepokojnou otázku, kdo to pouze využil řinčení tanků k tomu, aby rozpoutal svou totální čistku, holocaust zvláštního druhu. Co to bylo za byro, za člověka či komisi, která náhle rozhodla, že například celý náklad zrovna vydaných knih Domácí úkoly pro kočku nepůjde na pulty, ale rovnou do sběrných surovin, a autor, Bohumil Hrabal, už nebude spisovatelem. Hrabala přeci neposlalo do spisovatelské likvidace ani NKVD, ani to nenařídil Červoněnko či Husák. On nebyl ani žádný jejich odpůrce, pouze viděl svět na způsob svého strýce Pepina: „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím!“ Proč to tak vadilo? Domýšlím, že to musely být tisíce lidí, pro něž sovětské tanky byly jenom záminkou pro to, aby se pustily do zkázonosného díla, na které ti divní lidé třeba roky čekali a už se nemohli dočkat. Nebýt těchto mstivých pilníků a snaživců, by přeci nemohlo dojít k něčemu, co mělo povahu téměř pogromu proti inteligenci. Vždyť na to, aby to bylo jen z pouhého strachu, těch ruských hrozeb bylo opravdu málo. Už za pět let po okupaci byla naše společnost více než zdecimována, aniž by od roku šedesát devět padl výstřel, aniž by v nějakém byru někdo na někoho mířil pistolí. V ulicích neřádila ani inkvizice, ani biřici, a přesto stovky, ba tisíce lidí téměř ze dne na den letěli na dlažbu, protože jiní to tak chtěli, bažili po tom a vymysleli si domnělého nepřítele. Jeho podobu podle spíchli z hesel a nenávistných frází. Vetkli ho jako strašáka do všech novin a na všechny nástěnky.

Strach, který se ve společnosti rozhostil, dobře popisuje sám na sobě právě Bohumil Hrabal v knize Proluky. „Než přišli ke dveřím, byl můj muž blízek smrti, myslel si, že si esenbáci přicházejí pro něho, že ho dají do pytle a někam odvezou, tak dlouho ho budou vozit jako podsvinče v pytli, až ho druhý den propustí…“ Čekání na předvolání, na výslech, na vyhazov, kradmé špitání slov - potupa normalizace.

K okupaci v srpnu šedesát osm historikové už v podstatě řekli vše, něco se možná ještě objeví, dovysvětlí. Pravdivé zdůvodnění toho, co se ale dělo po tom, až tanky zalezly do křovin a za kasárenské zdi, zůstává nedostatečné. Pro mě šedesátý osmý jako by neskončil, protože od té doby, kdy soudruh soudružsky likvidoval soudruha, se na nás dívám s nedůvěrou. Ba trochu nás, včetně sebe, od té doby nemám rád, poněkud si nás nevážím. Ani převrat v roce 89 moc nepomohl, byl, jak se hloupě říká, vlastně o něčem jiném, protože svobodu získali, bez ohledu na zásluhy, všichni, bát se nemusel skoro nikdo.

Dívám se zpytavě kolem sebe a odhaduji, kdo zase budou ti, kteří využijí nějakých budoucích politických těžkostí, které nás nemohou minout, aby znovu rozpoutali pogrom proti těm či oněm, které prohlásí kvůli tomu, že „svět je k zešílení krásnej, ale ne že by byl, ale my ho tak vidíme“ za nepřizpůsobivé občany, za občany určené ke společenské či horší likvidaci. Toho okamžiku se bojím, ale zároveň jako bych o něj nechtěl přijít, jako bych si ho i trochu přál, abych si v něm mohl jednak ověřit pevnost svého postoje, neboť v srpnu 68 mi bylo jenom čtrnáct let, a jednak se dočkal toho, že se nám podaří tu strašnou normalizaci, která nás po šedesátém osmém zalehla, aspoň trochu odčinit. Teprve pak pro nás skončí šedesátý osmý a já přestanu slyšet to jeho zlověstné ticho.