„Americký velvyslanec Eisen lobboval v Česku, tedy hostitelské zemi, proti zavedení elektronických aukcí na léky,“ připomíná Zbyněk Petráček. Toto opatření by totiž mohlo snížit horentní zisky farmaceutických firem — mnoho z nich sídlí v USA — o nějakých pět miliard korun ročně. Norman Eisen prý „byl obecně znám jako muž, který se věnuje protikorupčním opatřením a regulaci lobbingu“. Zpráva o jeho posledních aktivitách je proto „špatná i pro nás“, píše Petráček. Zato pro nás, kteří jsme si dobře všimli, že ještě před nástupem do funkce Eisen hlásil, že bude v Česku lobbovat za amerického dodavatele pro případné rozšíření temelínské jaderné elektrárny, to není žádné velké překvapení. Označit ho podle Petráčkova návrhu za pokryteckého „profesora (dvojí) morálky“ nemusíme, jen si dovolíme připomenout, že právě toto pedagogické povolání -i bez uvedené závorky- je podle Ladislava Klímy jeden z nejhroznějších lidských osudů.

**

Noc z 12. na 13. srpna 1961, kdy byl rozdělen Berlín, patřila k nejkritičtějším bodům studené války. „Vojáci Východu i Západu vystupňovali válečné přípravy — a vystrašení Čechoslováci houfně vyrazili do obchodů,“ připomíná autor pod šifrou „drv“.

Historici Pavlína a Petr Kourovi dokládají, že mnozí obyvatelé ČSSR viděli ve stavbě berlínské zdi předzvěst konfliktu a začali se po svém připravovat na případnou válku. Skupovali především potraviny, ale například i boty. Podle policejních hlášení „v obci Dunovice bylo příslušníky PS-VB (Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, pozn. JG) zjištěno, že v obci se všeobecně hovoří o tom, že to brzy praskne. (…) Kulak Vojnar z Tisové se vyjádřil, že jest situace krajně napjatá a jsem zvědav, jaká opatření režim proti nám, bývalým kulakům, učiní“. „Lidé očekávali, že Spojené státy americké a Západ celkově se proti stavbě berlínské zdi postaví, že situace se bude řešit vojensky“, píší Kourovi. „To se však nestalo. Ale obavy z války je opustily jen na krátký čas. Znovu se vynořily o několik měsíců později v souvislosti s takzvanou karibskou krizí, kdy se svět ocitl na pokraji jaderného sebezničení“.

Odraz berlínské zdi (a jejího pádu) v literatuře popisuje germanista Tomáš Dimter. Připomíná chladné přijetí Širého pole od Güntera Grasse (a hodnotí je jako v zásadě odůvodněné) a naopak nedávno vydaný epos Věž drážďanského spisovatele Uweho Tellkampa označuje za „mistrovský záznam života v pozvolna se hroutícím východním bloku“. Však už se ho prodalo přes milión výtisků, navzdory tomu, že se jedná o „tisícistránkový ambiciózní text napsaný mimořádně náročným jazykem“.

Historickou analýzou Berlínské krize posloužil historik Petr Luňák. Z nedávno zpřístupněných dokumentů (mj. z Vojenského ústředního archivu v Praze) podle něj vyplývá, že riziko jaderného konfliktu v jejím průběhu i celkově její dopad byly mnohem hlubší, než jsme se dříve domnívali.

**

Ministerstvo vnitra „ve své nové koncepci boje proti organizovaném zločinu předpovídá, že zločinecké skupiny se budou snažit prosadit své zástupce i do volených funkcí“, píše se ve zprávě České tiskové kanceláře.

**

Stará dobrá Anglie pořád může nabídnout zajímavou inspiraci: „Soudci v Londýně i v jiných britských městech pracují již několik dní téměř bez přestávky, aby stihli co nejrychleji všechny zadržené odsoudit či zprostit viny“, píše Tereza Šupová. Pokud přitom „někteří [kritici] mluví o příliš přísných trestech“, zatímco „jiní se naopak podivují nad jejich mírností“, bez podrobné znalosti lze předběžně usuzovat na převažující přiměřenost.

Když Ondřej Štindl hledá zobecnění britských výtržností a Breivikova vraždění v Norsku, vychází mu, že jsme „svědky jakési pomalu se v Evropě probouzející temnoty, která tryská z hlubších zdrojů, než je jenom politika“ a „mluví také jinou řečí, než jsou slova“.

**

Liberál Zbyněk Petráček trefně připomíná, že homosexuálové se svým průvodem hrdosti „se přece neliší od jiných societ, které se vyžívají ve festivalech vlastní hrdosti“. Například od běžců, kteří „se předvádějí kolem Pražského maratonu“. „V principu se Prague Pride neliší ani od myslivců či hasičů a jejich bálů,“ píše Petráček, „až na to, že opilí myslivci dělají větší rozruch a více ohrožují většinovou populaci“. Petráček respektuje konzervativní názory arcibiskupa Duky, ale tvrdí, že Pražané tradičně volí ODS spíše kvůli její liberální složce. Jako příklad kritizovaného „uvolněného životního stylu, který není zodpovědný, důstojný ani krásný“ staví zbohatlické večírky a zneužívání vládních peněz za Mirka Topolánka. Ten prý shodou okolností dojel na „nešťastný příklad s jedním homosexuálem a jedním Židem“ v neoficiálním výroku. „Ve srovnání s atmosférou jízlivosti, zapšklosti a zášti. Kterou kultivují nynější strážci morálky v čele s Ladislavem Bátorou, to ovšem byl jen slabý odvar“.

**

Adam Gebrian „maximálně doporučuje“ návštěvu výstavy „Dvořák (jako skladatel a člověk) a jeho hudba“ v Národním muzeu hudby v Karmelitské ulici v Praze. „Kromě zájemců o vážnou hudbu totiž uspokojí rovněž fanoušky architektury — a to jak současné (návrh výstavy), tak historické (výstava probíhá v nádherných prostorách bývalého barokního chrámu sv.Máří Magdalény na Malé Straně). Nadšení budou i příznivci grafického designu.“ Na výstavě můžete při poslechu nejen Dvořákových skladeb snadno strávit i několik hodin, protože „autorům výstavy se podařilo vytvořit skutečně celistvé dílo“. Zvlněná černá zeď z překližkových desek „posloužila jako obrovské hřiště pro fantazii autorů a ti si na něm vyhráli s chutí. Zeď tak během své sedmdesátimetrové pouti prodělává řadu proměn. Je výrazně perforována: některými otvory můžeme prostrčit ruce (a ohmatat například Dvořákovu bustu), do jiných lze nakouknout. Zeď ale skrývá i kruhové niky, v nichž si — třeba při poslechu Rusalky — může návštěvník sednout či dokonce lehnout. O kousek dál se ze zdi stává vlak s uličkou a kupé, pak se proměňuje v abstraktní siluetu newyorských mrakodrapů, aby nás na závěr přivedla do malého sálu, kterému velmi sluší sestava různorodých židlí i seriózní informační grafika.“

**

Anglista Miloš Calda v polemice s Petrem Komersem brojí proti dabingu. Přesněji řečeno, v úvodu svého článku si stěžuje — ne úplně důvodně, dovolujeme si poznamenat -, že „média o tomto problému zarytě mlčí“. Svou argumentaci sám přiléhavě označuje za „hokynářskou“ či přízemní. Je prý v našem národním zájmu, „aby co nejvíce obyvatel České republiky umělo co nejvíce anglicky“, protože příslušníci dalších méně početných západoevropských národů (Skandinávci, Nizozemci apod.) jsou našimi konkurenty a lepší znalost jazyků jim dává oproti nám konkurenční výhodu. Hlavně ale „titulkování by přišlo televize daleko levněji než dabing“. Caldův hlavní “nehokynářský“ argument je poněkud sporný: dabing ubírá na srozumitelnosti filmů, protože se stírá charakterizace postavy teritoriální variantou jazyka a také sociální akcenty. Například „v ději britského filmu se může znenadání objevit americká sestřenka, kterou v původním scénáři nikdo jako Američanku necharakterizoval, protože její národnost každý britský divák po její první větě pochopí“. Autor Dezorientace si dovolí zapochybovat, jestli by to pochopil i každý skandinávský, nizozemský nebo třeba slovinský divák, a upřímně řečeno, jestli toto vůbec je tak velký a vážný problém. Zároveň ale uznává, že v současné době je dabingu v českých televizích a do určité míry i v kinech zbytečně, ba až škodlivě mnoho.

**

Veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský ve svém sloupku ohlašuje nadcházející (za několik týdnů) parlamentní debatu o státním rozpočtu na příští rok a připomíná různé více či méně veselé příhody, které se při podobných příležitostech odehrály v první polovině minulého století. Decentně naznačuje i svůj politický názor na národní hospodářství s pomocí parafráze slov známé písně, totiž že „když všichni všechněm všechno dáme, tak všichni dohromady budeme mít prd“.

**

Překladatel Petr Komers ve svém sloupku tentokrát píše hlavně o kulturních rozdílech, které by se daly shrnout zhruba takto: Než se Vietnamce zeptáte, zda mu přijde normální jíst psy, zvažte, jak byste v Islámábádu odpověděli na obdobný dotaz stran vepřového masa, a připravte se na to, že s obdobným podtextem se vás mohou v Anglii zeptat, zda vám přijde normální jíst jiné domácí mazlíčky, totiž králíčky.

**

Geochemik a mykolog Jan Borovička ve Vědeckém diáři připomíná, že pražské metro „je pestrou galerií naleštěných desek hornin rozličných druhů. Najdeme zde různě vybarvené mramory, lasturnaté vápence, hrubě krystalické žuly i tmavé bazalty, které pocházejí z Albánie, Gruzie, či dokonce Kuby“ a na řadě míst lze spatřit zkameněliny. Jednu z nejkrásnějších na stanici I.P.Pavlova na stěně u eskalátoru z nástupiště nahoru, přesně pod posledním reklamním panelem. Borovička suše lituje, že „o kamenech použitých v prostorách pražského metra nejsou pro zvídavé cestující k dispozici vysvětlující tabule“.

**

Redaktor Josef Matyáš referuje o rozemletých (?!) banánových slupkách, které prý v odpadní vodě „zachytily olovo a měď lépe, než mnohé jiné čisticí materiály“ a které prý „lze použít až 11x za sebou“ (?!?!).

**

V Salonu je zachycena mimořádně zdařilá -protože živá, důvtipná a jiskřící- debata o proměnách češtiny a jejích pravidel a Tomáš Pospiszyl zve do Bratislavy na výstavu „Mapy: Umělecká kartografie ve střední Evropě 1960-2011“ (do 28. srpna v Mirbachově paláci na Starém Městě a ve Vodných kasárnách na nábřeží Dunaje.