Často se ozývá obava, že politika směřující ke změně je slabá. Protiváhu vládnímu restauračnímu programu by mohly tvořit skutečné reformy. Více než sto let právě reformy zlepšovaly situaci lidí jako občanů a jako pracovníků. Není snad třeba znovu připomínat, že od druhé poloviny 19. století byla postupně proti konzervativismu rozšířena svoboda slova, svoboda sdružování a shromažďování, prosazeno všeobecné volební právo a formulována sociální práva. Náš stát a s ním státy západního světa se dnes vracejí před tyto reformy, sociální stát je odmítnut pod záminkou, že je nefinancovatelný. Lidská práva jsou otevřeně popírána; prý jde o humanrightismus, který, což zní zvlášť paradoxně, škodí demokracii. Ale i sama demokracie se stává vyprázdněným heslem.

Na první pohled to vypadá tak, že politické strany prosazující u nás restaurační program jsou rozpolceny. Pragmatická strana hájící zájmy otevřeně mafiánských kruhů z 90. let minulého století pozvolna ustupuje a je nahrazována mravnými konzervativními ideology, takovými jakobíny konzervativní revoluce. Přesto zatím vždy občanští demokraté a tradicionalisté našli společnou řeč. Na druhé straně levopravé politické osy trvá roztříštěnost a navíc celý tento blok je mimořádně kompromisní k vládnoucímu systému. Někteří sociálně demokratičtí, ba i komunističtí ekonomičtí experti vyznávají neoliberální dogmata a místo alternativy nabízejí jen mírný pokrok v mezích zákona. Křesťanské demokraty sice opustili vyznavači pravicového programu a strana je dnes docela ostře kritická k vládním asociálním opatřením, ale kombinuje tuto nově objevenou sociální odpovědnost s kulturním konzervativismem.