Naše demokratická veřejná správa — ať je levicová, nebo pravicová - nemá nejen schopnost, ale ani možnost, aby uspokojila potřeby současné společnosti. To, že se některé vládě snad podaří uspokojivě vyřešit podstatné společenské problémy, je utopie, která umožňuje nekonečnou střídu vládnoucích garnitur, jejichž politika nemůže přinést více než větší či menší míru dalšího společenského zklamání.

Demokratický systém veřejné správy totiž nedostačuje současným nárokům, které společnost na veřejnou správu klade. Ani to není tak otázka peněz, jejich nedostatkem se ta nedostatečnost pouze zjevně projevuje. Veřejná správa má obecně slabý zdroj, čímž myslím dostatečný souhrn vkladů, ohledů k veřejnému prostoru: dobré vůle do něho nezištně přispět, mít k němu úctu, chránit ho jako cenný veřejný statek, jako se chrání národní park. Ten příměr je případný: na při kolem Národního parku Šumava dobře vidíme, jak sílí hledisko hmotného prospěchu nad ochranou zdroje.

Tak jsem mudroval sbíraje odpadky na našem veřejném parkovišti před domem. Mysl jsem měl docela pokojnou díky historikovi Milanu Augustinovi, karlovarskému archiváři, který za celé společenství vlastníků domu, v němž bydlí, jako jediný uklízí kolem domu nepořádek. Vykládal mi, jak ho to nejprve rozčilovalo, ba vztekalo, proč má dělat někomu blbce, ale pak mu došlo, že horší než samo sbírání odpadků je ten dvojnásobný hněv, který při tom cítí k nepořádným lidem i ke spoluvlastníkům domu, jimž buď ten bordel nevadí, nebo si myslí, že ho má uklízet on — historik Augustin, a oni ne, což ho možná štvalo ještě víc. Pozvolna se však přinutil dělat to s pokojnou myslí v čase, který by stejně nějak promarnil, a myslet při tom na věci, které by jinak třeba ani nevymyslel. Dělat to také jako gesto úcty k veřejnému prostoru — není to nakonec úplná maličkost.

Tak jsem také já docela pokojně sbíral plechovky od piva, kelímky a krabice od pizz a myslel na Milana Augustina, na něhož bych si jinak možná ani nevzpomněl. Byl tichý podvečer, cáry mraků na obloze, jinak nikde nikdo. Ba přistihl jsem se, že mě to docela i baví. Odpadky jsem s pocitem dobrého hospodáře třídil do kontejnerů u nedalekých bytovek. Když tu se ozvalo jakési polozvolání: za popelnice se platí! Nevěnoval bych mu pozornost, ale zarazilo mě, jak kradmě znělo; abych je určitě slyšel, ale zároveň se mohl domnívat, že si to někdo sám k sobě prohodil, jako by si jen tak prozpěvoval.

Uviděl jsem muže a ženu mého věku a psíčka. Zadíval jsem se na ně a oni se tvářili, jako by to jejich pes tak štěk. „To říkáte mně?“ zeptal jsem se. „Házíte nám do našich kontejnerů odpadky, které sbíráte tady na parkovišti. To vám jako starostovi nevadí, jaký je tady bordel?“ „Právě že vadí, a proto ho uklízím,“ ohradil jsem se a nesmyslnost jejich otázky vzedmula ve mně vlnu vzteku, zadržovanou urputným myšlením na Augustina. „To neumíte zjednat pořádek ani tady, kde bydlíte? A jak to, že jako starosta nemáte popelnici?“ Nenapadlo mě klidně odpovědět, že kontejnery na tříděný odpad jsou tu pro všechny, nýbrž se zadržovaným vztekem hloupě jsem ucedil, že pochopitelně popelnici zaplacenou mám. „Nelžete, my ji nikdy nevidíme!“ „Protože ji, vy debilové (což jsem naštěstí neřekl), mám za vraty a vytahuji ji pouze v den svozu, vy debilové“ (což jsem zase neřekl, čímž jsem ze zadržovaného vzteku skoro omdlel). „To by mohl říct každej! My vás tu takhle vidíme často, tak nelžete,“ zacukala paní psíčkem na vodítku. „Šak co by měl, starosta, popelnici, když mu ten bordel tady nevadí,“ děl pán na vysvětlenou psíčkovi a rovněž se měl k odchodu.

Napadlo mě, co když arogance a pohrdání, které do veřejného prostoru vyluzují naši politici, a nám to tak vadí, nejsou projevem zbytnělé moci a pýchy, ale co když je to naopak projev jejich bezmoci: zoufalá obrana před neurvalými ataky vždy nově neuvěřitelného blbství. Už vícekrát mě napadlo, že třebas takový Rath či Kalousek sami jako lidé velice inteligentní nemají zapotřebí cynismu a uštěpačnosti, ba může jim to býti i odpudivé, ale prostě si nemohou pomoci, protože tak zubožený už ten veřejný prostor je a jim se pouze nedaří držet si pokryteckou distanci. Vždyť kolik chybělo mně, abych tomu pánovi, tedy občanovi a jeho občance jednu nezinknul, ba i ten psíček, zvíře nešťastné, moh nakopnutý letět přes celé parkoviště, chybělo jen málo. Jako starosta jsem si sice proti honorářům od Českého rozhlasu notně, notně, notně, notně polepšil, ale dokáže se člověk i za ty peníze přenést přes všechna hulvátství? Neberu málo? Nebere za všechno to nepřátelství nakonec málo i soudruh Kalousek?

Kvalita veřejného prostoru není otázka peněz. Historie dokládá, že na svou veřejnou správu se lidé, podle svých možností, skládali: vkládali do ní um, píli, nadání, vzdělání, byli jí donátory, takže jí nepohrdali, ale chovali se k ní slušně. Naše přeinstitucionalizovaná veřejná správa nemá nic z toho, a proto nemá ani možnosti uspokojivě vyřešit žádný ze současných problémů, a to ať její představitelé budou škudlit, nebo hýřit. Mnozí si to dávno uvědomili, a proto si stěhují hybné páky z prostoru veřejného do privátního. A chudákům nezbývá než klást stále nesplnitelnější nároky.

Ti dva lidé ani nemuseli být tak zlí, pouze naštvaní. A psíček se choval, řekl bych, docela slušně, tak co, vracím se v myšlenkách k Milanu Augustinovi.