Průzkumy volebních preferencí jednotlivých agentur postupují různě. Mimo jiné zařazují nebo nezařazují nerozhodnuté, počítají procenta z těch, kdo se vyjádřili, nebo mandáty pro případ, že by se právě konaly volby s tím, že voličstvo zastupuje reprezentativní vzorek. Jak jsou spolehlivé, jak dodržují metodiku zajišťující politickou neutralitu, nevíme a můžeme doufat, že tam není záměrné zkreslování výsledků. Červencový výzkum Factum Invenio ukázal další posun českého voličstva doleva. 39 mandátů pro KSČM vysvětluje, proč pravicová uskupení usilují o zákaz této strany.

Demokratické postupy jim už, jak se zdá, neposkytují moc, je třeba zajistit si ji jinak. Už ne souhlasem občanů ve volbách, nýbrž administrativním aktem. Pravice není spokojena s  částí voličů a bere jim proto právo vyslovit ve volbách své přání. Kdyby šlo voliče vyměnit, bylo by to snazší. Tak se jen jejich nemalá část diskvalifikuje.

Růst sympatií pro komunisty je pochopitelný. Ve vládě se začíná uvažovat o tom, že se sice vezmou prostředky sociální péči, vzdělání, vědě a umění, ale věnují se jako překvapivý bonus nejbohatším tím, že se totiž zruší daně z dividend. Že se tím státní rozpočet zbaví miliard korun, je v tomto případě ministrovi Kalouskovi jedno, uvidíme jak vláda a parlament. Tisíce českých domácností není schopno dostát běžným závazkům, nedokáží ze svých příjmů pokrýt běžné životní náklady, propadají se ve většině pod průměr a část rychlým tempem až k uznané hranici chudoby. Radikalizace obyvatel tedy nepřekvapuje.

Současné výsledky ukazují, že ani pravicová dvojice stran ani sociální demokraté by nesestavili vládu bez komunistů. Politicky resuscitovaní lidovci a zelení v součtu, by ani levici ani pravici nepomohli k vládní většině. Pokud si nechceme představit pečený led v podobě koalice ODS, TOP09, ČSSD, museli by jedni nebo druzí získat ve sněmovně většinu jen za předpokladu nějaké spolupráce s komunisty. Volební aritmetika, i když zatím jen cvičně v podobě průzkumu, je neúprosná.

Těžko říct, jak by se zachovali komunisté v hypotetické vládní koalici s ostatními parlamentními stranami. Zdá se, že by byli stejně přičinliví a spolehliví jako ve sněmovně, kde jsou notoricky známi tím, že nejdůsledněji studují zákony, připravují si konkrétní věcné připomínky a otázky, vzorně odvádějí práci ve výborech a činnost zpravodajů. Slavný je případ odjinud, kdy komunisté ve francouzské Mitterrandově vládě pod mediální palbou kritických intelektuálů zajistili privatizaci automobilky Renault, která byla po celá desetiletí prakticky státním podnikem a byla pokládána za to, čemu se u nás říká rodinné stříbro. Myslím, že stalinští nostalgici v jejich členstvu a voličstvu by nezabránili pragmatickému přizpůsobení systému, proti němuž je dosud zaměřena jejich rétorika.

Pokud by se komunisté stali součástí levicové koalice, poněkud by mne to znepokojilo, protože mají sice levicový program, ale v mnoha hlasováních a volbách se projevili spíše jako strana euroskeptická (s čestnou výjimkou Miroslava Ransdorfa), konzervativní a nacionalistická. To by šlo těžko do páru se sociální demokracií, která má v nižším funkcionářstvu také tyto populistické typy, ale snad převládá socialistická tradice, která je kulturně liberální, proevropská a kosmopolitní a v tomto smyslu víc nalevo, než dnešní čeští komunisté.

Umím si představit hysterické projevy v případě, že by se komunisté nějak podíleli, třeba jen podporou menšinové vlády, na výkonné moci. Mediální koncerny by zatroubily na útok. Propukla by psychologická válka. Obával bych se masového odchodu firem, zničujících reakcí globálního finančního impéria, demonstrací a hladovek. Je ještě stále dost lidí, kterým minulý režim ublížil zákazem výkonu povolání podle vzdělání, policejní perzekucí, vězením. Nebo je třeba mrzí vliv minulého režimu na vzdělání, kulturu a národní povahu. Tito lidé setrvačně bojují dávno rozhodnutý boj demokracie proti totalitě. Nevšímají se, že rozmístění soupeřů v politickém ringu už je jiné, že lidská práva (kromě jediného, práva vlastnit) zesměšňuje a popírá pravice. Ona dnes oklešťuje demokracii, a kdyby jí nebránily ústavní záruky, byli bychom na cestě k pravicovému autoritativnímu režimu už o pár kroků dál.

Myslím, že koalice ČSSD s KSČM není zatím prakticky možná. Komunistická podpora menšinové vládě by vyvolala stejné reakce. Ale to pak znamená, že dosavadní pokles podpory pravice a růst pro levici (zřejmě zejména rozpuštěním hlasů pro Věci veřejné, které se co do volebních preferencí ocitly v politickém propadlišti) nestačí k tomu, aby levice svůj program mohla uplatnit.

Ani porušení pravicových volebních slibů, ani hromadné chudnutí většiny obyvatelstva, ani odsouvání pracovníků do pozice nerovnoprávných partnerů pracovně právních vztahů (pokusy o omezení odborových práv) nestačí. To, že se korupce stala součástí systému, vyvolává jen krotké moralistické řeči a nevede to k politickým rozhodnutím. Stále v té či oné podobě trvá předvolební politický pat. Hru nelze žádným smysluplným směrem dál rozehrát. Politické strany budou spíše výkonnými orgány firem. V jednom případě, kde to udělali zvlášť hloupě a amatérsky, se to „odhalilo“, jinde je to jen lépe zamaskované a více diverzifikované. Uvnitř vrstvy služebných vykonavatelů moci ve prospěch diskrétních elit (ve smyslu analýz sociologa Jana Kellera) sice bude probíhat konkurenční boj imitující demokratickou politickou soutěž, ale pokud se veřejnost nevzchopí, nezačne hájit své vitální zájmy, pokud si lidé neuvědomí důstojnost lidství a hodnotu sociální spravedlnosti, bude politika jen formou nižšího byznysu a my budeme zažívat beznaděj.

Mám jasnou představu, za jakých okolností by se v mých spoluobčanech projevilo občanské smýšlení a občanská odvaha. Jsem si jist, že spočívá v duchovních kořenech lidství, přesněji řečeno v odvážném a svobodném rozvinutí spirituálního potenciálu. Ale v tom se bohužel s většinou kritiků současného stavu věcí neshodneme. Uvidíme, jak se jim bude dařit prosadit konečně nové cesty sociálního života bez této opory. Snad budou ochotni a schopni to reflektovat a vyvodit po dalších zkušenostech důsledky.