V létě mívá člověk víc času na přemýšlení z odstupu. Pozoruji dění politické z větší vzdálenosti a čtu různé materiály. Mrazení z překotného vývoje věcí neustává, spíše zesiluje. Naše sněmovna stále zasedá, prohlášení našich představitelů a destrukce všeho, co tady dosud kulhavě, ale ještě stále fungovalo, pokračuje mílovými kroky. Je jasné, že se tak neděje jenom u nás, „šoková terapie“ je realizována v Řecku, Portugalsku, Španělsku, všude kde se objeví krize, kterou připravili ti, kdo z ní dnes mají opět prospěch. Srazit lidi na kolena není dobré řešení a povstávají potom jenom další problémy a další krize. Je absurdní rétorika Václava Klause a jeho blízkých, kteří bojují s EU, protože je podle nich příliš socialistická. Podle posledních výroků komise a jednotlivých aktérů je spíše čím dál víc neoliberální. K proměně dochází, aniž jsme si toho pořádně všimli.

Je stále více zřejmé, že se i naši političtí představitelé rozhodli učinit z nás novou laboratoř friedmanovského neoliberalismu, tentokrát ve středu Evropy, ačkoli u nás je dluh nejnižší a stoupá díky špatné politice vlády této i předchozí, kde byl Miroslav Kalousek rovněž odpovědným ministrem. Naplňuje se tak program Václava Klause, který se od devadesátých let k Friedmanovi hlásil a jedině tuto cestu vyznával. Právě on se osypával alergií, kdykoli by někdo jen naznačil, že bychom měli jít vlastní cestou a ne kopírovat vzory u kterých je jasně vidět, jakou zkázu společnosti, ve které se aplikovaly přinesly. Dnes ve sněmovně naplňují tyto programy konečně bez překážek. Sto osmnáct poslanců k tomu stačí. Miroslav Topolánek by to udělal také, ale měl tu „smůlu“, že neměl dost poslanců a tak nemohl tyto programy uskutečnit. Když slýcháme výroky Kalouska o stálém zvyšování DPH, když vidíme překotné schvalování zdravotnických reforem a  změn všech možných zákonů, máme pocit, že se ocitáme v nějakém šíleném světě, kde vládne manipulace, lži a násilí malé většiny, které se maskuje demokracií.

Kdo nahlédne do rozhovoru s Ludvíkem Hovorkou o schvalovaných zdravotnických zákonech, který vyšel v  Kulturních novinách, musí chvilku zhluboka dýchat, než je schopen zase běžně fungovat. Důsledky právě schvalovaných zákonů nás přiblíží k praxi v USA, o které se ví, že patří k nejhorším systémům na světě. Je nepochybné, že ministři této vlády jsou lidé zcela asociální, lidé, opovrhující občany a sloužící ideologii friedmanismu a ekonomickým skupinám, které ovšem sami pomáhají vytvářet a s nimiž jsou spojeni pupeční šňůrou.

Jací jsou ale poslanci oné vyhlášené sto osmnáctky? Jsou všichni také takoví? Jsou v nich už pouzí zvedači rukou bez myšlení a bez srdce? Jak si vezmou na svědomí rozvrat, který působí? Každý jeden z nich, kdo zvedá ruku pro tyto zákony si, slovy východních náboženství, dělá těžkou karmu, protože odpovědnosti se už nikdy nemůže zbavit.

ODS na těchto principech vznikla a těžko v ní dnes hledat lidi, kteří vědí, co je svědomí. Ale v TOP 09 a VV se jistě najdou jednotlivci, kteří šli s do politiky s úmysly alespoň něco napravit. Dnes už nepřemýšlejí? Jak se mohou srovnat s tím, že právě oni se stávají hybateli mnoha nevratných dějů? Pokud by VV skutečně chtěli pomoci občanům této země, mají možnost vystoupit z koalice, zrušit sto osmnáctku a třeba i zaniknout. Tím by pro tuto zemi udělali víc, než si dovedou představit a zbyl by po nich čin, hodný úcty. Pokud to neudělá strana jako celek, je tady stále ještě prostor pro jednotlivé poslance, kteří chápou, čeho jsou nástrojem.

Padla-li by hypoteticky vláda, zůstal by hlasovací stroj sto osmnácti poslanců. Nic by se nezměnilo, pouze by nějací dosazení tzv. nepolitičtí ministři, ve skutečnosti prodloužené ruce politiků dokonali dílo zničení všeho, co tady bylo.

Jinak zůstává samozřejmě otevřený prostor pro občanskou společnost, která nepochybně bude na podzim hájit svůj prostor. Pokud se nerozpadne koalice podle výše naznačeného scénáře, nezbývá nic, než předčasné volby, které promění naše politické prostředí. Ani to však není možV přelomových dobách, a naše doba je dobou přelomu, vždy museli věci vzít do svých rukou občané sami. Tentokrát bychom měli být poučeni a vyhnout se starým chybámné bez dvou věcí. Bez nových ekonomických a politických programů a lidí, kteří je budou uskutečňovat. Ti lidé, to jsme my .

V přelomových dobách, a naše doba je dobou přelomu, vždy museli věci vzít do svých rukou občané sami. Tentokrát bychom měli být poučeni a vyhnout se starým chybám. Možná právě teď je čas uskutečňovat „třetí cestu“, které Václav Klaus tolik bránil. Nějaké zkušenosti máme. Nevezmou-li „vládu věcí svých“ do rukou zase lidé, kteří nemyslí na sebe, ale chtějí vytvořit mantinely a prostor pro tvořivou společnost, pro společnost soucitu a solidarity, pro společnost, kde se zase dá dýchat, nebude líp.