Hlavní zpráva sobotních Lidových novin je pochopitelně věnována teroristickým útokům v Norsku. Listu poskytl k tématu rozhovor norský poslanec za opoziční Konzervativní stranu Torbjorn Roe Isaksen. Je trochu deprimující sledovat, kam se redaktor Petr Pešek politika neustále snaží nasměrovat. Ten sice připustí, že se objevily výhrůžky kvůli norské misi v Aghánistánu či otištění karikatur proroka Mohameda, ale zároveň zdůrazňuje, že na hodnocení událostí, které „se každou minutou dramaticky vyvíjejí“, je ještě příliš brzy. To však redaktor jakoby neslyší a znovu se vrací k islamistické stopě otázkou na propojení teroristických buněk v různých skandinávských zemích. Zprávy o tom, že za oběma útoky stál s nejvyšší pravděpodobností nikoli džihádista, nýbrž mladý Nor s ultrapravicovými názory, přicházely v pátek až mezi 22. a 23. hodinou, tedy zřejmě přesně v době redakční uzávěrky, kdy už nebylo možno je zpracovat, ale těžko se ubránit dojmu, že redaktor Pešek měl o „obvyklém viníkovi“ nebo minimálně o „sprostém podezřelém“ jasno hodně předčasně.

Petr Zídek zařadil do svého osobního výběru Vaculíkových citátů slova, kterými tento doplnil svou přihlášku do komunistické strany, kam vstupoval po válce: „Podepsal jsem, že souhlasím se zásadami komunismu, ovšem jak těmto zásadám rozumím. Není vyloučeno, že jim někdy budu rozumět lépe nebo jinak… Nenávidím agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoliv druhu. Nadevšechno je mi svoboda, a pokud nebude ohrožovat svobodu jiných, nevzdám se jí nikde a nikdy.“ Tomu pan Vaculík dostál beze zbytku, což ilustruje i známá historka z listopadu 1989. Ludvík Vaculík tehdy chtěl vystoupit s projevem, který se organizátorům nezdál dost „taktický“. Snažili se jej přesvědčit, že „není pravá chvíle a jeho těžiště je v psaní“ — a on jim vzkázal, že si „své těžiště i svou pravou chvíli“ určuje sám.

Sobotním tématem přílohy Peníze & Byznys Lite je ohromné zmatení pojmů dobročinnost, neziskovost a spolkový život. Případně veřejný zájem a vzájemná podpora, to všechno ale v tónu, který je srozumitelně vyjádřen v podtitulku: „50 000 000 000 v Česku se vybralo na charitu, z toho se k potřebným nedostane 18 000 000 000“. Čísla jsou v korunách a jejich interpretace není vůbec snadná. Padesát miliard Kč podle Českého statistického úřadu „nashromáždil neziskový sektor“ v roce 2009. Dvaatřicet miliard prý (zdroj neuveden) v tomtéž roce „neziskové organizace vydaly na veřejně prospěšné projekty a potřebné“. Rozdíl činí okrouhle 18 miliard, ale co když byly „jen“ vybrány od členů občanských sdružení a pak záměrně (!), demokraticky a transparentně věnovány právě na vzájemnou podporu respektive na to, co je prostě baví?