Sociální demokracie má problém. Snad si to uvědomuje. Jeho laxní řešení by se jí totiž mohlo ve volbách vymstít.

Premiér Petr Nečas (ODS) v rozhovoru pro sobotní MF Dnes prohlásil, že domluvit se s ČSSD na reformách není možné. Hned ale dodal: „Ale pozor! Jen navenek. Oni moc dobře vědí, že reformy jsou potřeba. Jsou rádi, že tu černou práci dělá někdo za ně.“ Následuje otázka redaktora Václava Dolejšího: „Řekli vám, že reformy nezruší?“ A odpověď ministerského předsedy: „Někteří z nich to v okamžicích upřímnosti mezi čtyřma očima přiznávají. Nebojím se, že reformy zruší.“

Čekal bych, že se Lidový dům zásadním způsobem ohradí nebo situaci alespoň vysvětlí. Zatím jsem ale nic podobného nezaznamenal.

Teze o „černé práci“, kterou pravice odvádí za levici, zaznívá stále častěji, zejména v komentářích novinářů a liberálních ekonomů. Minulý čtvrtek ji převyprávěla například Lenka Zlámalová v Lidových novinách: „Bohuslav Sobotka vyhrožuje, že po volbách Nečasovu penzijní reformu zruší. Tu výhrůžku není třeba brát vážně. Dá se vsadit na to, že to Bohuslav Sobotka neudělá, stejně jako to neudělal vůdce slovenských socialistů Robert Fico. Všimli jste si, jak předseda ČSSD přestal tlačit na předčasné volby? ČSSD potřebuje, aby Petr Nečas ještě pár let vládl, udělal bolestivé změny a předal Sobotkovi zemi v co nejlepším stavu, s co nejvyšším ratingem a nejnižšími dluhy. Sobotka pak kosmeticky zvýší pár dávek a 

ničeho podstatného se nedotkne. Proč by to dělal?“

Nejsem naivní. Naopak si myslím, že leckdy je cennější kontinuita — byť chybami protknutého - vládnutí (a vládních kroků), než spřádání revolučních plánů. Karty však musí být na stole.

Vezměme si třeba penzijní reformu. Je chaotická, nepovedená (dokonce i MF Dnes si spočítala, že se nové spoření vyplatí jen bohatším lidem s příjmem nad 40 tisíc korun měsíčně), nahrávající zejména správcům soukromých fondů. Jenže pokud ji parlament skutečně posvětí a bude uvedena v život, nastane pro ČSSD po příštích volbách dilema, co s ní. Odpískat, zrušit od A do Z? Ale co s lidmi, kteří si podle ní začali plánovat budoucnost a přistoupili ke konkrétním finančním operacím? Je lepší říct jim „sorry“, nebo vzít v potaz status quo a přistoupit k parametrickým změnám?

Na druhé straně jsou věci, o nichž si ani já, laik, pochyby nepřipouštím. Potraviny, léky či tiskoviny zkrátka sníženou sazbu DPH zaslouží i kdyby čert na koze jezdil. Hlouběji o daních psát nechci. Snad jen zmíním primitivní manévr, který má podle vlády pomoci zachovat složenou daňovou kvótu v nezměněné podobě: nebudou do ní počítána tři procenta z hrubé mzdy, jež lidem „naoko“ zůstanou - ovšem budou jimi muset být v rámci důchodové reformy povinně nasměrována do soukromého fondu. Tomu se říká férové vládnutí…

Sotva lze také vládě odkývat nesmyslnou reformu školství (vysokého i středního), kterou chystá. Zmíním detail. Petr Nečas tvrdí, že „opravdu nelze dál držet třídy, kde je deset nebo patnáct žáků.“ No, z hlediska pana účetního asi ne. Jenže z hlediska dětí a kvality výuky je přece nižší počet žáků ve střídách výhodný. Nebo se mýlím i v tomto?

Se vzdělaností a směřováním k vyšší konkurenceschopnosti (toto zaklínadlo je dokonce středobodem materiálu, který v pondělí Nečas představil a který má vláda projednat v srpnu) souvisí také dostupnost internetu. Jenže ouvej! V rámci provádění úsporných opatření se ministerstvo vnitra rozhodlo, že od 31. 7. 2011 přestane platit za připojení veřejných knihoven k Internetu, čímž hodlá ročně ušetřit přibližně 100 mil. Kč. Toto opatření by znamenalo, že zhruba tři a půl tisíce knihoven v menších obcích a městech značně omezí rozsah poskytovaných služeb a v některých případech dost možná dojde i ke zrušení knihoven samotných. Zde se sociální demokracii otevírá krásná šance prohlásit: Financování veřejného internetu znovu zavedeme a pro jistotu je svěříme nějakému osvícenějšímu ministerstvu, třeba kultury nebo školství.

Pozornost si zmíněná „Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ČR“ zaslouží jako taková. Opozice v ní patrně podepíše podporu podnikání, podporu inovací či koordinovaný rozvoj dopravní infrastruktury. Odmítnutí by slušelo vládní představě daňových změn, „lepšího“ zdravotnictví a zejména tzv. finanční ústavy (ústavního zákona, který by kabinetu určoval limity, nakolik se může zadlužit tu v časech růstu, tu v časech útlumu). Podobně přízemně se vyslovili jinak inteligentní členové Národní ekonomické rady vlády pro uzákonění vyrovnaného státního rozpočtu a pro vznik ekonomického orgánu, který by po vzoru národní banky hlídal rozpočtovou politiku státu. Politikům, vládním i parlamentním, by připadly druhé housle. Neexistuje přitom vážnější a političtější spor než o státní rozpočet, daně a chod ekonomiky obecně. Politici leckdy chybují, často se chovají i nezodpovědně, leč brát jim tuto klíčovou pravomoc by bylo zásadním odklonem od demokratického systému k nadvládě autoritativních expertů.

K tomu snad ještě stojí za ocitování názor finančníka George Sorose, který vyšel minulý týden ve velmi vydařeném rozhovoru pro týdeník Respekt: „Mnohé tlaky na škrty sociálních výdajů a proti zvyšování daní nejsou nutné, jsou politickým přáním a spíše problémy tvoří, než aby je řešily. Ve Spojených státech nebo v České republice diktuje rozpočtovou disciplínu politická ideologie, nikoli nutnost. Tlak na vyrovnané hospodaření a snižování vládních výdajů může vést k mnohem horším výsledkům než cyklický deficit, který by kompenzoval nedostatečnou zaměstnanost. Když kvůli škrtům snížíte růst HDP, tak může být ve výsledku zadlužení vyšší, než kdybyste se vůbec o jeho snižování nesnažili.“

Rozpočtovou radu či finanční ústavu již ČSSD odmítla. Jiné otázky nechal její stínový ministr financí Jan Mládek otevřené. Vím, že mu jeho přístup (spolu s některými osobními názory) spousta kritiků nemůže odpustit. Na druhou stranu, alespoň se neschovává a nevyhýbá debatě. No schválně, kdy jste kdo viděl a slyšel třeba stínového ministra průmyslu a obchodu Petra Kajnara?

Těch témat, která by měla opozice srozumitelně nadnášet, je celá řada. Vedle analýzy dnešního stavu a kritiky vládního postupu by pak od ní bylo solidní včas říct, jak s konkrétním dědictvím po Nečasově koalici naloží. A to i za tu cenu, že by tím část stoupenců znejistila. Je lepší včas přiznat (vysvětlit, obhájit) barvu, než se nechat ztrapňovat a ponižovat poznámkami o „černé práci“, kterou odvádí statečná a důvtipná vláda i za zbabělou a lehkomyslnou opozici.