Donedávna jsem spolupracoval na projektu, který měl za cíl vytvořit hru, jež bude během příštího roku distribuována mezi tisíce českých škol a měla by napomoci žákům uvědomit si klady přijímání jinakosti. Měl jsem tedy příležitost dostat se do bližšího kontaktu s generací, které se ve Spojených státech přezdívá Millenials (kvůli dospívání v období překonání milénia). Po čtrnácti letech spojitého kulturně antropologického pozorování českého chování mohu jasně vidět nový fenomén hlubokého oddělení generací, ke kterému nedošlo pravděpodobně od šedesátých let.

Dříve byli mladí nuceni, i když nepřímo, poslouchat zprávy (například při večeři), trávili více času ve společné místnosti s rodinou, a slyšeli tak alespoň něco o jiném světě a jiných zájmech, než jsou ty jejich. Husákovy děti a jejich první potomstvo žili ve světě, kde byl kompromis nutný, mimo jiné, protože měli kolem sebe různé typy lidí a neměli na výběr, zda se nimi budou stýkat, nebo ne. Teď, si ti mladší mohou na internetu vybrat svůj kmen a žít výhradně s těmi, kteří mají stejné myšlení a názory.

Například donedávna rodiče věděli, kdo je Pikaču(uuuuu!) protože jejich děti bohužel koukaly na animované pohádky v sobotu ráno — avšak dnes si na internetu sami najdou, na co se chtějí dívat a rodiče často vůbec nevědí, co mají jejich potomci za animované hrdiny.

Ta kulturní separace měla jako vedlejší efekt to, že pocit předchozí generace, že musí akceptovat různorodost, neboť je to součást života, už vymizel a ta nejmladší generace se v rámci svých kmenů radikalizuje.

Je alarmující, jak je ta současná generace lidí pod dvacet let homofobní. Nadávka „buzerant“ je pravděpodobně jedna z nejpoužívanějších. Samozřejmě ne vždy to má co do činění s homosexualitou, protože tohle slovo má v různých situacích spoustu významů. Kromě toho je ještě důležitější, že mladí gayové zažívají paradoxně větší svobodu, ale i větší represi zároveň.

Svoboda se vynořila z internetu.

Během posledních desetiletích se museli homosexuálové často schovávat ve svých klubech, aby našli sobě podobné jedince, pro které by mohli být atraktivní. To znamená, že se homosexuálové z menších měst a vesnic často stěhovali do Prahy, Brna, Ostravy, Plzně a dalších několika větších měst, která měla aspoň jeden menší bar, kde se scházeli ti odvážnější, kterým bylo jedno, zda je uvidí soused vstupující do podobného zařízení. Tato skutečnost dala vzniknout pocitu, že se všichni gayové vzájemně znají. Že je to menší komunita, než jakou ve skutečnosti je. Chtěl-li se gay v minulých dekádách seznámit s někým, kdo nenavštěvoval gay kluby a diskotéky, musel „lovit“ poblíž parků a veřejných záchodků nebo na veřejném plavání a sledovat, zda na něj někdo též nezírá hledaje totéž. A nebo si podat inzerát v jednom z tehdejších časopisů, jako bylo Amigo nebo Princ, které zaplňovaly zdánlivě omezený prostor.

Ale v současnosti má přes sto tisíc gayů napříč všemi věkovými kategoriemi své profily na sociálních sítích pro homosexuály, jako je iBoys.cz, facebookvice.cz, gayromeo.com, mygaydar, netboys a mnoho dalších. Tím byla ovlivněna dokonce i samotná návštěvnost gay barů, která v posledních pěti letech strmě klesla. O víkendech, místo poskakování na párty, místo cestování přes celé město a řešení problémů s nočními spoji, místo pozorování tří set gayů na diskotéce a hledání toho vyhovujícího nebo vybírání ze třiceti chlapů v baru se raději setkávají online a vybírají si z tisíců podobně orientovaných jedinců.

Samozřejmě, též mohou být třeba z Mimoně a nebo Šumperku a flirtovat, konverzovat, a potom si domluvit schůzku s klukem třeba z Košic, když je oboustranný zájem. (Chudáci Slováci takhle mají aspoň nějaký prostor, aby se mohli svobodně vyjadřovat, když uvážíme tu obrovskou různou míru diskriminace mezi liberální Českou republikou a křesťanským/konzervativním Slovenskem.)

V podstatě jsou mladší Češi i Slováci díky českému kyberprostoru svobodnější, než předchozí generace. I když, zároveň znatelně vzrostlo riziko, že mimo tento kyberprostor mohou být zmláceni, dobíráni nebo dokonce vyobcováni ze své společenské skupiny. Nesčetněkrát jsem se náctiletých gayů ptal, skrze sociální sítě, na jejich zkušenosti s diskriminací ve škole, mezi přáteli stejného věku a paralelně jsem se ptal heterosexuální mládeže na jejich názor na homosexualitu. Zde se objevil propastný rozdíl mezi odpověďmi na tytéž otázky, když jsem se ptal menší skupiny (186 účastníků) před deseti lety a současností.

Dříve bylo typičtější, že se Češi na homosexualitu dívali jako na něco ne zcela normálního, ale brali to jako něco, s čím asi nejde nic dělat a v momentě, kdy se „mě to netýká", proč by to měl někdo řešit. V současnosti tu je otevřená nenávist, kterou mladí projevují vůči homosexuálům, aniž by viděli, že orientace je vrozená, ale myslíce si, že to je volba nebo snad dokonce perverze.

Po schválení zákona o tzv. partnerství přestal znít dobře známý aktivista Jiří Hromada coby hlavní hlas podporující práva homosexuálů skrze média a nyní je slyšet spíše v roli dabéra různých televizních pořadů. Bohužel s tím ale přestal brzy. Nezbyla zde jen potřeba homosexuální svazky plně zrovnoprávnit, ale zejména přiblížit téma homosexuality dospívajícím. Přenosné to není a nakažlivé taky ne. Z toho důvodu není důvod, proč homosexuálům upírat právo i na adopci

dětí.

Mělo by spíš být povinné pro děti učit se ve škole, že gay si nevydral být gayem a nikoho to nikdy nijak nemůže v ničem ohrožovat ani omezovat. Být homosexuál je totéž, jako když někdo má zrzavé vlasy - není to většinový jev, ale je to normální.

Takže lidstvo neohrožuje homosexualita, ale netolerance a neschopnost přijmout odlišné. Je to v případě homosexuality podobné jako třeba s Romy. Spousty předsudků, mýtů, zjednodušení apod. Označení obou těchto identit je vnímáno řadou lidí jako nadávka („teplouši“, „cigoši“). Zároveň přisuzuje řada lidí příslušníkům oběma skupin AUTOMATICKY řadu negativních vlastností (homosexuál obtěžuje chlapy, je změkčilý, úlisný, atd, cikán krade, lže, nechce pracovat).

A nejde o to, že to takto podvědomě cítí zarytí homofobové či rasisté, ale většinově je tento stereotyp přijímán jako norma, ani se nepřemýšlí o tom, že se tímto stigmatizují eb bloc všichni a že to vede ke zbytečnému napětí, psychické či citové újmě. („No, buzerant“. „No, jo, Cikán“. Je úplně jedno, jaký jste, ale jste holt „teplouš“ či "cigoš" a musíte se setsakra snažit - mnohonásobně více než my ostatní, abyste se toho stigmatu zbavil alespoň v očích těch, kteří si dají tu práci, že vás vyslechnou, blíže poznají apod). A ten stereotyp je neustále šířen, často neúmyslně, mimoděk.

Tyto sterotypy se nedají změnit rychle, jednoduše.