Je Karel Kosík aktuální? - Orientujme se ve světě

K připomínce narozenin Karla Kosíka narozenin napsal autor text o jeho filosofickém odkazu.

Josef Heller mi vytýká, že jsem zastánce „postmoderní relativizace objektivní reality“ a domnívám se, že „žádná nezávislá objektivní realita postižitelná lidským poznáním neexistuje“, a tak „záležítomáš pau na tom, jak ji každý jedinec chápe“. Ano, jistě záleží na jedincích, avšak každý jedinec chápe svět jen v jisté kooperaci a kooprodukci s druhými, v součinnosti a ve společenských vazbách. Proto má ono „dobrání se smyslu“ etický rozměr či povahu: děje se ve jménu pravdy a v pokorném respektování druhého nebo druhých.

Dále prý je pro mě „politika vztahem a aktivitou ničím nedeterminovaných jedinců“ – ale já si to vůbec nemyslím. Jedinec přece je determinován, a to tím, co bere vážně, co vztahuje na svůj život, tzn. čemu věří, ať už je to Desatero, nebo vyznání víry hippies, nebo svobodná vůle velící „jenseits von Gut und Böse“. Mohu vyznávat určitý recept, návod, anebo také věřit v sílu reálného koexistování, v domluvu, diskurs a slušnost ve vztahu k druhým i k jejich (odlišným) názorům. Chápu politiku jako institucionalizované společné úsilí, jako pokud možno veřejnou věcnou rozpravu. To za druhé.

A za třetí: nechci, aby si „marxista“ při mém výkladu „rval vlasy“. Nesestavuji žádnou hitparádu politiky, morálky, práva, náboženství, vědy a umění, neklasifikuji ani nesestavuji „hierarchii těchto realit“ – jen se ptám: Co je realita? Chci uvést jen ty myšlenky, které se – jak věřím - nějak váží k filosofickému odkazu Karla Kosíka a na jeho myšlení navazují, protože – dá se říci – to tak ožívá i v soudobém kontextu filosofického myšlení.

I
Chceme se orientovat ve světě, ve společnosti i politice. Orientujeme se v myšlení. Jak souvisí reálný svět kolem, příroda, společnost, práce a rozdělování, tedy ekonomické procesy – jak to všechno souvisí s myšlením? „Duchovní“ s „materiálním“? A souvisí-li, jak pochopit jednotu toho všeho?

Pohybujeme se tu na půdě filosofického tázání. Hledání této jednoty musí (1) překonat vulgární kartesianismus novověku, moderny i postmoderny a (2) rozvést Kosíkovu výhradu vůči Heideggerovi (resp. vůbec fenomenologii); to budiž cílem tohoto textu.


II
Kosík vytýká Heideggerovi, že nerespektuje předmětnost, práci, realitu. Že tedy konstruuje schémata, která mají být fundamentální, ale fundamentální je zatím praxe a práce jako předmětná činnost. Ta zakládá svět, skutečnost. „Ekonomie je objektivním světem lidí a jejich společenských produktů, nikoli objektálním světem společenského pohybu věcí,“ čteme v Dialektice konkrétního. (Ke slůvku „objektivní“ se ještě vrátíme.)

Poznamenejme, že ještě „fundamentálnější“ je dění znaku. To totiž je předpokladem práce, tvoří a zakládá povahu skutečnosti našeho rozumění, naší práce, a tedy i našeho světa, našich sporů i her, politiky i poezie… Každopádně je Kosíkova výtka oprávněná: „Trojrozměrnost lidského času jako konstitutivní dimenze bytí člověka je založena na práci jako předmětném konání člověka. Trojrozměrnost času a temporalita člověka je založena na zpředmětnění. Bez zpředmětnění není časování. Práce jako předmětné konání je zvláštní způsob jednoty času (časování) a prostoru (prostírání) jako základních dimenzí lidského bytí, tj. specifické formy pohybu člověka ve světě.“

Ale aby pracoval, musí člověk vědět, co dělá a co chce. Smyslový předmět musí vplynout do světa řeči: obilí můžeš pěstovat jen když pro to (zrní, rostlinky, stébla a klasy…) máš slovo, znak – a víš, že vysévat zrní a sklízet klasy patří k sobě. „V práci a prací ovládá člověk čas )zatímco zvíře je výlučně ovládáno časem), protože bytost, jež je schopna odolat bezprostřednímu ukojení žádostivosti a ´aktivně´ ji zadržet, vytváří z přítomnosti funkci budoucnosti a využívá minulosti, tj. odkrývá ve svém konání trojrozměrnost času jako dimenzi svého bytí.“ To je skutečnost – a také že to víme a o tom mluvíme, je skutečnost. „Konstitutivním prvkem práce je předmětnost.“


III
„Každá zkušenost předpokládá nějaké předběžné zorientování.“ Teprve když „se zorientujeme“, můžeme „dělat zkušenosti“; jen tak je můžeme někam včlenit, „zařadit do celkového obrazu“ – a ony tím „získají ´smysl a význam´. Také když zde mluvíme o orientování se v ´myšlení´ nebo o ´duchovním´ orientování se, jsme již ´přeneseným´ užitím obrazu ´orientování se´ určitým způsobem nějak orientováni.“
Tu je třeba složit poklonu Kantovi, že nalezl sepětí fenomenálního s inteligibilním, kauzálně spjaté reality s říší svobody, když mluvil o používání pojmů, které sice nepocházejí ze zkušenosti, ale „k formulování zkušenosti“ jich užíváme. Kant upozornil, že tyto pojmy svůj smysl a význam „zakládají na nějakém názoru (který musí být koneckonců příkladem z nějaké možné zkušenosti)“. Myšlení musí překročit, transcendovat smyslově dané a známé, aby je včlenilo do vyšších či hlubších souvislostí, které můžeme chápat a myslet, ale nemůžeme je brát rovnou z toho, co se jeví. Reálný svět kolem, jak se nám ukazuje, příroda, jak ji „člověk zná prostřednictvím smyslů, durch Sinne kennt“ – to není celá skutečnost. Člověk není jen tělo, podle mnohých dokonce těleso! Není jen „jedním z jevů smyslového světa“. Po pravdě řečeno, „on se poznává také jen pouhou apercepcí (durch blo3e Apperzeption), a je tak sám sobě zčásti fenoménem, zčásti … pouze inteligibilním předmětem, neboť jeho jednání vůbec nemůže být přičítáno k receptivitě smyslovosti“. Jako svobodná jednající bytost se prostě nevejde do mechanismů, ale potřebuje prostor, aby mohl být tvůrčí. Teprve tak budeme myslet celou skutečnost, teprve ve spojení svobodného s kauzálním. Člověk tedy díky „pouhé“ apercepci poznává, že k celé skutečnosti, k celé pravdě náleží také ona úžasná schopnost, kterou nazýváme rozumem, „Verstand“ nebo „Vernunft“. Tak je člověk obyvatelem dvou světů, přírodní souvislosti kauzální – a zároveň i říše svobody a mravnosti, tedy „pouze inteligibilního světa“, jen pomyslného, neboť „abstrahuje od slabosti a nečistoty (Unlauterkeit) lidské přirozenosti“.

Podstatné je, co spojuje obě sféry bytí, co spojuje skutečné empirické já, smyslového a smyslného pozemšťana, co spojuje reálného jedince s transcendentálním já. Nezbývá než se hluboce sklonit před precisním Kantem! Kant opravdu nikde „neříká, že by ´transcendentální´ já ´skutečně´ existovalo“! Pro Kanta je skutečné to, co se nám ukazuje, předměty, které nazíráme a poznáváme, o kterých víme, o kterých pojednávají přírodní vědy – a co víme, můžeme říct – a co říkáme, tomu, když se daří, věříme. Teprve tam, kde je tento subjekt „věřící“ tomu, co „má za pravdu“ (J. Simon, tamtéž), teprve tam je místo pro skutečně jednající, rozprávějící, vědoucí a věřící subjekt(y). Tam se – právě tímto jednáním – zakládá společenství či společnost pozemšťanů, reálných a realistických jedinců, občanů, svobodných jednajících bytostí. Teprve zde může ožívat POLIS, politika jako svár různých stran a názorů a jako společenství vítězů i poražených.

Fundamentem politiky je, pozorováno z tohoto úhlu, prostředí jasné řeči. Přes všechny triky, vytáčky i lži, je prostředím, v němž lze vědět a věřit. Politika, které nelze věřit a která ani nechce říct, co chce a kam chce jít, taková politika s může uskutečnit jen jako oktrojovaná organizace, jako policejně garantovaný pořádek – a nebyla to ani zdaleka jen Třetí říše, kde se z politiky vyklubalo takovéto svinstvo a monstrum.

A protože když se to klube, tak se lže bez uzardění a jazyk slouží jen prezentaci figur mocipánů, jimž koneckonců jde jen o to, co se děje za jejich zády v přítmí našeptávačů a nečistých kšeftů – proto se musíme ptát, nepřihlížíme-li i my dnes svinstvu tak „velkolepému“, že hrozí zavalit a zadusit budoucnost demokratické politiky.

Tak jako Marxovi musela imponovat Kantova nauka o důstojnosti člověka, imponuje nám také způsob, jak myslel sepětí empirického s inteligibilním – a Kosíkova filosofie praxe, tedy bytí, v němž svoboda a práce, tvůrčí síla a zodpovědnost, život, posedlý pravdou a toužící být poeticky, usiluje o sebejistý kritický pohled a hledá sílu, jak toto bytí naplnit.

Nestačí jen kritizovat. Je třeba vidět souvislosti, jinými slovy kultivovat způsob, jak myslíme skutečnost. Nestačí, aby se kultivovaný pojem jen „angažoval“; musí být založen jako sevřené myšlení.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

poznámka školometská Neděle, 3.Července 2011, 12:41:54

Ne teprve Kosík u Heideggera, nýbrž už Marx u Hegela kritizuje, že chápe lidskou činnost čistě abstraktně, tedy jako činnost ducha, a ne jako konkrétní činnost, tj. práci.
Zpředmětnění (Vergegenständlichung) přitom chápe jako společensko-dějinnou činnost člověka, jako zpředmětněnou práci. Od pouhého ZPŘEDMĚTNĚNÍ potom odlišuje ODCIZENÍ práce skrze kapitalistické výrobní poměry. To později rozvíjí Lukács – Geschichte und Klassenbewusstsein – když mluví o zvěcnění (Verdinglichung).

Co zatím dost postrádáme, je vyložení souvislosti Dialektiky konkrétního s Kosíkovou "pozdní" filosofií. Nedomnívám se rozhodně, že by se K. jakkoli posunul směrem ke spiritualismu.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

...a ještě školometštější: Neděle, 3.Července 2011, 16:25:21

Myslím, že Kosík nevytýká Heideggerovi abstraktnost, chápání činnosti jako ryze duchovní (to ani nejde, ne náhodou se originální přítomnost jsoucna pro člověka nazývá v Bytí a čas "příručnost" a celé je to prošpikované příklady z řemeslné praxe), spíš mu asi chybí ta rovina objektivních socioekonomických vztahů, která by pro Heideggera byla jen odvozeninou dílčí souvislosti, jedné ze stránek "starosti o bytí", což by platilo i o práci. Samotné zpředmětňování by se asi z heideggerovské pozice jevilo jako hraničící se ztrácením se v "neautentickém" modu bytí... Jsou to dost nesrovnatelné diskurzy, na první pohled je to zajímavý pokus je propojit, Dialektice konkrétního to dalo velmi lákavý, skoro bych řekl módní nátěr, ale celkem to asi nic plodného nepřineslo. Což je vidět i na pozdním Kosíkovi, který tu neslučitelnost vyřešil opuštěním marxistických přístupů, zůstala mu z nich jen určitá rétorická gesta, hlavně asi přes inspiraci v autorech jako Herbert Marcuse, jinak ale tam už je víc té heideggerovské linie myslím (ostatně, myslím, že si hodně dopisoval s Walterem Biemelem). A bylo to vidět už na kratších textech ze 60. let, z nichž ale některé - třeba analýzy Haška a Kafky - patří k jeho nejlepším.

Podle mě nejlepší Kosíkova kniha je Česká radikální demokracie z 50. let.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Hegelovský marxismus - poznámka ještě školometštější Neděle, 3.Července 2011, 18:31:48

Myslím, že pěkné rozlišení marxismu 60. let nalezneme v Hauserově eseji "Kosík a dnešek", v pozn. pod čarou 257 (in: Prolegomena k filosofii současnosti, Praha, Filosofia 2007, s. 126-127). Zatímco Robert Kalivoda usiloval o organickou syntézu (a opravdu šlo o syntézu, ne pouhý eklekticismus) marxismu se strukturalismem a psychoanalýzou, Kosík "naopak rozvíjí hegelovský marxismus a ukazuje, že marxismus dokáže formulovat existenciální otázky se stejnou naléhavostí, jak tomu je u existencialistů nebo u Heideggera, je však schopen tyto otázky promýšlet a analyzovat v širokých sociálně-kulturních souvislostech".

Čili kdybychom chtěli být školometští ještě více, měli bychom zohlednit ten hegelovský aspekt, a to ještě dříve než začneme hovořit o Heideggerovi.

Esej o Haškovi a Kafkovi není analýzou, nýbrž interpretací, té analýzy je tam ostatně velmi málo. A je tam kupodivu málo i Kafky, ten hraje v textu vyloženě druhé housle; je to především pokus o filozofickou interpretaci Švejka, o určitou proměnu kontextu recepce. O tom svědčí mj. jeden drobný detail: totiž vyzdvižení Groszových expresionistických ilustrací oproti ilustracím Ladovým (groteska proti humorné satiře). Jde tedy o pokus interpretovat Haškův román v tomto expresionisticko-existencialistickém kontextu, zbavit se té etikety lidovosti. Přemysl Blažíček v tomto pak postoupil mnohem dál.

Četba Dialektiky konkrétního mi naopak dala velmi mnoho, o módním nátěru bych nemluvil, té povrchní "nátěrovosti" je tam pomálu. A nesouhlasím ani s tím, že to nic plodného nepřineslo. Mě osobně, člověka, který se zabývá literaturou, zajímají estetické implikace Kosíkových reflexí.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Prostě řečeno: Neděle, 3.Července 2011, 20:07:55

Sein und Zeit je filosofií subjektu. Heidegger sleduje, tak trochu jako Kant, jak je „zařízen“ či jak si rozumí. Rozumí si, Heidegger je „filosofem smrti“ atd. a inspiruje umělce. Je bytím k smrti, autentickým nebo nikoli… Ale to, jak je zařízen a jak rozumí, práci (předmětnou činnost) nepotřebuje.
Práce, například přehazovat kompost, je předmětnou činností, konáním, zacházením s… Napsat báseň, vypočítat příkladnebo zpívat či vymýšlet teorie o čemkoli – ani to není možné jinak než jako zacházení se slovy, znaky, signifiant. Zrod hudebního díla se ukazuje být také pohybem spjatým s reálnou předmětností (grafickou na papíře, fyzikálně relevantní při provedení skladby); hudební dílo, reálný akustický útvar, se stává, jak mu při poslechu rozumíme, zároveň založením řeči, řečí ve stavu zrodu. (Je o tom má první fil. Knížka.)
Zatímco fenomenologiedává reálný svět s naší činností i reálný svět kolem do závorky, Fenomenologie (s „F“) Hegelova s předmětným jednáním: je vědou o zkušenosti vědomí – ale toto vědění se neobejde bez předmětného jednání: vzpomeńme na smyslovou jistotu – „tady“ a „teď“ – teprve když otočím hlavu a řeknu to znova, dělám zkušenost s tím, že se to smyslové mění, i když slovo zůstává… Dělám zkušenost pohybu ducha, vím něco nového o sobě, mohu začít psát „Wissenschaft der Erfahrung des Bewu3tseyns“ i se starým pravopisem.
Také rovina objektivních socioekonomických vztahů – jako útvar objektivního ducha – se dá chápat „odsud“, ostatně Habermas analyzuje stavbu, která se zakládá také na tomto základě.
Nazírání na svět je spjaté s předmětnou činností, také s řečí jako reálným užíváním jazyka. (Psal o tom J.Simon In: Kant und Hegel: Reine und sprachliche Anschauung.)
Pokud jde o zpředmětnění jako filosofický prubířský kámen: mohli bychom (lidově, ne s akademickou Ausführlichkeit) konstatovat dvě linie: Hegel-Marx-Kosík, můžeme ji nazvat linií filosofie práce. Druhá pak (Husserl-Heidegger-Patočka) je linií bez práce. (Také bez Boha a zbožnosti – ale to by bylo široké ténma.)
Źe ta práce je důležitým tématem, dosvědčuje Kosíkova reakce na Patočkovu (telefonickou) výtku, jestli prý přece jen té práci nepřikládá přílišný význam. (Svědectví, sotva publikovatelné, by mohl podat přítel Fernando V. z Madridu.)
Můj článek při příležitosti výročí narození KK chce upozornit, že relevantní filosofický proud dnešní doby můžeme dát na společného jmenovatele s Kosíkovým myšlením – a jde-li to, pak to nejsou nesrovnatelné diskursy“. Zkouším i v jiných textech, už hotových, aby to šlo.
Poznámka z Vídně (Jana Kopeckého) vůbec není jen tak na okraj. Tam, kde se snoubí země s nebesy, je život, jak má být. Rád bych o tom napsal, ale už bych unavoval.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Není to tak prosté :-) Neděle, 3.Července 2011, 22:17:45

Tvrdit, že Bytí a čas je "filozofií subjektu" nelze bez dodatku, že je to filozofie subjektu ve fázi, kdy klasický novověký subjekt končí, je to jeho labutí píseň, ostatně jedna z věcí, které jsou pro pochopení BČ klíčové, je přestat říkat subjekt, s ním jsou spjaty určité rysy (řekněme karteziánské, k čemuž se vědomě hlásil ještě Husserl), které právě ten Heideggerův "pobyt" chce radikálně překonat. Velmi se to rozchází s Husserlovou fenomenologií, je to už daleko víc filozofie praxe (občas bývá Bytí a čas, samozřejmě zkresleně, ale ne zcela mimo, dělal to myslím Rorty, přirovnáváno k americkému pragmatismu), filozofie činného, ve světě se pohybujícího, tělesného, post-subjektového bytí, ne transcendentálně nazírajícího svět, ale ponořené do tohoto světa, a to fundamentálně, ještě základněji, než to může uchopit marxismus. V tomto smyslu i Patočkův názor na Dialektiku konkrétního (jeho recenze viz Sebrané spisy sv. 12, O Češích I., s. 321 - 327).

Kosík samozřejmě je trochu hegelián, on nesmírně čerpal z Lukácse, kde to právě je zdůrazňováno. DK, to je vlastně výslednice toho, že lukáčovec Kosík, si přečetl Heideggera, a zkusil to dát dohromady. Jenže v době, kdy Heidegger sám už to Bytí a čas opustil a šel jinam. Vlastně pozdní Kosík se pak dost podobá už tomu pozdnímu Heideggerovi, s nímž ale pořád míchá některé ty neomarxistické momenty. Opravdu jsem ale přesvědčen, že to nemá nakonec žádnou podstatnou nadstavbu nad to, co nám může dát přímo četba těch zdrojů, z kterých čerpal, jen je to občas pěkné čtení, uměl být mj. jazykově vynalézavý, poetický. Patočka ve srovnání s ním přeci jen nějaký přínos ve svém oboru měl, ale samozřejmě jen dílčí, nebyl nikdy určující figurou, srovnatelnou se svými učiteli. U nás ale oba vypadají jako velikáni, z pochopitelných důvodů...

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ještě Neděle, 3.Července 2011, 22:42:0

Když už jsme se pustili do tak odtažitých témat, tak přeci jen nemohu nedodat: to není pravda, že v té druhé linii chybí práce, Patočka přece rozlišuje tři základní pohyby lidské existence, první jakési přijetí do světa, zakořenění v jeho "próze", druhý pohyb jakéhosi zajišťování, jehož hlavní náplní je právě práce, budování stabilního předmětného světa. Tady by mohl být s marxismem. Jenže má ještě třetí pohyb, založený v otřesu vší jistoty, pohyb řekněme jakési transcendence, pohyb dějinný - a teprve ten je plně lidský...

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

K rozpravě bych chtěl dodat: Pondělí, 4.Července 2011, 10:34:6

Nemůžeme mluvit o práci a ignorovat překročení, transcendenci smyslových jistot. Také v čase a zároveň ve vztahu k druhým je vždy už ve hře toto přesahování, překračování, a to díky řeči. Jazyk a činné bytí zaměstnávající se znaky – to je náš život!
Je to, zdá se, opomenutí nebo předsudek, že bereme řeč a řečené jako něco, co patří k substanci či věci myslící.
Věc rozprostraněná má k věci myslící zvláštní vztah: kartesianismus ji zbožňoval natolik, že „hypotézu boha“ už byl ochoten postrádat. Descartes sám by to nikdy neřekl! Věc myslící mu jen díky Bohu nepodléhá klamu, když vypovídá o rozprostraněném a poznává je jako na nás nezávislé, protože to činí, tak jak Bůh chce a dokud Bůh chce, říká R. Descartes, aby hned dodal: „Přírodou nerozumím nic jiného než samého Boha, nebo řád stvořených věcí, zřízený Bohem.“
Na této novověké půdě můžeme se zaměřit na ten subjekt – a co se tam najde, vložit jako stavbu. Je s tím práce, musí se to napsat nebo odpřednášet nebo si to jen tak broukat – ale toto vypracování (1) jako bychom nechtěli vidět. A neopomínejme také reálný tvar řečeného, napsaného…
Anebo (2) budeme respektovat řeč a její fundamentální roli, kterou hraje v diskursu. Ten patří k životu a stojí na uznání „diskursivních nároků platnosti“ a spočívá v nich, trvá s nimi. (Habermas) – Bytí na světě se odehrává tak, že v němhraje „konstitutivní“ roli jazykem a řečí zprostředkované „spojení“ mezi lidskými jedinci. (K.-O. Apel) Je to jedna z cest dnešní filosofie. (Jistě neusilujeme o úplný výčet!) Jiná, a to za (3) je cesta filosofie interpretace. V té hraje roli pojem znaku (je to už u Kanta, velmi silně pak u Hegela) a L“lidské životní praxe“, která je tím polem nejzazším, „za které nelze jít“. Co se na něm děje, je interpretace. (G. Abel) Interpretace znaku se děje za etických a estetických předpokladů: znak tu musí být esteticky přístupný, ve své reálné předmětné přítomnosti signifiant – a zároveň je tu i s respektem k tomu, jak mu rozumí druhý a druzí, s respektem až obavou, že mi můj dosavadní názor zboří; toto uznání druhého tvoří etický rozměr našeho bytí ve znacích.
Reálnou „práci“ nebo praxi, ve které se rodí smysl a význam, ve které se konfrontují různé interpretativní aktivity, jiné, resp „nové“ názory, fenomenologie nebere za něco, na čem by stála. Že práci jako u- a pře-tváření reality nemůže ignorovat nikdo, kdo se podívá kolem sebe, je samozřejmé. Stavět na reálné aktivitě člověka jako „vpisování významů“ do světa je něco jiného než ji jen vidět, vykázat a v tomto smyslu (v uvozovkách) „uznat“.
Proto tento text, snažící se ukázat, že Dialektika konkrétního se dnes dá dobře číst.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Práce Pondělí, 4.Července 2011, 11:18:51

Hm..., to je zajímavé, jak se dá mluvit o práci abstraktně či dokonce neurčitě: "jakési" či "jakýsi"... Podle mého je práce, nefilozoficky řečeno, především konkrétnost.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

inu, Martin Škabraha Pondělí, 4.Července 2011, 22:53:6

jak ukázala už jeho recense Posledních esejů "Filozofie na konci sil?" (http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=188&Itemid=49) anebo článek „Jak dnes číst Kosíkovu Dialektiku konkrétního“ v Literárkách (zajímavě na něj odpověděl Michael Hauser: http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=103&Itemid=49) Karla Kosíka zrovna dvakrát nepřeceňuje.
Já zase např. považuji fenomenologii - včetně Patočky - za slepou uličku. -- Budiž. Proto ještě ale nemusíme začít klasifikovat filosofy na velikány a ty ostatní. Tím se od věci jen vzdalujeme. (Heideggera třeba mohu číst i navzdory tomu, že mravně to byl ubožák a ne velikán.)

Výrazy "jakési", "jakýsi" (RK) bych naproti tomu považoval jen za Škabrahovu formulační nedbalost, a nepřeceňoval to. (Václav Havel už do češtiny zavedl i horší plevel: třeba "abysme".)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.