Přijel Josef. Ohřál jsem klobásy, Josef přijal štamprli slivovice, snědli jsme klobásy s chlebem, vypili kávu a šli ven. Tam bylo hrozně: vedro a plyn. S povrchním dechem pádili jsme od naší křižovatky pryč ke stanici sedmnáctky. Čekajíce prohlíželi jsme si výlohu s fotografickými věcmi a Josef řekl: „Koupím si Pentacon-Six." - „Máš tolik peněz?" optal jsem se. „Prachy nejsou nejdůležitější," odpověděl.

Zapomněl jsem, že tramvaj nejede po své lince, a tak jsme místo po nábřeží a k Pařížské ulici, kam Josef potřeboval, zahnuli do Revoluční. Když jsem mu to vytkl, řekl: „Nechceš hnůj? Spadl jsem z fošny." - „Jak, spadl," zeptal jsem se. „Člověče, vyvážel jsem hnůj na valník, a když jsem jel zpátky, fošna mi ujela, narazil jsem zátylkem na hranu korby a omdlel." - „Co bylo dál," chtěl jsem vědět. „Nic. Dojela sanitka, doktor mě ani neprohlédl a odjel." - „Jak to, neprohlédl?" - „No neprohlédl! Chtěl mě vzít do nemocnice." - „Tak co měl s tebou dělat?" - „Dovol," zakroutil Josef pohoršeně hlavou, „snad mě měl aspoň prohlédnout!" - „A co potom?" - „Čtrnáct dní mně bylo strašně blbě, pak měsíc blbě, a včera jsem teprva sedl zas na koně. Ale musel jsem slézt. Píšeš něco?" - „Píšu kuřinec," odpověděl jsem, „a v Německu to překládají jako Hühnerstall místo Dreck." - „Vážně?" smál se Josef.

Za mostem jsme vystoupili, šli k Prašné bráně a Josef pravil: „Tak chceš ten hnůj?" - „No chcu!" - „Fajn, ale nepiš o tom zas ve fejetóně." Po minulém hnoji asi před dvěma lety navštívili Josefa dva muži z hnojného úřadu a ptali se ho, proč to dělá a kdo platil naftu. „Fišer je v důchodu," řekl jsem. „Jo? Koho máš místo něho?" - „Zůstal mi ten mladší, jmenuje se Kurát, a k němu mi nabídli druhého mladšího. Ještě nevím, jak se rozhodnu."

Zahnuli jsme do Celetné. Tam byl stín, zvolnili jsme krok. „Co vlastně sháníš," zeptal jsem se Josefa. Mávl rukou: „To jsme už přešli, to bylo v Dlouhé." - „Můžem se tam vrátit," navrhl jsem. „Na to už není čas, musím do té Pařížské. Nemáš na něco chuť?" - „Na zmrzlinu třeba?" řekl jsem. „No! Fajn!" zaradoval se. Šli jsme uličkou, která má být pro chodce, ale pořád nás odstrkovalo nějaké auto. Na chodníku nám zas vadili lidi. U některých výkladů jsem přibrzďoval krok, ale Josef pokaždé nevrle nebo pohrdlivě trhl tělem a šel vpřed. V pravé ruce nesl brašnu, na prstě levé měl přes rameno přehozenou bundu. Náhle se zastavil, rozmyslil a řekl: „Ludvo, poslyš, co je s tím Andropovem!" - „Něco s ním je?" odpověděl jsem. „Já nevím," řekl Josef, „proto se tě ptám." - „Já také nevím,, potvrdil jsem jeho informace.

Došli jsme k Staroměstskému náměstí a já jsem připomněla: „Máme pár kroků do Pařížské. Víš, že Madla jede do Paříže?" - „A co s tou zmrzlinou," řekl nespokojeně, rozmýšlel se, pak mávl volnými prsty na rameni a vykročil k Železné. Netečni k hodinkám, prádlům, sklu, blbostem i k míchaným drinkům šli jsem v hovoru k Dětskému domu. U zmrzliny byla taková fronta, že Josef řekl: „To se na to račí vytento!" Udělali jsem to a zahnuli k Můstku. „Heleď," řekl Josef v nové dobré vůli, „zajděme do Fomy!" Foma je výstavní síň fotografií na Jungmannově náměstí. Nepodařilo se nám však přelézt všemožné ohrady, tak jsme nazlobeni vylezli v ulici 28. října, kde se Josef podíval na hodinky a řekl: „Teďka už musíme na ten Smíchov tramvají." - „Proč na Smíchov?" zeptal jsem se. „A kam!" řekl trochu podrážděně. „Víš snad, kde jinde bych dostal to těsnění?" Samozřejmě mi předtím o těsnění vůbec nic neřekl, ale neodporoval jsem mu, uvědomil jsem si, že naše podráždění roste ne sand jenom z jater či z mozkové kůry, ale přímo z rady.

A protože tramvaj žádná nikde, navrhl jsem jít až k Národnímu divadlu, abychom je uviděli. Když jsem tam došli, Josef se postavil a humoristicky pravil: „To je něco hrozného." Když jsem mlčel, dodal: „Tobě se to líbí?" - „Nevím, ale nadává každý. Bojím se jenom, že to je dnes móda, nadávat na všecko." - „Jak můžó," vzrušil se Josef až do své spodní vrstvy, založené v Králově Poli, „jak můžó vedle tohoto," ukázal ke zdobné vznosnosti stoledé budovy, „postavit takovó kisnu!" - „Měli ti tam postavit ještě jedno takové divadlo?" řekl jsem. Otočil se ke mně z odporu zády, a když se vrátil, řekl: „Nedělé ze mě vola. Samozřejmě že něco jinýho, ale aby se to k sobě hodilo!" - „A to nevidíš," rozčilil jsem se také, „že o to se právě pokusili? Ta zprohýbaná skleněná stěna má splývat s tímhle a dělat přechod k tamtomu. Každý architekt má ctižádost vyjádřit domu..." - „Architekt?" přerušil mě Josef, „a má se mu nechat volná ruka!" přerušil jsem ho já. „Volná ruka?" zakřičel Josef. „Copak je dnes možná nějaká volná ruka, a to říkáš zrovna ty?"

Využívaje obrovské výhody, že tento srpnový fejeton píšu výjimečně v prosinci, přestávám se s Josefem hádat. Dnes je známo, že v tom divadle, starém i novém, skoro nic nefunguje. A že se na jeho stavbě v duchu doby kradlo: prominentně se ztrácel zelený mramor, v dobrém aspoň mosazné koule ze zábradlí. Ale propaganda pracovala se zbytkem národní cti, vypěstované v lepších dobách, zatímco dnes, když někdo něco nezištně, poctivě a rád udělá, prasata malá i veliká hned z toho kus užerou, což se za této říšské rady nikdy nezmění!

Josef mávl rukou ke Smíchovu a pravil: „Pojďme na oběd, já budu muset už na Florenc." Šli jsme Spálenou ulicí, obcházejíce hromady písku a přelézajíce připravené nové koleje, k zahradní restauraci U kotvy, kde jsem obědval loni. Bylo tam nápadné volno. Usedli jsme a hned tu byl číšník a řekl: „Pánové, ale nemáme pivo." Rozhlédnuv se, řekl jsem: „Vezmeme si limonádu." - „Ani limonádu," řekl zahanbeně. „Obyčejnó vodu," ozvalo se principielně. Muž šel pro jídelní lístek. Podával nám ho se slovy: „Nechtějí nám dovážet, protože by museli skládat přes ulici." Při jídle se Josef zeptal: „Na jak dlouho jí to dali?" - „Na dva měsíce." Po jídle řekl: „Tobě se, Ludvo, nechce utéct z toho všeho?" - „To už nestojí za to." Mínil jsem to vzhledem k svému věku, ale Josef to vzal optimisticky: „Myslíš jako, že když už máme třetinu odkroucenou?" Napili jsme se vody, jaká byla.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 8, srpen 1983.)