V pondělí se v Berlíně odehrálo další kolo jednání o možnostech řešení dluhové krize, tentokrát pod záštitou spolkového ministerstva pro spolupráci a rozvoj. Samozřejmě se zabýval hlavně problematikou systémového řešení dluhů chudých a nejchudších zemí. Ale nebylo možno se vyhnout ani otázkám spojeným s rostoucími dluhovými problémy zemí nejbohatších.

Mezi zúčastněnými ministry z několika evropských a afrických zemí, bankéři i zástupci občanských iniciativ panovala shoda na tom, že je třeba najít jednotný a robustní mechanismus na řešení dluhových krizí, zajištění dluhové udržitelnosti a jednání s věřiteli. Proces by měl být systematický a transparentní.

Tváří v tvář dluhové krizi uvnitř evropské unie není divu, že mnozí politici i bankéři začínají chápat, že neustálé štepování rozšiřujících se finančních problémů k ničemu nevede. Že je třeba najít systematický a předvídatelný nástroj řešení. Pomalu přichází čas, kdy se rozvinuté země budou učit od zemí nejchudších, jak řešit dluhovou krizi.

I to bylo na semináři zmíněno, zároveň s politováním, že se nepodařilo takovýto mechanismus vyvinout v rámci oddlužovacích iniciativ HIPC a SDRM, kdy panovala poměrně silná mezinárodní shoda na potřebě řešení dluhů.

Důvodem byl i nepodařený pokus Mezinárodního měnového fondu, který reagoval na požadavky kampaně Jubilee 2000 a snažil se najít nějaké kompromisní řešení. Výsledkem byl ovšem návrh, v němž MMF hrál roli soudce i experta a ještě k tomu věřitele. To se samozřejmě nelíbilo dlužníkům a mnoho pochopení to nenašlo ani u věřitelů.

Podle účastníků by se měl postupovat následovně: Projasnit dluhový management, vyjasnit vztahy mezi věřiteli a postavit je na stejnou úroveň. Zatím na tom jsou nejhůře suverénní věřitelé, protože na ty se dostane až jako na poslední. Upřednostňováni jsou privátní věřitelé a po nich mezinárodní finanční instituce MMF a SB. Zdálo by se to zvláštní, když fakticky jediný, kdo má reálné nástroje na vymáhání dluhů jsou právě státy. Ale nic zvláštního v tom nehledejte.

Státy zastupují politici a ti se mnohem více zajímají o ty, kteří platí jejich kampaně a politické kariéry než o ty, kteří je volí. Toto myšlení je blízké především pravici a to ještě více té neoliberální, než té konzervativní.

Příkladem je Švýcarsko. V parlamentu se hlasovalo o tom, jestli bude malá alpská zemička s velkými politickými ambicemi aktivně prosazovat mezinárodní iniciativu na řešení insolvence. Všechno vypadalo dobře, dokud pravice nevytáhla otázku, zda se tato iniciativa bude týkat také privátních věřitelů. Když se dozvěděli, že ano, zablokovali celý proces.

Neoliberálové prostě nemají problém rozhazovat veřejné finance — zvláště pokud do kapes svých kamarádů. Ale jakmile jde o peníze kamarádů z elitářského klubu, stojí okamžitě na stráži. Demokracie v jejich pojetí, je ve skutečnosti oligokracie.

Někteří vkládají naději do nového pravidla, podle nějž by od roku 2013 měly mít státní dluhopisy (bondy) klausuli kolektivní akce a agregační klausuli. To by znamenalo, že věřitelé, kteří chtějí řešit problém s takovými dluhopisy se musí sejít a jednat kolektivně. Žádná separátní a jednostranně zvýhodňující řešení nebudou přípustná.

Byť tyto klausule vnáší do nakládání s dluhopisy jakýsi pořádek, mají k opravdovému řešení ještě daleko. Hrozí však nebezpečí, že by se mohly stát jakousi záplatou na současnou rozjitřenou situaci a utlumit snahu o nalezení skutečného řešení.

Zajímavá debata se rozproudila také kolem nebezpečí, že v případě existence možnosti státního bankrotu, budou jej politici vyhlašovat i v případě, že ještě není potřebný. Realita ovšem ukazuje spíše opačné příklady, snahy odkládat bankrot co nejdéle. Němečtí účastníci poukázali na německý zákon, který odkládání bankrotu, třeba formou dalších půjček, bere jako kriminální čin.

Jürgen Kaiser z kampaně Erlassjahr srovnal naproti tomu současnou situaci se středověkou praxí odpustků. Když nezaplatíte, věřte, že to bude ještě horší. Je to jen otázka víry, protože ani v případě Řecka nám nikdo není schopen říci ani to, co se stane, jestliže zaplatíme. Pumpujeme nesmyslné peníze výměnou za nesmyslně destruktivní politiku, protože to odkudsi radí nějaký finanční prelát.

Právní experti také upozorňovali na tzv. problém změny. Jsou o tom nejspíš stohy knih a jde vlastně o to, jak se s takovou změnou vypořádá zbytek legislativy, jak to bude s platností závazků předtím a po tom a tak. Přítomný významný právník to ovšem uzavřel s tím, že každá změna přináší nějaký druh problému, ale a dívat se na to jen skrze toto prizma by znamenalo, zastavit jakýkoli vývoj.

Je ovšem stále jasnější, že instituce EU si s touto situaci nedokážou poradit, aniž by změnily Lisabonskou smlouvu. A za těch několik let bude už Řecko venku z Krize, nebo třeba z EU. Proto je nutné hledat širší mezinárodní konsensus.

UNCTAD připravuje novou zprávu o dluzích, která by se měla diskutovat na příštím valném shromáždění v říjnu. Z toho by měla vzniknou rezoluce a principy řešení dluhových krizí. Ty se budou diskutovat na regionálních konzultacích. Doufejme, že za Českou republiku se těchto debat zúčastní někdo důležitější, než sekretář asistenta poradce ředitele, jak je tomu zvykem. Africká unie zase diskutuje ustavení dluhového soudu alespoň pro řešení problémů mezi dlužníky a věřitele v rámci AU. Pravda, těch není mnoho, ale jako příklad by to bylo dobré.

Na evropské úrovni zatím vypadá dobře rodící se osa Německo, Norsko, Švýcarsko, která by svou diplomacií, dokázala nějaký konkrétní návrh prosadit alespoň k vážné mezinárodní diskusi.

Nyní, stejně jako před šestnácti lety je ovšem otázkou, jak by takový návrh měl vypadat.