Když se uprostřed noci vzbudím a v pokoji je světlo, jakoby už mělo svítat, vím, že napadl sníh. Střechy okolních domů, které jsou všechny níž než okno mého bytu, odrážejí a zesilují pražský světelný smog, že v mé severní zeměpisné šířce nastávají bílé noci v lednu. Je však více než zřejmé, že po týdnu od toho zimního nadělení probíraného v médiích ze všech stran se už asi žádných originálních postřehů nedoberu. O tom sněhu. Ale i po týdnu jsou v Praze stále ještě některá místa, kde to vypadá pořád pěkně, třeba u nás na dvoře nebo v Šáreckém údolí.

Když to před týdnem začalo, byla jsem uklizená na venkově. Střídavě jsem pozorovala, jak okna a dveře zapadají závějemi a přála si, aby chaloupka byla řádně vycpaná mechem, aby broučkové šťastně dospali až do jara, a pak se zase brodila hlubokým sněhem po polích, abych večer zjistila, co všechno mě bude bolet — v tom bude asi nějaká symbolika. Které svaly na rukou, na zádech a jinde při běžné chůzi na sucho vůbec nepoužívám, že se teď ozývají, jako bych snad složila několik metráků uhlí a ještě po sobě zametla. Trnkové keře na mezi jsou obalené velkými modrými trnkami a chuť toho ovoce je zvláštní a nesmírně lahodná. Jemná stopa bývalé trpkosti zůstala ještě zachována, jako vzpomínka, ale ostatní se proměnila, přepodstatnila v jemnou sladkost jinde nepoznaného druhu. Jenom jsem s sebou neměla nic, žádný sáček nebo nádobku, do které bych mohla nasbírat i na doma — tak mi to budete muset, pokud budete chtít, věřit.

To ticho ve městě je neobvyklé a také tam padají laviny. Dnes prý jedna málem zasypala mladého filozofa na Praze 2, který nedbal výstražné cedulky, že prý padá sníh. Zřejmě to pokládal za upozornění pro ty z nás, kteří si z důvodů bohatého osobního vnitřního života ještě nevšimli. Podle těch lavin se ale pozná, kterou střechou kdo posílá teplo do oken našemu milému pánubohu. Už léta jsou v okolí pravidelně nejteplejší červené tašky na střeše ministerstva obrany. Sníh se na ní udrží jen výjimečně a všichni holubi z širého okolí to už dobře vědí a na zimu se sem slétají hřadovat s nohama v teple. Celé dny pak hejno secvičuje své jemně krouživé a vířivé umělecké vystoupení, vzlétá, krouží různými směry a v různých formacích a přistává a za chvíli zase znovu, šedí holubi proti šedému nebi, jemné třepotání šedi, ve kterém září ta jedna bílá holubice.

Ale za mým oknem každý den o desítky centimetrů narůstá rampouchová mříž. To asi také něco symbolizuje, ale nechci to zbytečně dramatizovat, když potřebuji odejít z domova za nějakými svými věcmi, mohu svobodně otevřít dveře, takže omezena by mohla být jen má případná touha vylétnout oknem, což by zase někomu mohlo připadat nepřípadné. Totiž těch mříží a náhubků, které si sami a s dobrovolnou vstřícností nasazujeme, je i bez toho více než dost. Jako například ten nový projekt, co se jmenuje Daruj správně. Někdo uvnitř organizací, kterým se u nás říká neziskové, ale v zásadě jsou tím míněny ty, které pečují o nějaký druh obecného dobra nepodnikatelským způsobem, dostal nápad. Na letitou dehonestační kampaň politiků, státní správy a médií, jejímž cílem je preventivně diskreditovat jako podezřelé podvodníky živené z našich daní všechny, kdo se ve společnosti pokoušejí dělat něco, co přesahuje jejich soukromé zájmy, lze jistě odpovědět důstojně trváním si na svém.

Ano, to jsem já, kdo kromě sebe a své nejbližší rodiny myslí také ještě na něco, z čeho nemám žádný bezprostřední soukromý prospěch, a dělám to proto, že to dělat chci, pokládám to za správné a budu moc ráda, když se ke mně přidáte. A nebo lze odpovědět tak, že dobrovolně pro sebe a mně podobné vymyslím striptýz, který budeme pravidelně na veřejnosti provádět, abychom někoho ukecali, že my tedy doopravdy fakt nepodvádíme, že možná ti druzí, kteří se spolu s námi nesvlékají a nepanáčkují, ale my, prosím pěkně, ne. A vyrobím k tomu za pomoci jedné významné mediální agentury internetový portál a na něm pěkně všechny označkuji. Na ty prověřené a neprověřené. Kdyby to nebylo k pláči, tak by to bylo samozřejmě k smíchu, protože už jste, prosím vás, někdo viděl jakákoliv formalizovaná lustrační pravidla, která by se nedala také snadno obejít? Neměly snad všechny ty skandálně zkrachovalé firmy, co ožebračily statisíce lidí o jejich jediné peníze, vždycky v pořádku účetní audit? A opakovaně, léta po sobě?

Uklouznout se dá nejen na namrzlém chodníku. Ale vždycky máme na vybranou, jestli chceme žít ve společnosti, kde se nekrade, protože všichni vědí, že se to nedělá, a nebo ve společnosti, kde se nekrade, protože nás na každém kroku někdo hlídá.