Zemětřesení na Haiti, při němž podle dosavadních odhadů zahynulo snad až sto tisíc lidí a zanikla téměř celá infrastruktura včetně prezidentského paláce a budovy parlamentu, patří k pohromám, které „přesahují lidskou představivost“. Srovnejme si ho se zemětřesením v Lisabonu v roce 1755, které znamenalo podobnou zkázu.

Z vládních budov se tehdy také téměř nic nezachovalo a král Josef I. i „ministerský předseda“ markýz de Pombal unikli jen o vlásek smrti, tak jako prezident Haiti René Préval. Pro Voltaira bylo zemětřesení v Lisabonu jedním z rozhodujících otřesů jeho života. Teprve po něm si začal klást otázky novým způsobem, bylo to jeho životní osvícení. Ve světle této pohromy, která se svým rozsahem a prudkostí vymykala všemu, nač byla tehdejší Evropa zvyklá, jako jeden z prvních spatřil mezeru, ba propast mezi naším myšlením (tehdejší leibnizovskou metafyzikou) a reálnou podobou světa, k němuž patří i katastrofy, jež přesahují naše schopnosti vnímání.