Zemětřesení na Haiti s Voltairem

Způsobů, kterými se bráníme připustit si hrůzné události, jež nás přesahují, je mnoho. Můžeme je považovat za boží záměr nebo uzavírat svou mysl v intelektuálních konstrukcích. Odmítneme-li tyto berličky, změní se nám vnímání světa i sebe samých.

Zemětřesení na Haiti, při němž podle dosavadních odhadů zahynulo snad až sto tisíc lidí a zanikla téměř celá infrastruktura včetně prezidentského paláce a budovy parlamentu, patří k pohromám, které „přesahují lidskou představivost“. Srovnejme si ho se zemětřesením v Lisabonu v roce 1755, které znamenalo podobnou zkázu.

Z vládních budov se tehdy také téměř nic nezachovalo a král Josef I. i „ministerský předseda“ markýz de Pombal unikli jen o vlásek smrti, tak jako prezident Haiti René Préval. Pro Voltaira bylo zemětřesení v Lisabonu jedním z rozhodujících otřesů jeho života. Teprve po něm si začal klást otázky novým způsobem, bylo to jeho životní osvícení. Ve světle této pohromy, která se svým rozsahem a prudkostí vymykala všemu, nač byla tehdejší Evropa zvyklá, jako jeden z prvních spatřil mezeru, ba propast mezi naším myšlením (tehdejší leibnizovskou metafyzikou) a reálnou podobou světa, k němuž patří i katastrofy, jež přesahují naše schopnosti vnímání.

Při povrchním pohledu se osvícenství jeví prostě jako víra v sílu rozumu, jenže u jeho počátků stojí objev přírodních a společenských katastrof, který podkopává víru v nějaký vyšší rozumový nebo božský řád skrývající se pod povrchem věcí. Adorno v Negativní dialektice píše, že zemětřesení v Lisabonu Voltaira vyléčilo z leibnizovské teodiceje.

Je sice důležité, že Lisabonské zemětřesení bylo mediálně viditelné díky tehdy se rozmáhajícím novinám, ale ještě významnější je, že tato katastrofa přišla v době, která ji byla schopna zaznamenat jako něco otřásajícího, tedy že tehdejší obraz světa už měl trhliny, jimiž mohlo proniknout děsivé světlo katastrofy. Morové epidemie nebo hladomory středověku, i když byly neméně hrůzné (kronikáři při každém hladomoru píšou o případech kanibalismu), nenarušily vládnoucí obraz světa a naopak ho posilovaly (při moru se konaly kající poutě, zvyšovalo se množství modliteb, lidé litovali svých hříchů).

I když to může znít kuriózně, lidé si přírodní katastrofu spojovali se svými hříchy, jak o tom čteme v biblickém příběhu o zničení Sodomy. Bůh trestá hříšné město přírodní pohromou. Dodnes se mezi některými faráři najdou ti, kteří vysvětlují zemětřesení v Lisabonu v zásadě jako akt otcovské lásky ze strany Boží, neboť to mělo způsobit otřes svědomí sekularizující se Evropy, vrátit ji na cestu víry a zabránit katastrofám ještě horším (podobně se vysvětluje zkáza Titaniku nebo světové války).

Když Voltaire ve svém Candidovi píše o lisabonském zemětřesení, je si vědom toho, že samotná katastrofa většinou lidské myšlení bezprostředně nemění. Candide a dr. Panglos přišli do Lisabonu zrovna v ten den, kdy zemětřesení začalo. Dr. Panglos, který skálopevně věří v Leibnizovu poučku, že žijeme v nejlepším z možných světů, mudruje: „Jaký bude asi postačitelný důvod tohoto neobyčejného zjevu?…Toto zemětřesení není nic nového…loni zažili podobné zemětřesení v Americe v městě Limě. Tytéž příčiny, tytéž následky.“

Druhý den pak Panglos utěšuje přeživší tím, že zdůvodňuje, že jinak to být nemohlo: tohle všechno „je ten nejlepší stav. Když už je tato sopka v Lisaboně, nemůže být jinde, jelikož není možné, aby věci byly jinde, než jsou. Je tedy všecko v pořádku.“ Místní mudrci pak přišli s tím, že „nejúčinnějším prostředkem na zachránění zbytku města bude pěkné a slavnostní pálení kacířů.“ A námořník, s nímž se Candide a Panglos plavili, si při pohledu na hromady mrtvol hvízdl a prohlásil: „Tady se dá něco vydělat,“ a začal prohledávat kapsy nebožtíků. Jenom Candida napadlo, jaké vlastně jsou ty jiné světy, jestliže je tento svět nejlepší ze všech možných. Jen u Candida může zemětřesení vyvolat narušení jeho obrazu světa, protože ten už je narušen: tím, že Candidovo vnímání reality není neustále prosáváno sítem určité myšlenkové mřížky. Candide je schopen nechat se zasáhnout realitou katastrofy, katastrofy své i těch druhých.

Kdybychom Voltairův příběh o zemětřesení v Lisabonu převedli na dnešní zemětřesení na Haiti, viděli bychom opět mudrce, námořníka, dr. Panglose i Candida. První tři mají společné to, čemu německý filosof Petr Sloterdijk říká postmoderní cynismus. Prohlížíme si fotografie obětí, zničených domů, katastrofu vidíme zblízka a v detailech, ale ve skutečnosti zůstáváme lhostejní. Držíme si vnitřní distanci, protože víme, že bez ní bychom nemohli tak spokojeně konzumovat své Já, to, čemu Lacan říká Imaginárno. Jak říká Slavoj Žižek, tento postmoderní cynismus je tou nejúčinnější formou dnešní liberální ideologie, protože brání tomu, aby se narušilo fantasma, že žijeme jako svobodná a nespoutaná individua.

Dnešní mudrci jsou pak především ti, kteří v přírodních katastrofách vidí trest matky Gaiy (hlubšího ontologického řádu), který si lidé zasloužili pro své zpupné chování vůči ní (civilizace se vzdálila přírodě a přestala respektovat její údajnou harmonii). Osobní uskromnění, zřeknutí se civilizačních hříchů, se proto nakonec dá chápat jako prostředek proti přírodním katastrofám. Námořníky by byli ti, kteří se těší na zisky, které jim poplynou z toho, jak budou obnovovat zničenou zem (v případě Haiti námořníků mnoho nebude, protože Haiti patří k nejchudším zemím, jimž se nedávají už ani půjčky). Dr. Panglosem je ten, který tuto a jiné katastrofy nechává bez povšimnutí, protože nemají místo v jeho myšlení, např. filosof, který katastrofu není schopen považovat za filosofický problém a dává ji do příslovečných Husserlových závorek.

A kdo je potom Candidem? To jsou ti, u nichž přírodní katastrofa vyvolává změnu vnímání i co se týká katastrof společenských, ekonomických, politických. Zemětřesení u nich může podnítit řadu pochodů, které povedou k otřesům v postmoderních Já.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jan Černý - Brno

Neděle, 17.Ledna 2010, 20:35:2

Michaeli,

mohl bys i konkretizovat, jaké konkrétní pochody v myslích osvícených jednotlivců může vyvolat katastrofa na Haiti? Třeba u tebe došlo k nějakým otřesům tvého postmoderního Já? To není ironická otázka, mě to opravdu zajímá; proměnu obrazu světa i sebe samých jistě potřebujeme..
Díky, Honza

Michael Hauser - filosof, Praha

Pondělí, 18.Ledna 2010, 15:18:39

Honzo,
jedním z těchto pochodů může být odblokování Já, které je uzavřené v okruhu svých bezprostředních pocitů a vjemů, a které se dá nazvat jako Já české postkomunistické fenomenologie (např. když jistý český fenomenolog vykládal tzv. fenomenologii peněz, mluvil o tom, co bezprostředně prožívá, když se řeknou peníze). Tj. svět=svět mého bezprostřední prožívání. Nedělám si ale iluze, že nějaké zemětřesení, i kdyby pohřbilo celou Ameriku, by s tímto Já tady v Čechách mohlo nějak pohnout. S dr. Panglosem nepohlo vůbec nic.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.