Ondřej Slačálek hledá cestu k odborům a myslí si, že kdyby našel odbory v občanské společnosti, tak by mohly být okysličeny „občanským duchem“ a byly tak schopny „demonstrovat vládě sílu občanské společnosti“. Právem napadá popletený postoj Zelených, kteří, jsouce politickou stranou, sami by chtěli být tím osvěžujícím duchem občanské společnosti a odbory posílají k šípku. Tomu se lze vysmát, aniž si budeme vypomáhat freudistickým cvičením o vytěsněných motivech, jak „terapeuticky“ činí Slačálek. Nicméně jeho cesta za odbory je také jedna velká neznámá. Jako by přehlédl dvě křižovatky, po nichž se můžeme vydat.

První křižovatka vede k odborům, jež se pohybují na půdě korporativistického sociálního státu. Mají svou roli - představují zájmy modrých, bílých a třeba i fialových límečků ve vyjednávání s podnikateli a vládou na všech úrovních, takřka od dílny, přes podnikové vedení, až po vrcholné orgány moci. Jejich síla závisí pochopitelně na počtu členů, ale nejenom, docela důležitou je ideologie, jež k tomu patří, že odbory hájí zájmy všech pracujících. V korporativistickém státě jsou ostatně všichni pracující. Odbory jsou ovšem organizací s vlastní elitou, mocenskou hierarchií. Náplní jejich činnosti jest organizace zájmů a vyjednávání o nich, což všechno má své důsledky, ale zde to jenom zmiňuji.

Druhá křižovatka poukazuje k odborům, které vyhlašují generální stávku, aby vládu přivedly k poznání toho, jaký je generální zájem pracujících (všech), který ona neslyší, nebo spíše slyšet nechce. Takovéto vyjádření generálního zájmu občanské společnosti v jednom mimořádném činu se ovšem odehrává mimo vyjednávání, ale také mimo parlamentní systém založený na volbách a soutěži politických stran. Parlamentní způsob prezentace zájmů v politickém rozhodování je shledán nanicovatým.

Souhlasím s Ondřejem Slačálkem, že odbory potřebují novou mízu a tou by mohlo být jejich zakořenění v občanské společnosti. Nicméně v ní odbory, jak vidno, mohou hrát docela různorodou roli. Netvrdím, že odboroví vůdci dávají přednost korporativismu a Ondřej Slačálek odborům revolučním, i když ... Jeho článek každopádně zůstává někde mezi, nejspíš podobně jako naše odbory, což je možná ta správná cesta k odborům v občanské společnosti — totiž být mezi.

Když svého času Hegel tématizoval občanskou společnost, napsal, že je to diference, která v moderní době vstoupila mezi rodinu a stát. Měl na mysli především trh a docela soukromé honění se za vlastními zájmy. Levice udělala hodně, aby se osvobodila od této hegelovské optiky politicky uměřeného měšťanstva, nicméně dvě verze odborového ztvárnění občanské společnosti jsou podle mého scestné, a to jak odbory v kancelářích, tak odbory na barikádách, oboje totiž ruší onu diferenci, na níž stojí moderní liberální společnost, která naštěstí od Hegelových dob prodělala řadu oživujících plastických operací, které jí dodaly poměrně působivý demokratický ráz, i když nás někdy docela rozčiluje.