Odbory v občanské společnosti? Ani v úřadě, ani na barikádě – někde mezi

V reakci na esej Ondřeje Slačálka „Občanská společnost v kastrujícím objetí“ se autor zamýšlí nad rolí odborů v občanské společnosti a jejich místo hledá někde mezi barikádou a kanceláří.

Ondřej Slačálek hledá cestu k odborům a myslí si, že kdyby našel odbory v občanské společnosti, tak by mohly být okysličeny „občanským duchem“ a byly tak schopny „demonstrovat vládě sílu občanské společnosti“. Právem napadá popletený postoj Zelených, kteří, jsouce politickou stranou, sami by chtěli být tím osvěžujícím duchem občanské společnosti a odbory posílají k šípku. Tomu se lze vysmát, aniž si budeme vypomáhat freudistickým cvičením o vytěsněných motivech, jak „terapeuticky“ činí Slačálek. Nicméně jeho cesta za odbory je také jedna velká neznámá. Jako by přehlédl dvě křižovatky, po nichž se můžeme vydat.

První křižovatka vede k odborům, jež se pohybují na půdě korporativistického sociálního státu. Mají svou roli - představují zájmy modrých, bílých a třeba i fialových límečků ve vyjednávání s podnikateli a vládou na všech úrovních, takřka od dílny, přes podnikové vedení, až po vrcholné orgány moci. Jejich síla závisí pochopitelně na počtu členů, ale nejenom, docela důležitou je ideologie, jež k tomu patří, že odbory hájí zájmy všech pracujících. V korporativistickém státě jsou ostatně všichni pracující. Odbory jsou ovšem organizací s vlastní elitou, mocenskou hierarchií. Náplní jejich činnosti jest organizace zájmů a vyjednávání o nich, což všechno má své důsledky, ale zde to jenom zmiňuji.

Druhá křižovatka poukazuje k odborům, které vyhlašují generální stávku, aby vládu přivedly k poznání toho, jaký je generální zájem pracujících (všech), který ona neslyší, nebo spíše slyšet nechce. Takovéto vyjádření generálního zájmu občanské společnosti v jednom mimořádném činu se ovšem odehrává mimo vyjednávání, ale také mimo parlamentní systém založený na volbách a soutěži politických stran. Parlamentní způsob prezentace zájmů v politickém rozhodování je shledán nanicovatým.

Souhlasím s Ondřejem Slačálkem, že odbory potřebují novou mízu a tou by mohlo být jejich zakořenění v občanské společnosti. Nicméně v ní odbory, jak vidno, mohou hrát docela různorodou roli. Netvrdím, že odboroví vůdci dávají přednost korporativismu a Ondřej Slačálek odborům revolučním, i když ... Jeho článek každopádně zůstává někde mezi, nejspíš podobně jako naše odbory, což je možná ta správná cesta k odborům v občanské společnosti – totiž být mezi.

Když svého času Hegel tématizoval občanskou společnost, napsal, že je to diference, která v moderní době vstoupila mezi rodinu a stát. Měl na mysli především trh a docela soukromé honění se za vlastními zájmy. Levice udělala hodně, aby se osvobodila od této hegelovské optiky politicky uměřeného měšťanstva, nicméně dvě verze odborového ztvárnění občanské společnosti jsou podle mého scestné, a to jak odbory v kancelářích, tak odbory na barikádách, oboje totiž ruší onu diferenci, na níž stojí moderní liberální společnost, která naštěstí od Hegelových dob prodělala řadu oživujících plastických operací, které jí dodaly poměrně působivý demokratický ráz, i když nás někdy docela rozčiluje.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 29.Června 2011, 13:44:3

Preferuji odbory v „korporativistickém státě“. Je pravdou, že zde jsou ve své podstatě všichni „zaměstnanci“, není ale pravdou, že když každoroční vyjednávání nevede ke kompromisnímu výsledku, tedy dohodě, nejsou odbory připraveny na ráznou akci, ale opravdu ráznou. Třeba zablokovat bankovní konta, omezit přístup k hotovosti, zmrazit všechny transakce v celé zemi ve vyhlášené „neomezené stávce“ a tím ve své podstatě omezit právo na soukromé vlastnictví. To se tady málem před několika týdny stalo. Neslyšel jsem nějaké vážné brblání, ale naopak spíše pochopení, tedy normální stav. To je ve své podstatě pojetí Slačálka a jeho nemlčících a neservilních „barikád“.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 29.Června 2011, 14:05:18

Odbory mají mimochodem Josefa Středulu, tedy v evropském diskursu ukotveného, erudovaného a informovaného lídra s jasnou vizí, který vysoce převyšuje svým záběrem 99,99% politiků a jejich "poradců" v ČR a to včetně těch z ČSSD, jak se ukázalo zejména v situaci kolem ESM a ideologické předpojatosti nahrazující věcnost a realitu. Nevím, jak je přesně myšlena ta "míza". Snad budou muset být odboráři oblečeni ve značkovém oblečení, jelikož mi jedna členka SZ na sociální síti bezelstně říkala, že odboráři jsou přeci pouze "tesiloví dědic" a tak jsem jí udělal přednášku o jejím tendování k bolševismu, kastování a naopak zdejším modelu mezilidského soužití. Myslím si, že už to chápe víc.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Středa, 29.Června 2011, 15:48:13

Souhlasím, ale jste příliš velkorysý. Začnete korporativistickými odbory a v jedné větě končíte u neomezené stávky, která má přednost před soukromým vlastnictvím. Chtěl jsem naopak zdůraznit, že to jsou neslučitelné krajnosti, mezi nimiž je ovšem dost místa pro odbory coby součást občanské společnosti, jak po tom volal Ondřej Slačálek. V jeho minimálním programu nevidím problém, to je asi opravdu na pořadu dne jak sloučit parlamentní a mimoparalmentní tedy občanský potažmo odborářský odpor k demontáži sociálního státu. Jen mi není jasný ten maximální program, pro tento případ jsem trval na hegelovském být mezi tedy prostředkovat - to může zahrnovat i demonstrovat sílu, hlavně ale reprezentovat v pluralitní společnosti. Zelené bych z toho nevylučoval, ostatně tesilový dědic je jen domácí verzí korporativistického vyjednavač. Nevím, proč jednomu pocitu mladické distance spíláte do bolševiků a druhý bez distance přijímate. Chápu naštvanost na naše zelené. Zklamané naděje ale nejsou dědičný hřích.

Vlasta Hábová - Borkovice

Generační problém odborů? Středa, 29.Června 2011, 16:39:2

V diskusi mezi O. Slačálkem a M. Znojem o místě odborů v novodobé společnosti bychom si asi měli nejdříve všimnout faktu, že problém "vymírání" odborů není primárně problémem generačním, ale problémem zásadní změny společenských struktur, když se v důsledku postindustriální technologické revoluce "zaměstnanecká společnost" transformuje na společnost osob samostatně výdělečně činných. R. Reich k tomu mj. uvádí: "Roste počet lidí, kteří pracují na dočasný či zkrácený pracovní úvazek, jsou na volné noze, živí se jako e-podnikatelé, nezávislí dodavatelé nebo samostatní zástupci. Podle rozličných odhadů tvoří tito lidé desetinu až třetinu veškeré pracovní síly." - Což platilo pro USA v roce 1997! Na jiných místech upozorňuje v této souvislosti i na pokles organizovaných odborářů a uvádí, že "Koordinace velkého počtu lidí se dnes už obejde bez byrokratického řízení. Lidé se mohou koordinovat sami prostřednictvím internetu". Myslím, že právě tyto podstatné skutečnosti dosud unikají pozornosti našich levicových myslitelů a jiných "předvojů" lidu. Jiný způsob práce - jiná společenská dělba práce - jiné potřeby společenské organizace práce. K. Marx o tom kdysi cosi napsal. Dnes se necháváme tlačit do kouta neoliberalismem a setrváváme na zaběhaných stereotypech vidění společnosti i jejích společenských struktur.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Středa, 29.Června 2011, 17:14:15

Máte pravdu. Masové odbory vzaly za své, podobně jako masové politické strany - to je jedním z příznaků současné krize sociálního státu. Nepodezíral bych levicové intelektuály a jiné předvoje, že to nevědí, naopak Slačálek, nakolik mu rozumím, právě hodlá "léčit" tuto odúmrť odborů jejich spojenectvím s občanskou společností, možná i přímo s občanskými iniciativami. Nevím, jestli je to řešení, ale za pokus to stojí i z hlediska hegelovského zprostředkování.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

odborya objektivní trendy Středa, 29.Června 2011, 17:14:33

na doplnění paní Hábové, že jde o to oddělit o co je objektivní (změny související s charakterem prácea způsoby výroby vůbec) je otázka proč odbory někdy žárlí na závodní rady a j. neodborářské formy zaměstrnanecdké participace.
Problém jak odborářská byrokracie (ne)zvkládá sociální fragnentaci a decentralizaci výroby v oligopolnía globalitzované realitě je od toho možná odviozený.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Středa, 29.Června 2011, 17:53:39

No v té diskusi se zelenou aktivistkou padlo víc věcí, např. to, že SZ tu není na podporu levicových odborů a stávkujících. Ten slovník byl plný nepochopení, co to vlastně občanská společnost je, tedy že odbory a politické strany jsou její nedílnou součástí, byl plný kastování a výsměchu tesilovým otcům od rodin. Proti SZ ve své podstatě nic nemám, proti jejich vedení mnohé, jelikož je zjevné, že se snaží zmařit jakýkoliv pokus o návrat zelené politiky do ČR.

Jinak k té první větě. Já nejsem velkorysý či jiný, pouze popisuji standardní fungování odborů v korporativní společnosti. Vyjednává se do poslední chvíle, proti sobě stojí erudované strany, dialog je věcný, je-li oprávněný požadavek, vycházející z reálného stavu diskutovaného sektoru neakceptovaný a je zjevné, že bez vyhlášení stávky se dialog dál nepohne, učiní se tak. V tomto konkrétním případě, kdy měl stávkovat celý bankovní sektor a pojišťovnictví, se nakonec jednalo až do ranních hodin před stávkou a dohoda se na poslední chvíli podepsala, tedy stávka nebyla. Kdyby k dohodě nedošlo, ztráty by byly obrovské, ale nějaká polovičatá stávka, nějaké jako napůl ano a napůl ne, tím se nic nevyřeší, proto bych opravdu neomezoval manévrovací prostor odborům nějakou přecitlivělostí. Myslím si, že tohle bylo tak nějak smyslem Slačálkova textu. Ono toho ohýbání českých zaměstnanců už myslím bylo dost. ČR je součástí globálního tržního prostředí a srovnatelných nákladů na život. Česká ekonomika je exportním tygrem, o české výrobky zájem je, pracovníci dřou mnohdy i 12 hodin, přesto je jim do očí tvrzeno, že mají slabou produktivitu a Evropská komise dokonce souhlasí, že je naprosto v pořádku, když se pod stejnou značkou bude prodávat zboží různé kvality v západní a východní Evropě, jelikož prý máme jiné chutě či spíše jinou peněženku. Jistě, některým zemím, jako třeba Norsko, stačí nalepit na krabici z Číny norskou vlaječku a je vyděláno.

Naopak určitá zakřiknutost odborů specielně za pana Štěcha, zaměstnancům příliš nepomohla a stačí si vytáhnout jasná čísla o růstu mzdových prostředků v zemích EU. Jak se na to dívám, současná vláda prostě jednat nechce, naopak dělá vše pro vyhlášení generální stávky. Ono jednat o kompromisu s tím, kdo vytlačuje ČR někam na absolutní mravní periferii EU, to se dost dobře nedá. Tady je myslím čas na jasné ne, jelikož se jedná i o dalších generacích, o nevratné destrukci penzijního systému, který neuvěřitelně dobře obstál, když srovnáme zahraniční zkušenosti se spekulativními fondy po roce 2008. Zdravotní péče neústavně kastovaná na chudinskou a tu další, to je nejen nezákonné, ale ve své podstatě jde o bolševismus prvního řádu.


Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Lepší je auta omezovat, než je zapalovat, aneb trocha teorie, nikoho nezabije. Čtvrtek, 30.Června 2011, 09:41:18

I když to vypadá jako totéž, není to totéž. Korporativistický sociální stát činí stávku zbytečnou, ale nevylučuje ji. Stávka jako reálná možnost, chcete-li hrozba, musí být přítomná ve vyjednávání , jinak by pochopitelně ve svobodných poměrech k žádnému vyjednávání nedošlo. Korporativistický stát stojí na liberálním pojetí dohody, proto mluvme o liberálním korporativismu, jiný by byl ten fašistický, nebo komunistický, které takovéto vyjednávání neznají a stávku z různých důvodů vylučují.
Stávka ovšem působí škody, a mohou to být škody hodně veliké, dokonce významně omezuje vlastnická práva. Když zastavíte továrnu, tak vlastník nemůže užívat svého majetku – to je stará vesta. V rámci liberálního korporativismu je to ospravedlnitelné, neboť důvodem tohoto omezení práv, je lepší zajištění práv občanů v celé společnosti. Podobně jako, když afirmativní akce, třeba kvóty, zavádějí nerovnost, ale činí tak jenom kvůli větší rovnosti. Momentální nerovnost je tedy ospravedlněna vyšším principem tedy rovností. Nakolik je omezení práv, jež působí stávka, přípustné s ohledem na jiná práva, to je ovšem věcí interpretace, tedy zvyklostí a Ústavního soudu. Asi se shodneme, že lze blokovat nějakou cestu a tím omezit vlastnictví lidí, kteří jedou autem do práce, ale nepřípustné bude, když stávkující začnou auta rozbíjet a zapalovat. To už není omezení vlastnictví, jež patří ke korporativistickému sociálnímu státu v rámci oné přijímané „možné hrozby“. To už by byla negace soukromého vlastnictví, která takovýto stát jako systém dohod a interpretací rozkládá. Otázkou je, kam patří Vaše „neomezená stávka, jež může škodit a omezovat vlastnictví?“ Vzhledem k Vašemu obdivu ke korporativistickým dovednostem odborářských vyjednávačů, soudím, že se příliš nerozcházíme, to ale neznamená, že bychom od omezení vlastnictví, jež je ospravedlnitelné v rámci liberálního korporativismu, neměli jasně odlišit negaci vlastnictví, která podle mě přichází už s onou „neomezenou stávkou, jež přímo dělá politiku“, nazvěme ji totální stávkou, abychom to nepletli.
A ještě drobná poznámka k naší nedávné stávce. Když se vládě nepodařilo zakázat stávku soudně, tak se jí mainstreamová média pokusila zrušit ideologicky. Místo stávky nám předvedla ekologický den pro lidské zdraví. Stávka tak byla eliminována nejen jako prakticky zbytečná (vláda), chabá (média), ale zmizela z našeho života i jako ona možná hrozba. Jako by jsme se na okamžik ocitli v komunismu či jiném rajském stavu , kde všechny hrozby se proměňují v požitky. Byla to ovšem vteřinová iluze. Další zprávy nás vrátily do lidského světa, kde se hrozby dají zmírnit dohodami, ale nedají se zrušit, natož odkecat.

650

Lukáš Kraus - Leikanger - Norge

Pátek, 1.Července 2011, 03:12:57


Už je pozdní hodina a tak krátce. S textem dalšího příspěvku souhlasím, zdá se mi ale, že stále malinko bloudíte v samotné podstatě filozofie moderního korporativistického státu, jelikož na věci hledíte příliš třídně, tedy na můj vkus moc černobíle. Ten rozpor či dokonce konflikt majitel vs. zaměstnanec je zde minimální. Tady si nevykáme a těžko se zde může i ten nejbohatší nějakým způsobem nadřazovat nad ostatní, jinak by zůstal sám, tedy ve své podstatě konec podnikání. Majetek je zde chápán především jako řehole, zodpovědnost a ne pouze k sobě, vlastní rodině, ale i komunitě obecně. Začínám to pociťovat někdy také, když přemýšlím, jestli mám či nemám jet letos na zahraniční dovolenou a vyvážet tak jistě můj vlastní, ale ve své podstatě i kapitál komunity, kde žiji. Držme se ale toho příkladu stávky v bankovním sektoru. Nikdo přeci neomezuje vlastnická práva, nikdo nikomu nic z jeho konta nebere, nevybírá, nikam neposílá, jediné, co dělá, že nepřijde do práce, stávkuje, jelikož nebyla nalezena shoda na další rok a ani dlouhé jednání nad věcnými argumenty ke kompromisu nevedlo. Tím, že nikdo a tady opravdu nikdo, nepřijde do práce, je jistě omezeno soukromé vlastnictví dalších osob, jelikož se nemůžou dostat ke svému účtu, ale ne vinou zaměstnanců, ale společnou vinou majitele a zaměstnanců tohoto sektoru. Jde o v tu chvíli jeden nefunkční, zablokovaný sektor lidské činnosti. Nikdo se z toho ale věšet nebude, naopak, společnost bude očekávat realistické řešení, pokud možno co nejdříve, ale nebude na nikoho mediálně tlačit, násilím někoho vrhat do slevení z realistických požadavků a tady je na vše nádherně vidět, nehovoříme totiž o nějakém šedém zákoutí systému akcie na doručitele v Palermu, či v českém případě spíše v Toskánsku. Ono totiž platí, že zdejší společnost žije v komunitách, všechno je více propletené a na vše je více vidět. Pokud se tedy ohne třeba v tomto případě bankovní úředník, nebude požadovat úměrnou, náležitou dělbu zisku mezi majitele a zaměstnance, prohraje celá komunita, jelikož se nevratně rozevřou nůžky, kapitál, který mohl kolovat v komunitě, odteče na neznámé konto třeba v daňovém ráji a celá společnost zchudne, včetně majitele banky, jelikož bude mít banku v chudší společnosti. Proto je zde kultura solidarizování se stávkujícími, ale nestávkuje se často, jelikož je společnost konsensuální. Jde to i vyčíslit. V USA má 10% nejbohatších lidí přes 51% všeho. V Norsku má 10% nejbohatších 20%. Jaký systém je produktivnější, konkurenceschopnější, jaký obstál v krizi, jaký má vyšší ochranu lidských práv, kde nejsou vyloučení, ghetta a lamy je zjevné a tomu se říká severský, nordický či skandinávský model, kde představují odbory páteřní komunikační trakt. Budu rád, když se začnou odbory v ČR chápat konečně v tomto duchu.

Mládek ostatně volá "musíme jít na sever"....To je fajn, i když zatím od stolu zvládá "Norsko ne, Dánsko ano", tak fandím...

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

máme korporativistickou budoucnost ? Pátek, 1.Července 2011, 07:58:0

nejsem sociolog, ale neubráním se poznámce, zda se ke korporativismu neupínáte příliš. Možná se mi pod tím pojmem příliš asociuje autoritářká Italie z doby vlády černokošiláčů za Musoliniho (a následně dalších fašistických režimů v peronovské Argentině, salazarově Portugalsku, a frankově Španělsku).
Vize stavovské společnosti mi vůbec zavání minulostí, neoindustriální společnost svým vývojem rozbíjí zmonopolizovanou zájmovou reprezentaci. Rozumím, že jde o to aby klíčovou korporací byly právě odbory (tedy jaká si novelizovaná podoba kroporativních aktérů bez oněch "fascio") a to nejspíš úzce propojené s politikou, ale nevydává se tu přání za skutečnost a nevadí určitá slabost odborářká byrokracie ?
Paní Hábová tu připomenula vývoj v USA a predikce R. Reicha - tady jsou 4/5 zaměstnanců ve službách. Nové formy zaměstnanecké participace a sebeorganizace.v podmínkách sociální fragmentaci a decentralizaci výroby. Na opačném pólu vývoje zase stojí zasí´tované olgopoly a globalizující realita. Tohle by přeci úvahy o nvém strategickém pohbyu měly nějak zohlednit.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 1.Července 2011, 14:22:43


... taky se mi nelíbí, pane Krausi, to zvolání "Dánsko ano - Norsko ne".

Pro mně jsou zdrojem poučení obě skvělé země.

Vy jste zřejmě velký stoupenec své "druhé vlasti" -pokud smím použít tento obrat ...

Když má ale někdo něco rád, může mít i odvahu položit si méně příjemné otázky :

1. Proč je asi nerovnost dle Giniho indexu v Norsku vyšší než v konglomerátu ostatních skandinávských zemí namačkaných spolu se Slovinskem, Českem a Slovenskem všechny těsně vedle sebe - kdežto Norsko se neliší od Francouzů a Němců, což je samozřejmě taky dobrý výsledek, ale přece jen ... ?

2. Vždy používám jako silný argument v prospěch severského modelu OBECNĚ, že je konkurenceschopný a současně je tu nízký veřejný dluh - oproti neoliberálnějším státům.
Norsko jediné ze Seveřanů je vybaveno státním suverénním fondem.
Norské království má ale ten svůj veřejný dluh největší - samosebou ve srovnání se Skandinávci - jinak samozřejmě rovněž celkem nízký v celkovém srovnání velmi vyspělých zemí ...

Stanislav Hošek - Český těšín

Opravdu nevím. Čtvrtek, 21.Července 2011, 10:51:52

Základním problémem, podle mého vidění, současných odborů je jejich roztříštěnost a z toho plynoucí neschopnost jednotné akce. To významně vyhovuje jejich protějškům – podnikatelům a hlavně jen jí sloužící vládní moci. Z toho také plyne, „odpor“ odborářských lídrů k závodním radám, pokud by ještě dále štěpily schopnost spolupráce zaměstnanců tím, že by byly reálně další sférou vlivu.
Odbory mají svůj zenit za sebou. Bohužel. Za století svého vrcholu dokázaly pro „dělný lid“ víc, než všechny církve dohromady za celá dvě tisíciletí. Ale problémem je, že ani jejich nejvzdělanější lídři nevidí co dál. Což je podle mého soudu i motivem Slačálkova textu. Pokud si nechceme hrát na sociální inženýry, musíme prostě nechat odboráře ať hledají nové formy ve tvořící se společnosti, ať ji nazýváme, jak chceme, třeba oligopolní, globální, či neoindustriální. Když jsem byl kratičký čas v čele odborů, přikláněl jsem se k vytváření struktury mezičlánků mezi odbory a stranami. Už tehdy to ale bylo atavismem, protože v demokracii se pomalu stále víc a víc přežívají i politické strany.
Možná, že jsem až příliš starý, ale pořád nějak nemohu věřit v samoorganizaci jakéhokoliv hnutí za pomocí třeba i těch nejmodernějších prostředků. To je určitě vynikající nástroj, ale nic víc než nástroj, kterým musí vládnout vědoucí, přesvědčení a mimo jiné i organizačně schopní, leč lídři, kteří se postaví do čela.
Proč Norsko ne? Pro jeho „sobeckost“. Těží ze svého specifického postavení. Norsko je superbohatým státem díky své ropě. Pokud by byla odečtena od bilance, tak bude na tom hůř jak Island.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.