Bylo zářivé časné ráno, protože večer jsme už mínili zabořit svištící kosy do trávy kol jisté náhorní usedlosti řeky Iplu, jejímž středem jde maďarská hranice. Řídil Ondráš. Nenechali jsme se zdržet ani Brnem a tak po desáté mohli jsme i s kosou, novou, jugoslávskou, zastavit pod Buchlovem, kde jsme se na kosení posílili jídlem z koše a kávou z termosky. „Já od našeho taty jenom vím," pravil jsem, „že séci v řadě s otrlými a ctižádostivými sekáči je hrozné."

Za dvacet minut vbloudili jsme objížďkami na náměstí Uherského Hradiště, kde jsme si ihned koupili další kosu, českou. Uložili jsme ji do vozu a spěchali k antikvariátu. Byl zavřený, protože bývá zavřený v šedesáti případech ze sta. Rychle jsme proto usedli do kavárničky, úzké a dost ušubrané, kam na dopolední kávu s cigaretou chodíval v životě Laďa Vaculka. Využil jsem času a povykládal Ondrášovi o svých leteckých a v jednom případě i pilotních zkušenostem s letadlem Mig - asi - 19, s vrtulovým eroplánem Zlín a s větroněm Blaník, tu nad městem a okolím. Každou chvíli mohl se objevit Laďa, stáhnout z vlásků baretku, strčit ji do kapsy a usměvavě nás uvidět ve své kóji: „Tož vitajte!" - „Mistře, to samé jak včera?" zeptala by s ho ihned děvčica. „Kávu s tonikem," odpověděl jsem, „a tomuto mládencovi tonic a zákusek."

Po poledni dorazili jsme do Brumova, kde jsme jen měli paní učitelce předat lísku jablek a lehký nákupní vozík, který jí udělal náš Jan. Zatímco Ondráš ho sestavoval, pil jsem čaj, listoval v posledním čísle Vesmíru a hlásil paní učitelce titulky článků. Vybrala si Kvasary po dvaceti letech a Obří myši - úspěch genového inženýrství.

Okénkem vozu dýchalo na nás Pováží svou vůni sena, lip a vody, když jsem se od volantu zeptal: „Jak daleko jsi se zednickými povídkami? Ale hlavní je škola!" - „Je pravda," odpověděl, „že koza má šikmé zřítelnice?" - „Nemá. Ale mívá je za světla do obdélníku. Kdes to vzal?" - „Máme tě rádi pro tvé nechvalné způsoby," zacitoval z čehosi, „pro tvé žluté oko, proťaté šikmou sarkastickou pupilou, pro tvůj mokantní úsměv." - „Jaký?" - „Mokantní." Před námi se modravě rýsoval nitranský hrad. Kdeže sú tie časy, v ktorých... znělo mi hlavou.

Bylo půl čtvrté, když jsem za Levicemi zatočil na malou silničku, která nás dovedla do stínu, kde jsme vůz nechali, dobytčími cestami pod mocnými topoly a olšemi došli k Hronu a ponořili se do jeho bystrého proudu. Přes vysoké břehy viděli jsme z vody jenom zvlněný hřeben šedomodrých hor. „Ale hlavně ti závidíme", pokračoval, „tvou šikmou zornici, tvou nestoudnou, vyzývavou, perziflující oční štěrbinu." Nazí jsme zas vylezli z řeky. Nad řepný obzor trčela řada domků, nových, stejných, těsných, a Ondráš řekl: „Něco jiného by bylo se tu narodit. Ale změnit sem život - hrozné!" - „Ano, protože stejně by ses nezměnil. Jedině že bys za jedním kamarádem musel až do Bratislavy, za druhým třeba do Pukance."

K příteli do Pukance dojeli jsme, když slunko sedalo na Štiavnické hory. Nezdrželi jsme jeho ani sebe déle, než bylo nutné, aby odemkl kostel a zahrál nám na varhany, zazpívali jsme si luteránskou píseň Hrad přepevný a dostal jsem ochutnat deputátního kantorského vína. A přesto byla tma, když jsme vjeli do okresního města jménem Velký Krtíš. Řídil Ondráš, já jsem řekl: „Kdybych se měl jmenovat Velký Krtíš, tak se oběsím." - „Ale Pôtor se mi líbí," řekl Ondráš v další obci, „nevíš, z čeho to pochází?" - „Jistě z pôtoru," řekl jsem, „ale co to je či bylo, neřekne nám žádný." V půl dvanácté náš vůz Trabant vyštveral na kopec završený proti jasnému nebi siluetou cintorína. „Veď já mám všetko pokosené," usmál se svalnatý, červený a lesklý noční svat.

Ráno po snídani - borovička, šalát, klobása - nám ukázal svůj veliký stoh nového sena, zakrytý starou slámou, zatížený tyčemi. Šli jsme s Ondrášem na houby a trvalo nám čtyři hodiny plné lesních jahod a komárů, než jsme našli cestu zpátky. Jen malý kousek trávy zbyl na dolním konci lazu, ten aspoň chtěl jsem poséct, ale svat nedovolil, dokud si spolu nevypijeme pohárik. Když jsme vypili dva a tři, náhle otočil: „A čo vy sa vôbec do toho serite!"

Ipel na rozdíl do Hronu je řeka pomalá a hlinitá. Plošina z této strany byla prázdná, pokrytá zrzavým senem, maďarská lavice byla obydlena libikami. Občas se některé bílé hejno zvedlo a uspořádaně, důstojně sešlo, sešuplo se nebo i skutálelo z vody. Stáli jsme po pás v řece, která hojivě laskala naše unavená těla, a státní hranice probíhala nám v tu chvíli snad kdovíkady. Tu přišla ze slovenské strany žena černě oděná a začala volat: Libika, libika, libika...! A husy, jedno hejno za druhým, obeplouvajíc nás, bralo se domů.

„Vy máte, keď už ste raz tu, sedieť pri stole," svat lepáčem na muchy třískl do stolu, „a besedovať so mnou!" Sedli jsme si. „Roku pätdesiat hádám tri som na kontigent odovzdal desať metrov zemiakov. Viete, čo mi za za ne dali? Sto sedemdesiať korún." - „Sedmnáct haléřů za kilo," spočetl jsem hbitě. „To som, pravda, nechal hneď v krčme. Rezal som drevo," zvedal levou ruku, „a tá cirkulárka mi vzala dva prsty." Zbyly mu tři, spočítal jsem tiše. Nastal večer, šli jsme spat. Nepíšu ovšem všecko.

Druhého dne dopoledne šli jsem na sousední samotu ku starému otcovi, starému přes osmdesát let, odevzdat pozdravy od vnučky a láhev borovičky. Ondráš vylezl na strom, trhal třešně, já jsem ležel v trávě a starý otec opíraje se o hůl volal: „Len trhaj, trhaj, na čo sú. Bude vojna?" - „Nevím, to ví tata," ozvalo se z třešně. „Myslím, že nebude," řekl jsem, "ale ani to nepomože." Odstrčil se, popošel k proužku žita nad sadem. Kývl na mě, abych přišel blíž. „Pekné obilie," vzal klásek do ruky. Bylo velice pěkné, to vím, to znám, a hlavně jsem rád viděl po dlouhé době zase rež. A tu on tichým hlasem, snad si myslel, že si to jen myslí, řekl: „Všetko je zmrdanô..."

Odpoledne zas přes ten Krtíš zpátky. Krajinou všemi směry vonělo seno, tráva, lípy, růže... „Již nás omrzelo nositi okrouhlou zornici lidí. Ty šťastný kozle, vidíš svět v anekdotách." Za námi ale kupodivu zůstal pěkný stoh sena.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 6, červen 1983.)