Zpravodajský server Parlamentní listy informoval o údivu a upřímném pobouření francouzského novináře Fabrice Martina Plichty. Tento pražský dopisovatel večerníku Le Monde neváhal označit jednání české vlády, která prostřednictvím předběžného soudního opatření nechala ohlášenou pondělní stávku zakázat, jako přetrvávání nebo zrození nové totality.

Francie je zemí stávek, odbory v ní mají silné postavení a dokážou mobilizovat obyvatelstvo takovým způsobem, že by to českým občanům připadalo jako návrat revolučních časů. My jsme si však svou sametovou revoluci odbyli (přitom jsme právem pyšní na její nenásilný charakter), a tak se zdá, že přece jen „máme, co jsme chtěli“, že „lepší už to nebude“. Řada věcí se nám nelíbí, hlavně podvodní politici, korupce, nezaměstnanost, důchodová a zdravotní reforma, vysoké ceny potravin, léků či benzínu - ale jít kvůli tomu do ulic? To přece nejde, když máme svobodné volby, a tudíž demokracii. Proti demokracii se neprotestuje. Cožpak si přejeme návrat minulého režimu? Musíme brát věci realisticky tak, jak jsou. Stávka? Nu, snad ano, ale aby dlouho netrvala a hlavně aby se mě přímo nedotkla.

Tento příslovečný český realismus, který geniálním způsobem zesměšnil Jaroslav Hašek, ve skutečnosti představuje jednu velkou iluzi. Iluzi, na základě níž se domníváme, že existuje něco jako dnešní stav věcí, který se nám sice nelíbí, ale změnit se moc nedá; a ostatně pořád je lepší to všelijak nedokonalé „teď“ než nejistota, která může přijít kdykoli zítra. Že by právě tento „dnešní stav věcí“ mohla znamenat jednu velkou nejistotu, si jaksi odmítáme připustit. A že bychom měli sílu jej změnit, to už je snad fantazie z říše utopie.

Zdá se však, že úsilí současné vlády - úsilí upachtěné a nedemokraticky zrůdné - změnit legislativní rámec tak, aby bylo právo na stávku omezeno, by mohlo náš český realismus vystavit jinému světlu. Česká biedermeierovská mentalita způsobuje, že jsme odhodláni k přímé akci především tehdy, je-li ohroženo naše bezprostřední domovské okolí, naše rituální každodennost. Může stávka ohrozit pravidelnou cestu do zaměstnání? Pak jsme tedy spíše proti stávce. Anebo stávku „z principu“ sice podporujeme, ale prakticky na ni nadáváme. (Zdá se, že takové schizofrenické rozštěpení mezi obecnými principy, které proklamativně uznáváme, a naším zhusta protikladným reálným jednáním, tvoří jednu z komponent české mentality - pokud něco takového jako národní mentalita existuje.) Ovšem na to, že Pražský městský soud bleskurychle rozhodl v neprospěch konání stávky a jde tak nehorázným způsobem vládě na ruku a ještě má tu drzost hovořit o vlastní nezávislosti, na to už reagujeme se spravedlivou rozhořčeností. A opět toto rozhořčení pramení z kontextu bezprostřední individuální zkušenosti: jak to, že já čekám na rozhodnutí soudu měsíce či léta, zatímco předběžného opatření se vládní politici dočkali prakticky ihned? Odkud se najednou vzala ta rychlost soudu, čím je asi motivována?

Český realismus je velmi těžké nahlodat, vymýtit, změnit, zlomit přes koleno, má ostatně své historické kořeny a důvody. Až ve chvíli, kdy silný pocit nespravedlnosti naruší klid našich pečlivě opatrovaných domovů, může být zle.

Nestrategické a v podstatě velmi hloupé jednání vlády může nakonec přispět k radikalizaci společnosti, která tento pokus o zavedení mírné demokracie v mezích zákona odmítne formou přímé akce nebo alespoň tím, že tuto přímou akci morálně podpoří.