Zbudoval jsem si domov, zdálo se, že se povedl, avšak zvláště poslední události ukazují, že byl od začátku postaven špatně. A jak se ta krajina zdála přirozeně chráněna věncem hor! Příjemně uspořádána, měla hojnost plodů i zvěře, a nadto zde nikdo nesídlil. Ta země tu ležela přímo uchystaná k tomu, kdo první přijde, což mě mělo varovat, ale nemohlo, neboť nemáme smyslu pro varování, kde necítím nebezpečí. A přece právě tato zřejmá liduprázdnost ideální krajiny znamená první nebezpečí, vždyť si jí mohou všimnout současně i jiní. Ostatně se ukázalo, že tak úplně prázdná zase není, neboť za jasných dnů vídali jsme nad zelenou hladinou lesů tenké proužky kouřů. Když se tam moji lidé vypravili, našli někde jakési nám podobné bytosti, jenže horší, jež sem musely přitáhnout před námi. Ty jsme pochytali, zčásti pobili, zčásti si je podřídili a několik jich uprchlo. Jistě, nelze se ubránit myšlence, že podobně může náš kouř pozorovat nepřítel. Proto jsem nařídil, aby ohně byly za dne vždy uhašeny, ale sotvaže se tak stalo, lekl jsem se možných následků. Vždyť jiné tlupy, jež stanou naprahu našeho domova a neuvidí známky osídlení, budou se domnívat, žeje prázdný. Ihned jsem dal ohně znovu zapálit, a navíc jsme udržovali mnoho ohňů falešných, aby si každý vetřelec byl už zdaleka jist, že krajina je důkladně osídlena. Díky tomu jsme nějakou dobu skutečně žili v bezpečí, než jsem připadl na otřesnou možnost, že velký počet ohňů může nepřítele, jenž by jinak přitrhl jen se svou silou, pobídnout, aby se spojil s dalšími tlupami. Proto jsem vše vrátil do původního stavu, ostatně přirozeného a rozumného.

A tu mě začala zneklidňovat myšlenka na uprchlé nepřátele. Kam se asi uchýlili, komu o nás podali zprávu a jakou? Jistě nebude nejpříznivější. Jednoho dne zjara prodrali se lesy jacísi lidé, dávající najevo mírnou vůli, složili divné a pěkné dary a nechtěli nic jiného, jak se tomu dalo rozumět, nežli vyměnti věci, jichž měli nadbytek, za jiné, jichž jsme měli dost my. Velmi se od nás lišili ve všem, tedy v oděvu, v řeči i gestech. Abych neudělal novou chybu, vyměnili jsme s nimi ty věci a nechali je, neboť za pokus to stálo, v klidu odejít. Nenásledovalo nic horšího, nežli že jsme je tu příštího roku měli zase, a to v počtu daleko větším. Kdyby se bylo dalo věřit, že tentokráte přišli už všichni, byla by nasnadě úvaha zajmout je a mít provždy od nich pokoj. Nicméně se jeden od druhého dosti lišili, i vnucovalo se, že každý je z jiné osady, a kolik tedy osad nalézá se tam za horami? Proto jsem rozkázal několika několika našim mužům, aby rovněž vzali zboží a připojili se k cizincům, až se budou vracet, a přinesli mi odtamtud zprávy. Výsledek byl tak zarážející, že jsem nevěděl, k čemu bude dobrý. Pominu-li to, že za rok jsem své muže od cizinců stěží rozeznal, což samo mě mohlo rozhněvat, znepokojila mě shoda rozpornosti v jejich zprávách. Shodovali se v tom, že každý našel jinou zemi, tam, kam přišel. Jestliže by všichni tito mí kašpaři, jejichž ztrestání jsem si zatím vyhradil pro pozdější čas, měli mluvit pravdu, rozkládala by se za obvodem našich hor, kde podle dosavadního názoru měl být už jen jakýsi podružný zbytek krajiny, proti všemu očekávání celá Evropa. Naše krajina by pak byla jen malou částí a nalézala by se uprostřed. Zda k tomu došlo náhodou nebo z jiné příčiny, ponechal jsem si rovněž k pozdějšímu rozhodnutí a užití.

Především jsme chtěl uvážit, z čeho pro nás vzejde příští nebezpečí, zda nakonec nikoli z úhrnu těch cizích zemí, jejichž vojsko se proti nám sotva hne současně, jako spíše z oné udivující jejich libovolné odlišnosi, z níž neblaze vyplývalo, že je přeci lhostejné, kdo jaký je, kde je a zdali ještě je. A opravdu, zatímco jsem takto přemýšlel, těch cizích kupců, řemesníků, kejklířů a kazatelů natáhlo se k nám tolik, že nebylo slyšet vlastního slova. To je přeci, jako by nás porazili a obsadili! Neviděl jsem jinou svobodu nežli udeřit na ně a všechny je pobít, až na těch několik ovšem, kteří uprchli, což se zdá být věčným kazem každého rázného očistného skutku. Ale já jsem nemínil opakovat starou chybu. Hned jsme se za uprchlíky vydal a všude, kam mě jejich stopa dovedla, založil jsem svou moc. Brzy ovládal jsem krajiny od severního moře k jižnímu. Tu právě došla ocenění naše důmyslná ústřední poloha, s níž nepřítel nepočítal, a co víc, nemohl s ní hnout. To však neznamená, že se o to nepokusil, čímž myslím, že se snažil zachytit se v ní sám tak či onak, ale vždy tak, že se pro mě stávalo úkolem nad pomyšlení strastiplným vládnout nikoli v Evropě - toho jsem se musel vzdát - , ale ve svém původním a vlastním domově! Zkušenost tisíce let ukázala: sto roků musel bych se vždy připravovat, abych deset let vládl v Evropě, a to ještě platilo v dobách, kdy se bojovalo přirozenou zbraní, s níž zvítězit mohl, kdo byl silnější, udatnější a lstivější. Ale žádná síla, rozum ani lest nejsou nic platny při dnešním způsobu válek na základě porušení smlouvy o přátelství či zlobného výkladu dohody o pomoci, kdy mír a válka se sobě v mnohém podobají a zbraně jsou vždy znovu znehodnoceny shodou našich přátel s nepřáteli, takže rozdíl mezi obojími stal se až neznatelným.

Když tu tak zbyle sedím, sice na původním svém místě, mohl bych ještě litovat, že jsem sám kdysi na ně upozornil. Spíše však pěstuji humor na té zvláštní okolnosti, že kdo chce vládnout Evropě, potřebuje tuto mou zemi, aniž já, jenž tu odpradávna žiji, mohu se o to dnes i jen pokusit. Všude kolkolem slyším tikání smluv, a tu bych si velmi přál být jinde, docela někde za okrajem světa, až smlouvy vybuchnou nebo budou nahrazeny novými, zásadně vždy horšími. Je však poněkud zábavné a velmi směšné chtít, aby střed náhle byl stranou. Kde domov můj? Zde té znamenané zemi. Nebyla to spíše past uchystaná výslově tomu, kdo přijde první a ty druhé vyhladí?

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 5, květen 1983.)