Smí být diktátorský režim hostem komerčních veletrhů pořádaných v demokratických zemích? A dá se komerční prezentace diktátorského režimu, jako čestného hosta takového festivalu zaměňovat s osvětou a dialogem v oblasti lidských práv? Petr Andreas v Deníku Referendum tímto způsobem pozici pražského Světa knihy obhajuje. Ve svém textu zcela přehlíží důležitá fakta a bohužel i relativizuje závažnost celého problému. Argumentuje přitom navíc obecně rozšířeným míněním, které ale nepodpírá žádným důkazem.

Tvrdit, že v České republice je všeobecně zakořeněná tendence, kdy jsou obyvatelé totalitních zemí vnímáni jako stádo „souhlasících“, je smělé. Pro řadu lidí, kteří mají dosud život a vlastní občanský postoj v komunismu v živé paměti, možná i urážlivé (do svědomí, až si sáhne každý z nás). Pokud by se toto schvalování a podpora měla týkat skutečně jenom osob, které tyto režimy oficiálně zastupují (jak píše Petr Andreas), pak je to naopak možná domněnka správná — těžko můžeme oficiálně reprezentovat něco, s čím vnitřně nejsme ztotožněni — leda bychom byli pokrytci. Můžeme se pouze dohadovat, zda bylo motivací saúdských vyjednavačů na Světě knihy přesvědčení skutečné, nebo pouze finanční. Na celém problému to mění jen velmi málo.