Ještě zpět k inspiračním zdrojům

Ivan Štampach

Vazba osobní pozice v ekonomicko-politickém předivu vztahů na ideje, které kdo zastává, není tak bezprostřední, jak se kdysi vykládalo. Ve hře je i nezávislé a odvážné myšlení některých lidí jako jednotlivců.

Od politické pragmatiky, od úvah, koho kdy podpořit a koho kritizovat, na jaký kompromis v zájmu dobré věci přistoupit, potřebujeme občas sestoupit k motivaci. K důvodům, proč se vůbec věnovat občanským záležitostem a proč podporovat programy aspoň relativně demokratičtější a sociálnější.

Mohlo by nás napřed napadnout, že je tu prostý motiv. Do boje se dávají ti, kdo se mají špatně a identifikovali zdroj svého neúspěchu spíše v systému než v sobě nebo v náhodných okolnostech kolem sebe. A opravdu, takovou prvoplánovou motivaci připisují kritikům současného systému obhájci statu quo. Vykreslili si levici, jako politické hnutí lidí, kteří chtějí málo produkovat a mnoho konzumovat, kteří se chtějí mít dobře a nedbají na to, jak vytvořit hodnoty, které materiální blahobyt zajistí.

Podíváme-li se do dějin, vidíme i jiné podněty pro politickou angažovanost. Kdyby byli už klasici socialistického hnutí Karel Marx a Bedřich Engels jen produkty své třídní pozice, museli by jako příslušníci buržoazie zastávat opačná stanoviska. A platí to obecně. Vazba osobní pozice v ekonomicko-politickém předivu vztahů na ideje, které kdo zastává, není tak bezprostřední, jak se kdysi vykládalo. Ve hře je i nezávislé a odvážné myšlení některých lidí jako jednotlivců.

Lidé dotlačení svou reálnou nouzí k přijetí nedůstojných podmínek pracovního vztahu, lidé pozbavení vlivu na svou práci jsou často zároveň také ošizeni o informace a připravení pomocí všemožných propagandistických triků o vůli ke změně. I u nás se před rokem přihodilo, že ti, jejichž zájmem by byla skutečná sociální reforma, se nechali oklamat a odhlasovali si současné protireformy. A nestačí se divit, že vládnoucí strany prostě uskutečňují svůj asociální volební program. Naštěstí aspoň někteří nevěří propagandě vedené podle všech pravidel psychologické války a používají na myšlení svou vlastní hlavu. Zajistí si informace a nenechají si vsugerovat, že jsou bezmocní. Jsou si vědomi síly, která dříme v potlačené většině. A poskytnou ji svou odhodlanost a sílu svého umu. Bez ohledu na formální příslušnost se ujímají věci sociální spravedlnosti.

Vůči modelu pohodlné a sobecké levice lze postavit alternativu. Pro takový politický program mohou pracovat a skutečně pracují i ti, kdo dělají vysoce kvalifikovanou práci, mají slušní příjmy a mohli by, kdyby byli krátkozrací, sloužit systému, který jim umožnil relativní spokojenost. Zvlášť v našich českých poměrech působí neuvěřitelně hnutí amerických a německých bohatých lidí, třeba i milionářů, kteří se hlásí k odvádění vyššího procenta daně než lidé s nižšími příjmy. Je-li za tím jen snaha zachovat sociální smír nebo občanská odpovědnost, to je jistě těžko posoudit. Ale v každém případě lze levicové hnutí popsat jako hnutí lidí, kteří produkují a chtějí produkovat tolik, aby mohli být sociálně solidární, rozumí se systémově solidární, ne pouze ve smyslu individuální charity.

Ten nejprostší důvod změny, totiž citelné zhoršování sociální situace, ten tu je. Vede podle průzkumů k dramatickým posunům politických preferencí podle pravidelně uveřejňovaných průzkumů. Tak vědci vidí, že z vědy má šanci přežít, jen to, co bezprostředně slouží ekonomickému úspěchu firem. Obory technicky neužitečné jsou škrceny. Slyšíme od stejnojmenné iniciativy, že věda žije, ale autorita protestujících vědců sama nestačí zabránit nenapravitelným škodám. Vzdělání se stává zbožím. Je to servis pro schopné a bohaté, který je vybaví informacemi a dovednostmi nutnými k tomu, aby si bohatství udrželi nebo rozmnožili. Pro rozšiřující se část populace se plnohodnotná zdravotní péče stává nedostupnou. Lékařské postupy dosud nasazované lege artis medicinae se v rámci chudinské zdravotní péče stanou nedostupnými. Ale důvody k zásadní nespokojenosti zasahují především běžný život domácností, pro které se stává nemožné zachovat vyrovnanou bilanci příjmů a výdajů i při značném uskromnění. Tyto změny vyvolávají hněv. Ne už jen nespokojenost. Celé sociální vrstvy a skupiny se dostávají do radikálního odporu přinejmenším k současné vládě. Ale protože jsou si lidé vědomí, nebo to aspoň tuší, že každá příští vláda, pokud nedojde k hlubší změně, bude poslušně vykonávat pokyny ratingových agentur a mezinárodních finančních institucí, tak se odpor k vládě rapidně mění v odpor vůči systému.

Sám hněv poskytuje možné reformě, skutečné reformě energii. Musí tu však být někdo, kdo vezme kauzu sociálně-ekonomických reforem za svou, kdo ji propůjčí své schopnosti, kdo zformuluje myšlenky a zorganizuje politický zápas. A tím se vracíme k motivům. Informace nestačí. K nim přistupuje kritická sociální analýza, zřetelné, neidealizované vidění situace. Ale kde pobrat ochotu nezištně posloužit?

Zde se musím vrátit k biblickým a antickým motivům, které se ozývaly po staletí. Vášeň biblických proroků proti vyprázdněnému, formalizovanému kultu a pro sociální spravedlnost a jejich odvaha tváří v tvář mocným tohoto světa zůstává podnětem i pro dnešek. Ježíš to převzal a rozvinul. V tradici navazující na něj je (individuální a sociální) člověk tím „místem“, kde se hledá božská skutečnost. V antickém myšlení se člověk emancipoval od mýtů, které ho do té doby učily poddanosti. Přestal věřit, že je vůli Olympanů či vůlí Nebes, aby privilegovaní nerušeně vládli a druzí slepě poslouchali. Stoičtí filosofové vyhlásili zásadní rovnost všech včetně otroků. Gnostický a hermetický obraz božského Člověka to symbolicky rozvíjí dál. Gnostické obce, i když spolehlivé informace o nich byly zničeny, byly posléze poraženými nositeli počáteční spirituální a sociální radikality. Hermetická linie v křesťanském světě byla linií svobodomyslných buřičů proti zavedeným pořádkům.

Antické a biblické dědictví můžeme shrnout jako humanismus. Humanismus, který už svou povahou nemůže být ryze akademickou spekulací. Je spirituálním obsahem křesťanství i hermetismu a volá po praktickém uplatnění. Politická kritika elitářského, represivního systému a úsilí o demokratizaci veřejných poměrů, to je vlastně angažovaný humanismus. Pro Marxe není náboženství jen opiem lidu, jak se do omrzení omílá. Je to také povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa a duch bezduchých poměrů.

Je otázkou, nakolik může posilu a podněty pro politickou angažovanost v humanistickém smyslu poskytnout instituční církevní křesťanství. Mnozí už jeho jednotlivé směry (denominace) pokládáme za překonané nebo někteří mluví o „postkřesťanském následování Ježíše Krista“. Není však radno přehlídnout, jak i někteří papežové ostře, jmenovitě a otevřeně kritizují kapitalismus a navrhují reformy. Tato iniciativa se filtruje přes mezičlánky církevní administrativy a v našem prostředí má u římských katolíků, stejně jako ostatních křesťanů podobu obhajoby a chvály statu quo a nanejvýš krotkých a mírně modifikujících připomínek. Jinde ale vykvétá teologie a praxe osvobození, která stojí spolu s laickým, nenáboženským humanismem za současnou emancipaci latinskoamerických národů vůči krutosti současného systému. I v jiných křesťanských církvích a také v židovských obcích najdeme spiritualitu spojenou s péčí o věci veřejné.

Oporou v rostoucím hněvu ale i beznaději může být nedávno popřený humanismus. Na teoretické rovině popřeli lidství tak, že ho dekonstruovali. Jiní touží mít v malíčku kód člověka a učinit z něj ovladatelný objekt mezi objekty. Nový humanismus bere vážně člověka, a to člověka tělesného, který potřebuje pracovat, aby přežil a aby se jako člověk uskutečnil. Takový humanismus, i když je realistický, neredukuje člověka v předmět či věc. Bere ho i s jeho spirituální schopností překročit danosti v tvůrčím činu. Takový humanismus může mít různá vyjádření. Je však velmi žádoucí jako opora a inspirace politické práce změřené na vytvoření pořádků citlivých na životní prostředí a sociálně solidárních.

    Diskuse
    ??
    June 6, 2011 v 12.16
    Pane Štampachu, kdybyste byl ženská, tak Vám dám hubičku
    Lépe bych to nenapsal, mluvíte mi z duše. Pokusím se Vás podpořit uričitými podobenstvími z divadelnictví.
    Každý člověk hraje ve společnosti celou řadu rolí, které jsou objektivně, nezávisle na jeho vědomí, předepsány a on je do nich určitými objektivními tlaky obsazován. Část lidí tlačených k určitým rolím tyto role nezvládne a padne dolů, do větší šmíry.
    O jaké role jde především? Např. o role producenta lidského rodu v rodině, příslušníka určitého etnika, příslušníka jisté komunity (souseda v obci), starce či mladíka, ženy či muže, samozřejmě i věřícího či nevěřícího, politicky orientovaného, rybáře, myslivce apod., bydlícího čio nebydlícího apod. Schválně jsem všechny tyto role, které nemají stejnou míru objektivní determinovanosti smíchal bez respektu k jejich hierarchii. Vlastně mi napadá, že jsem měl hovořit o různých představeních, ve kterých člověk hraje, protože v rámci těchto představení se teprve liší rolemi.
    A teď k těm hlavním představením, které život člověka i ty jeho ostatní angažmá ovlivňují nejvíce:
    1. profesní představení a v něm různé profesní role
    2.a především - třídní představení (z hlediska vlastnictví výrobních prostředků).
    Z toho vyplývá, že žádný člověk není totožný s rolí v jednom představení - to dobře popsal pan Štampach - Engels hrál v jednom představení kapitalistu, ale v jiném vědce a v jiném prostě člověka se sociálním cítěním k těm nejchudším, tomu tu svou roli v třídním představení podřídil a využil k tomu hlavně svou profesní roli (tvůrce pravdivé ideologie).
    Robert Owen taky hrál kapitalistu, ale nehrálo to s těmi ostatními rolemi v jiných představeních, tak se pokoušel tu svoji roli přepsat, choval se v rozporu s ní a nakonec zkrachoval.
    Hitler hrál roli malého živnostníka či dělníka,ale působily na něj ty další role, tak mu boháči nabídli roli politického lokaje velkého kapitálu apod.
    Takže - vlastně musíme opravit Leninovu definici tříd - třídy nejsou úplně přesně skupiny lidí se stejným postavením - jsou to role, které má společné skupina lidí a které každý jednotlivec z této skupiny hraje lépe nebo hůře. Chci-li něco změnit, musím přepsat roli, ne postřílet herce, což věděli klasikové, ale překryl to stalinismus (Viz známé Stalinovo - Je člověk - je problém, není člověk - není problém.)
    A dalším problémem je, aby příslušný herec svoji roli dobře pochopil a nehrál ji třeba jen instinktivně nebo dokonce (a právě to se děje u většiny vykořisťovaných) neměl v hlavě obraz role úplně jiné (ideologii vládnoucí třídy).
    Takže ideologie jdou taková plynová mračna nad třídami - s třídami se nepřekrývají - výronem plynů určité třídy nemusí být zasažen každý příslušník třídy, a naopak jím může být zasaženo mnoho příslušníků třídy úplně zájmově protichůdné. Intelektuálové, profesionální ideologové, se většinou zmítají svými hlavami mezi různými třídami a to bez ohledu na svou objektivní vlastnickou roli, některé si ovšem třída pevně přitáhne k sobě (Marx,Engels) a oni s ní psychicky srostou.
    A teď jeden vlastní nápad - když se systém rozkládá, přežívá - dostávají se ty role více a více do rozporu, třídní role už není s to sjednotit ten celek, hodně se s ní dostává do rozporu ta profesní role (vědce už nebaví dát se podle omezeného hlediska zisku omezovat v bádání od nějakého blbého kapitalisty či jeho manažera a práce toho vědce přestává být pro kapitalistu efektivní a přemýšlí, jak ho k ní přimět jinak - chytrá část buržoasie (tak jako kdysi chy\trá část feudálů) - ty role nenápadně přepisuje, zavádí prvky samosprávy, musí se tím pádem hádat s dalšími složkami své třídy, ty jasné dělící čáry se poněkud rozmývají a nelze to vyřešit kanonádou na ty nespokojené - proto není ničivé, ozbrojené, masakrující řešení konfliktu nevyhnutelné, i když je vždy možné - a není pravda, co říkají stalinisté v KSČM "Vždyť přece ten kapitalista se dobrovolně nevzdá"
    A ta funkčnost vojenského řešení se vyčerpává celkovým charakterem civilizace - viz USA v Iráku, ale i dobrovolná kapitulace po zuby ozbrojené předlistopadové vládnoucí třídy v r.1989.
    Doufám - ale možná se mýlím - tady si nejsem tak stoprocentně jist - že tahle moje poslední úvaha není jen zbožným přáním a má vysokou pravděpodobnost - jinak? Bojím se i jen pomyslet.
    June 6, 2011 v 19.30
    Řešení pro budoucnost?
    Když člověk čte příspěvky k článkům v DR, tak zjišťuje různé věci: Pan Škabraha učí marxismus a nevěří mu (aspoň to tvrdil pan Heller). Pan Dolejš je politikem strany, která se zaštiťuje marxismem a taky mu nevěří. Nevím jestli třeba teologové věří v Boha, ale vím že i v obyčejné manželství se musí věřit, aby fungovalo (samozřejmě to musí být oboustranné). Mám s tím třicetiletou pozitivní zkušenost. Opravdu to tak je. Nakonec i tržní systém je založen na tom, že lidé v něj věří (musím věřit, že za svou práci dostanu peníze, za peníze dostanu zboží, atd.) Ono je tomu samozřejmě i obráceně: Věci nebo systémy nefungují, a proto v ně nevěříme. Co je prvotní? Jako materialistka bych se měla přidržet toho druhého, ale já si myslím, že obojí je pravda. Víra (pro ateisty spíš přesvědčení) v nějaký smysl (světa, života, práce atd.) nám strašně chybí. Klasické náboženství už pro většinu lidí nefunguje. Kdybychom objevili nějaký takový společný smysl, tak by to třeba lidi přimělo k tomu, aby dobrovolně pracovali pro společnou věc. Vždyť ani lidé, kteří disponují obrovským majetkem nebývají šťastní. Člověk by se ani nemusel vzdávat konkrétního náboženství, pokud by nějaké měl. Mělo by to být něco bez jakýchkoliv obřadů, něco úplně nadkonfesijního, dobrovolného a vnitřního. Mohlo by se to stát základem nového systému. Nová víra stála jak u zrodu středověku, tak novověku. V mládí jsem psala studentské práce z vědeckého ateismu, takže to může vypadat dost šíleně, ale doba je prostě taková šílená. Myslím, že něco takového má na mysli i Slavoj Žižek nebo jiní filosofové.
    ??
    June 7, 2011 v 0.12
    Paní Hájková, zůstaňte materialistkou,ale nic proti víře
    Jako materialistka jistě chápete, že různé problémy ve sféře ducha - např. neschopnost lidí akceptovat určité společné pozitivní hodnoty, třeba ve formě radosti ze společné práce, mají svůj základ v objektivních faktorech materiálního bytí (odcizení práce. jejího produktu i lidských vztahů v důsledku staré dělby práce a vykořisťování, rozdílném, postavení tříd apod.). Jen pro pořádek připomínám, že marxismus není vulgární materialismus, ta determinace bytím není automatická, je to konec konců determinace, v statistickém měřítku a měřítku velkých skupin, při složitém zprostředkování vědomím i nadstavbou, tedy i různými vírami - podtrhuji různými - může být víra podporující vykořisťování a naopak víra objektivně pomáhající změně poměrů ve prospěch osvobození s sblížení člověka ( i role vykořisťovatele je deformací člověka). Duch může dát impuls - např. vznikem pravdivé ideologie pokrokové třídy, nejnověji té triády- dělník - kognitariát - samosprávný vlastník), může dokonce předjímat praktickou přeměnu, ale ta nakonec musí přijít a prosadí ji síla na ní zainteresovaná (ta triáda)- dnes víme, že jí musí prosadit co nejhumánněji. Takže cesta k Vašim ( i mým) ideálům je celkem jasná - překonat vykořisťování a starou dělbu - a tu jsem si Vám už u jiíných článků dovolil načrtnout - rozvoj samosprávného vlastnictví a demokracie. Možná, že my dva se toho nedočkáme, ale co na tom? Pro mne je důležité vědět (je to jen víra, když mi ji potvrzují celé dějiny?) Nebylo by to psychicky horší uvažovat jako Jirka Dolejš, který si vědět a věřit přímo programově zakázal (ale jinak je v politice reálně opravdu na straně neprivilegovaných,udělal kus dobré práce, KSČM už teď není strana zakázaná nemarxistům, ostatně o marxismu ví houbeles i většina členů KSČM, je to opravdu věda a vyžaduje specializaci, navíc Jirka patří ke generaci, která se opravdu marxismus nemohla pořádně naučit). Takže kdybyste opravdu potřebovala nějakou duchovní oporu - nermohl by to být poctivý nepřekroucený marxismus s vyústěním do praktické samosprávně vlastnické, demokratické a humánní společnosti? Přitom žádnou shovívavost k této duchovní opoře, jen si prověřujte,co vydrží.
    June 7, 2011 v 7.40
    od vědy k utopii
    paní Hájková, musím vás opravit - napsala jste že Dolejš nevěří marxismu, ale já bych si dovolit trvat na formulací, že dílo Karla Marxe pro mne není předmětem víry. Snad cítíte ten významný rozdíl.
    Já jsem prostě bez věrec (tedy nikoliv pouhý ateista, který mezeru po náboženství nahradil jinou vírou) a jistá skepse je pro mne metodou kritického rozumu. A ta mi velí nezbožštovat žádné knihy, by´t by je naspal kdokoliv. To neznamená, že i když je to už dávno, co byly napsány, tak že mnohé myšlenky K. Marxe nejsou inspirující.
    Ono to s tou vášní proroků je poněkud složitější - vůbec se nedivím
    hejtmanu Žižkovi, že vyhnal zástupy blouznivých pikartů ze svého
    vojska. Marx se snažil iracionální utopie snést na poli vědy a to semu na tehdejší úrovni jistě dařilo. Nedivím se proto, že se rozešel např. s utopistou Weitlingem. Tenhle "seligen Schneider von Magdeburg" ve svém mládí (cca před 1 a 3/4 stoletím) založil značně náměsíčný spolek "Bund der Geächteten" a ten se s racionálními přístupy K.M. hrubě nesnášel.
    Paní Háková, reaguji jen na vás - kolega Heller by byl schopen vést tu nekonečné debaty o tom, že jedině on zná ten správný marxismus a já mu to nechci vyvracet, protože bychom tu asi zablokovali normální debatu (nech to Pepo, prosím tě být).
    Ale na tu vaši poznámku jako by mi snad byl Marx cizí, jsem reagovat musel. Prostě si ho čtu po svém a nemodlím se ani k jeho dílu. Snad to není žádný hřích.
    June 7, 2011 v 8.07
    ad Bezvěrec
    Pane Dolejši, a věříte, že zítra vyjde slunce?:)
    June 7, 2011 v 9.07
    proč by něco takového mělo být předmětem víry ?
    rozhodně nevěřím - ale přiřazuji tomuto astronomickému jevu na základě nashromážděné empirie jistou pravděpodobnost. Jisté to samozřejmě není.
    June 7, 2011 v 9.19
    berte to bezvěrectví jako fakt
    abychom zbytečně neextendovali tuhle debatu (nebo se zbytečně přesvědčovali o víře) uzavřel bych to tím, že o metodické skepsi jsme se tu už bavili.
    Tvrdím, že to řecké skepsis = zkoumání, hledání, ale též pochybování odpovídá v podstatě kritickému racionalismu. To znamená, že člověk nepřijímá nepodložené informace a není naivně důvěřivý, manipulovatelný, ale přezoumává je neustále tím rozumem.
    Jistě uznáte, že v kosmickém věku máme dost racionálních důkazů o o pohybu nebeských těles. Mystiku nechám astrologům a podobným obskurním oborům. Pokud náše slunce neexploduje nebo do zeměkole něco nevrazí, tak by onen zdánlivý pohyb slunce na nebi mohl být zítra opět pozorovatelný (to pokud jde o tu pravděpodobnost).
    Na něco takového opravdu nepotřebuji víru ani v nejmenším. tak to berte jako fakt, že tahle se dá přistupovat i k jiným věcem. Ostatní nech´t
    jsou deisty, fideisty, agnostiky - jak je libo - hlavně když nebudou fanatiky. Pak se dá najít užitečný konsensus.
    June 7, 2011 v 11.02
    Skepse
    Jasně, myslel jsem se to spíš jako drobné odlehčení diskuse. Omlouvám se, příště budu ukázněnější. A s tou skepsí se, myslím, shodujeme.
    June 7, 2011 v 11.08
    Víra
    Ještě ale přece jen drobnost ohledně sémantiky toho slova "víra". Já si myslím, že víra nemusí mít nutně náboženský obsah, to je podle mě důležité rozlišení. Ale nechci už podobnými expozé dále tu debatu tříštit, sotva začala.
    ??
    June 7, 2011 v 11.35
    Skepsi máme všichni, ale
    nemyslíte si pane Kanda, že by Dolejš udlal líp, kdyby místo nekonečného opakování toho, že jen on je opravdu racionální, protože fakticky neuznává možnost měřitelnost shody subjektu s objektivní realitou a že my ostatní jsme bezduší věřící, kdyby začal polemizovat o nějakém konkrétním problému? Já už jsem tady pozitivního výkladu společenských procesů předvedl až dost, ale od Jirky jsem se (a nejen tady) nějaké konkrétní protiargumentace, proč nemám pravdu či proč ji nemá Marx, nedočkal jistě ani nedočkám.
    June 7, 2011 v 13.24
    Keep smiling
    vždyť ano pan kanda - odlehčenáí či nadhled při zastvávání různých idejí určitě neuškodí
    Tu havarii naší Zeměkoule snad také nikdo nebral vážně. Méně urputnosti a více se vnímat, třeba i s úsměvem.
    June 7, 2011 v 16.44
    Pane Dolejši,
    nechtěla jsem se vás nijak dotknout, nemám nic osobně proti vám, komukoli jinému, ani proti KSČM, i když v ní nejsem, takže mě nemůžete ani vyhnat, jako Žižka ty pikarty. Dokonce jsem KSČM i volila. Byla to jen úvaha o skepticismu a trošku jsem si hrála se slovy víra-důvěra-přesvědčení. Pane Hellere, proti vám taktéž nic nemám, jste mi docela sympatický. Útěchu nepotřebuji, jde mi o svobodu myšlení. Na Marxe nemá patent žádná strana a na boha žádná církev. Vůbec nejsem žádná fanatička, jak si někdo možná myslí. Spíš naopak. Hodně čtu a dost o tom pak přemýšlím. A občas mám neodolatelnou chuť přemýšlet nahlas (nebo spíš viditelně). Uznávám, že jsem možná trochu "ujetá" a někdy mé diskusní příspěvky nejsou úplně k věci. Ale dá se se mnou mluvit i rozumně. Snad to někdo chápe, že i když nemám žádné filosofické ani sociologické vzdělání, tak mě tyto věci zajímají. Četla jsem Žižka, Kellera, Wallersteina, Badioua, Bělohradského, Hausera a spoustu dalších knih. Někdy se tím prokousávám dost těžko. Ale pánové, kteří píšete nebo překládáte ty knihy, děláte to jen proto, aby to četli univerzitní profesoři nebo je to i pro lid?

    June 7, 2011 v 17.18
    určitě jste se mne nedotkla - jen jsem měl potřebu zpřesnit o co s tí Marxem jde. A celkově díky za tolerantní a chápavý příspěvek - někdy je tohot tady pro zápal z diskuse zapotřebí, Aby z nás to přesvědčení nedělalo ty pikarty zrohatělé...
    ??
    June 8, 2011 v 9.31
    Paní Hájková, víte, že mi velmi "sedíte"
    nemyslel jsem to tak, že byste snad potřebovala nějakou útěchu v negativním smyslu, i když bohužel, ten náš svět k tomu přímo vybízí, jen jsem Vám položil otázku, zda by Vám marxistické uvažování, ke kterému máte velmi blízko, neusnadnilo ten poznávací proces? Jak jsem napsal, já, když mi všechna kriteria potvrzují, že jsem se trefil (samozřejmě s pomocí metodologie klasiků, ale nebojím se jí i upravit) tak to pro mne je i psychologická útěcha - ale proboha - ne aby to zas někdo interpretoval, že abych dosáhl uspokojení, příjmu bezduše nějakou víru - člověj je celistvá bytost, včetně emocí, i ty mají své místo v procesu poznání.
    Jina máte pravdu, že na Marxe nemá monopol žádná strana - jestli jste si povšimla - já rozhodně neagituji pro KSČM, jejíž současná podoba se mi velice nelíbí, být marxistou je pro mne více než být straníkem KSČM.
    K té nesrozumitelnosti - máte pravdu - ale bohužel - to je objektivní - není to jen v jazyku, ale ve staré dělbě práce - to, co nepřijímá vědecký způsob uvažování, je tzv. běžné vědomí, fixované tím, že velké masy obyvatelstva jsou odděleny od duševní, vědecké práce, vidí věci pouze na povrchu a nejsou s to akceptovat proces pronikání k podstatám - to je mimo jiné i problém té mé samosprávy - běžné vědomí ji nevidí kolem sebe, pamatuje si jen porotosocialismus, tak ji odmítá jako utopii a pořád a pořád se vrací buď ke kapitalismu nebo k protosocialismu.
    Mimochodem - pro Vás i pro každého, kdo to čte a má zájem - pokud mi dáte důvěru a pošlete mi mail (můj mail je heller47@seznam.cz) - tak Vám můžu zaslat elektronicky obsáhlou bichli "Kdo pak by se Marxe bál?", ve které hodnotíme minulost, kritizujeme současnost a projektujeme samosprávný socialismus.
    SH
    June 10, 2011 v 18.04
    Prosba.
    Víra? Spíše upřímnost svého přesvědčení. Kdysi jsem nejvíc rozčilil jednoho svého učitele, když jsem mu řekl, že on také věří. Sice ne v boha, ale ve vědu. To proto, že si nikdy neklade otázky, jaké jsem si kladl třeba já. Vždy jsem byl kupříkladu skeptický k rychlosti světla jako nepřekonatelnému maximu. Nikdy jsem také nevěřil v prvotní třesk. Příliš se už na první pohled podobal aktu stvoření. Dodnes tuto kosmologickou hypotézu podrobuji zkoušce při každém novém astrofyzikálním objevu, který se dovím a…který, poctivě řečeno, vůbec pochopím.
    Životní přesvědčení pak považuji za nejsilnější motivaci, abych se vrátil k textu pana Štampacha, který mne, přiznám se, jako religionista dokáže vždycky něčím překvapit. V tomto textu například motivační rolí hněvu. Docela bych byl rád, kdyby v tom pokračoval. Na tak malé ploše to totiž bylo příliš krátké a tím asi zjednodušené. Hněv je přece různý. Může být okamžitý, ale také dlouhodobý, až prakticky trvalý. Mne ale především zajímá ten hněv „spravedlivý“ o kterém asi píše pan Š. Docela rád bych si kupříkladu přečetl trochu hlubší analýzu a vyargumentovanější tvrzení o svatém hněvu proroků, buřičském přínosu křesťanských hermetiků, či sociální radikalitě gnostiků, coby základech angažovaného humanismu. Už proto, že jsem dosud myslel, že každý humanismus musí být nezbytně angažovaný.
    + Další komentáře