Od politické pragmatiky, od úvah, koho kdy podpořit a koho kritizovat, na jaký kompromis v zájmu dobré věci přistoupit, potřebujeme občas sestoupit k motivaci. K důvodům, proč se vůbec věnovat občanským záležitostem a proč podporovat programy aspoň relativně demokratičtější a sociálnější.

Mohlo by nás napřed napadnout, že je tu prostý motiv. Do boje se dávají ti, kdo se mají špatně a identifikovali zdroj svého neúspěchu spíše v systému než v sobě nebo v náhodných okolnostech kolem sebe. A opravdu, takovou prvoplánovou motivaci připisují kritikům současného systému obhájci statu quo. Vykreslili si levici, jako politické hnutí lidí, kteří chtějí málo produkovat a mnoho konzumovat, kteří se chtějí mít dobře a nedbají na to, jak vytvořit hodnoty, které materiální blahobyt zajistí.

Podíváme-li se do dějin, vidíme i jiné podněty pro politickou angažovanost. Kdyby byli už klasici socialistického hnutí Karel Marx a Bedřich Engels jen produkty své třídní pozice, museli by jako příslušníci buržoazie zastávat opačná stanoviska. A platí to obecně. Vazba osobní pozice v ekonomicko-politickém předivu vztahů na ideje, které kdo zastává, není tak bezprostřední, jak se kdysi vykládalo. Ve hře je i nezávislé a odvážné myšlení některých lidí jako jednotlivců.

Lidé dotlačení svou reálnou nouzí k přijetí nedůstojných podmínek pracovního vztahu, lidé pozbavení vlivu na svou práci jsou často zároveň také ošizeni o informace a připravení pomocí všemožných propagandistických triků o vůli ke změně. I u nás se před rokem přihodilo, že ti, jejichž zájmem by byla skutečná sociální reforma, se nechali oklamat a odhlasovali si současné protireformy. A nestačí se divit, že vládnoucí strany prostě uskutečňují svůj asociální volební program. Naštěstí aspoň někteří nevěří propagandě vedené podle všech pravidel psychologické války a používají na myšlení svou vlastní hlavu. Zajistí si informace a nenechají si vsugerovat, že jsou bezmocní. Jsou si vědomi síly, která dříme v potlačené většině. A poskytnou ji svou odhodlanost a sílu svého umu. Bez ohledu na formální příslušnost se ujímají věci sociální spravedlnosti.

Vůči modelu pohodlné a sobecké levice lze postavit alternativu. Pro takový politický program mohou pracovat a skutečně pracují i ti, kdo dělají vysoce kvalifikovanou práci, mají slušní příjmy a mohli by, kdyby byli krátkozrací, sloužit systému, který jim umožnil relativní spokojenost. Zvlášť v našich českých poměrech působí neuvěřitelně hnutí amerických a německých bohatých lidí, třeba i milionářů, kteří se hlásí k odvádění vyššího procenta daně než lidé s nižšími příjmy. Je-li za tím jen snaha zachovat sociální smír nebo občanská odpovědnost, to je jistě těžko posoudit. Ale v každém případě lze levicové hnutí popsat jako hnutí lidí, kteří produkují a chtějí produkovat tolik, aby mohli být sociálně solidární, rozumí se systémově solidární, ne pouze ve smyslu individuální charity.

Ten nejprostší důvod změny, totiž citelné zhoršování sociální situace, ten tu je. Vede podle průzkumů k dramatickým posunům politických preferencí podle pravidelně uveřejňovaných průzkumů. Tak vědci vidí, že z vědy má šanci přežít, jen to, co bezprostředně slouží ekonomickému úspěchu firem. Obory technicky neužitečné jsou škrceny. Slyšíme od stejnojmenné iniciativy, že věda žije, ale autorita protestujících vědců sama nestačí zabránit nenapravitelným škodám. Vzdělání se stává zbožím. Je to servis pro schopné a bohaté, který je vybaví informacemi a dovednostmi nutnými k tomu, aby si bohatství udrželi nebo rozmnožili. Pro rozšiřující se část populace se plnohodnotná zdravotní péče stává nedostupnou. Lékařské postupy dosud nasazované lege artis medicinae se v rámci chudinské zdravotní péče stanou nedostupnými. Ale důvody k zásadní nespokojenosti zasahují především běžný život domácností, pro které se stává nemožné zachovat vyrovnanou bilanci příjmů a výdajů i při značném uskromnění. Tyto změny vyvolávají hněv. Ne už jen nespokojenost. Celé sociální vrstvy a skupiny se dostávají do radikálního odporu přinejmenším k současné vládě. Ale protože jsou si lidé vědomí, nebo to aspoň tuší, že každá příští vláda, pokud nedojde k hlubší změně, bude poslušně vykonávat pokyny ratingových agentur a mezinárodních finančních institucí, tak se odpor k vládě rapidně mění v odpor vůči systému.

Sám hněv poskytuje možné reformě, skutečné reformě energii. Musí tu však být někdo, kdo vezme kauzu sociálně-ekonomických reforem za svou, kdo ji propůjčí své schopnosti, kdo zformuluje myšlenky a zorganizuje politický zápas. A tím se vracíme k motivům. Informace nestačí. K nim přistupuje kritická sociální analýza, zřetelné, neidealizované vidění situace. Ale kde pobrat ochotu nezištně posloužit?

Zde se musím vrátit k biblickým a antickým motivům, které se ozývaly po staletí. Vášeň biblických proroků proti vyprázdněnému, formalizovanému kultu a pro sociální spravedlnost a jejich odvaha tváří v tvář mocným tohoto světa zůstává podnětem i pro dnešek. Ježíš to převzal a rozvinul. V tradici navazující na něj je (individuální a sociální) člověk tím „místem“, kde se hledá božská skutečnost. V antickém myšlení se člověk emancipoval od mýtů, které ho do té doby učily poddanosti. Přestal věřit, že je vůli Olympanů či vůlí Nebes, aby privilegovaní nerušeně vládli a druzí slepě poslouchali. Stoičtí filosofové vyhlásili zásadní rovnost všech včetně otroků. Gnostický a hermetický obraz božského Člověka to symbolicky rozvíjí dál. Gnostické obce, i když spolehlivé informace o nich byly zničeny, byly posléze poraženými nositeli počáteční spirituální a sociální radikality. Hermetická linie v křesťanském světě byla linií svobodomyslných buřičů proti zavedeným pořádkům.

Antické a biblické dědictví můžeme shrnout jako humanismus. Humanismus, který už svou povahou nemůže být ryze akademickou spekulací. Je spirituálním obsahem křesťanství i hermetismu a volá po praktickém uplatnění. Politická kritika elitářského, represivního systému a úsilí o demokratizaci veřejných poměrů, to je vlastně angažovaný humanismus. Pro Marxe není náboženství jen opiem lidu, jak se do omrzení omílá. Je to také povzdech utiskovaných tvorů, cit bezcitného světa a duch bezduchých poměrů.

Je otázkou, nakolik může posilu a podněty pro politickou angažovanost v humanistickém smyslu poskytnout instituční církevní křesťanství. Mnozí už jeho jednotlivé směry (denominace) pokládáme za překonané nebo někteří mluví o „postkřesťanském následování Ježíše Krista“. Není však radno přehlídnout, jak i někteří papežové ostře, jmenovitě a otevřeně kritizují kapitalismus a navrhují reformy. Tato iniciativa se filtruje přes mezičlánky církevní administrativy a v našem prostředí má u římských katolíků, stejně jako ostatních křesťanů podobu obhajoby a chvály statu quo a nanejvýš krotkých a mírně modifikujících připomínek. Jinde ale vykvétá teologie a praxe osvobození, která stojí spolu s laickým, nenáboženským humanismem za současnou emancipaci latinskoamerických národů vůči krutosti současného systému. I v jiných křesťanských církvích a také v židovských obcích najdeme spiritualitu spojenou s péčí o věci veřejné.

Oporou v rostoucím hněvu ale i beznaději může být nedávno popřený humanismus. Na teoretické rovině popřeli lidství tak, že ho dekonstruovali. Jiní touží mít v malíčku kód člověka a učinit z něj ovladatelný objekt mezi objekty. Nový humanismus bere vážně člověka, a to člověka tělesného, který potřebuje pracovat, aby přežil a aby se jako člověk uskutečnil. Takový humanismus, i když je realistický, neredukuje člověka v předmět či věc. Bere ho i s jeho spirituální schopností překročit danosti v tvůrčím činu. Takový humanismus může mít různá vyjádření. Je však velmi žádoucí jako opora a inspirace politické práce změřené na vytvoření pořádků citlivých na životní prostředí a sociálně solidárních.