Nakonec jsem se pietně rozhodl těmi starými botami podpálit syrovou hromadu klestí, stahaného z celé zahrady.

Jsou to pracovní šněrovací boty, jaké se na našem území dělají už do německé okupace a nijak se nezměnily. Vrch je z černé tlačené kůže (dříve dullbox), spodek přilisován z buny (nesprávně guma). Lis byla plechová skříň, vysoká jako dělník, elektricky vytápěná, s jícnem jak malé krematorium. Mladý muž David navlékl na kovové kopyto, stabilizované chodidlem nahoru, svršek „nacvikaný" po stélce, položil na něj půdování a plátek gumy v přibližném tvaru podešve. Zajel s kopytem do jícnu pece, stiskl knoflík, čelisti se zavřely a rozsvítilo se červené světlo, David ukročil k vedlejšímu lisu, udělal totéž, u třetího to samé, měl jich snad čtyři. Byl taktak hotov, když se první pec sama otevřela, a zas dokola. Čas a teplota se zapisovaly na kotouč rastrovaného papíru. Mistr, jmenoval se Weber, malý, snědý, tváře zkrabacené, se zastavil, vzal teplý výrobek do ruky, smutně jej prohlédl a pravil: „Davide, Davide, všeci dělajú boty do kostela, enom vy do hnoja!"

Nevím, co mohl mladý muž David na botě osobně zkazit, když to celé byla práce automatu. Jenom když vřelá bota vyjela z pece, zbylo naň jedno takové lidsky ševcovské gesto: šídlem párkrát píchnout do podešve, aby vyšel plyn. Prostorem nesl se pach pekařsky zpracovávané umělé gumy, který se mi stal téměr milým. Za práci v tomto povětří dostávali jsme o přestávce zadarmo čtvrt litru mléka a v jakýchsi lhůtách volali nás na rentgen. Bylo tu dvanáct těch šedozelených skříní, za nimiž mladého muže Davida, Bakonczyka a Holase nebylo skoro vidět, ale stáli tam: v kalhotách a košili, v létě dokonce jen v trenýrkách, přepásáni naholo ševcovskou zástěrovou.

V podpadku každé boty byl po obvodu žlábek. Do toho jsem já vkládal podkůvku a čtyřmi mistrnými údery vrazil do ní čtyři hřebíky. Byla to práce ostudně jednoduchá na tak šikovného mládence, přesto se mi líbila: mohl jsem při ní myslit na všecko na světě, každý z mých hřebíků seděl kónickou hlavou v kónické dírce perfektně. Mistrovi nevadilo, dkyž jsem vedle krabice s hřebíky měl na stole knihu: vzal ji do ruky, zíral do ní s údivem, kterýho jeho činěnou tváří však nedokázal hnout, a beze slova položil ji zpátky. Na levé polovině stránky bylo psáno: Ik ben benieuwd, of ik me hier als Vlaming t´huis zal gevoelen. - Vpravo totéž stálo německy. Byla to učebnice němčiny pro vlámské dělníky zavlečené do říše, tedy relativní učebnice holandštiny. A naše boty? Byly právě pro tyto a všecky takové dělníky té jisté říše. Takové a podobné souvislosti světa mě zajímaly, některé lekaly, a nad jednou jsem právě byl uchvácen příjemným očekáváním: jak se tato zde na mém stole holandština legračně vyrvává z němčiny a hází lanka na opačnou stranu, za moře. Peněz ovšem bral jsem za tuto práci míň než David.

My dělníci byli jsme totiž dvojí: jedni chtěli pracovat na složitých, pokrokových strojích, dobře si vydělat a později se stát i mistry a správci. Druzí chtěli být - upřímně řečeno - houslisty, herci, spisovateli, cestovateli nebo duchovními. Byla však válka.

Kůže chytla od papíru snadno, už se začíná kroutit i gumová podešev, z mého zahradního ohníčku se vine zvláštní dým a s otřesnou věrností čaruje do mé duše staré jaro: slyším klapot strojů, v záři bodových světel míhají se nahé paže lisovačů, topoly raší za továrními okny a z šicího oddělení se zvedá slabý, jenom dýchaný zpěv děvčat, přeskakuje nepohnutou temnou tvář a ujímá se u kruhu, kde tluču kladivem, a vzadu mezi lisy přijímají a zesilují ho David, Bakonczyk a Holas. Jako bych stál zas pravdivě nad podkůvkami a bylo mi jen umožněno pohlédnou čtyřicet let dopředu, na sebe u plamenů zachvacujícíh hromadu křoví. Tekoucí oheň už propadává dřevem, jeho kapky až vybuchují, hoj! „Hoj, divoký jsem lisovač," rýmuje zas mladý muž Holas do internátnícho časopisu, "a chmurné moje čelo - vždy jen z nuzné výplaty - žilo mé bujné tělo!" A už nám hoří celé gumárny, tu botu tedy neobuju, ani kdybych ještě chtěl, kapalný oheň propaluje beton, který se hroutí v obludné hromady trosek, to bude jistě brzo po válce, hoj! A svět se zas otevře, budeme přáteli, a půjdeme do světa. Nebude vězení ani bídy, protože „lidem myšlení - strojům dřinu" pravil Zakladatel a my Pokračovatelé přidáme k tomu lepší, fantastické řízení továrny i státu, aby už nikoho nenapadlo muset zpívat:

denn wir fahren

do ševcáren

den wir fahren

do otrokáren.

Ahoj!

Dřevo se rozpadlo v bílý popel. V něm leží černý škvarek boty. Druhou mám v ruce. Mám ji už také spálit, či si ji nechat napodruhé? Je mi jí líto. Má odpracováno, kůže je v ohbí děravá, jak asi vypadají ty lisy a jakou zpívají dnešní šičky, jestli? V jarním vánku přebíhají popelem šedé vlnky. Bota dopadla a nechápavě na mě zdola hledí prázdným tělním otvorem, v němž jsem měl být já. Chvilku se neděje nic, dokonce mám pokušení vzít ji odtama, a tu se podešev začne prohýbat, je rozhodnuto. Už to máš. To máš za to. Z boty vyvine se proužek dýmu, nejprve musejí přeci odejít myšlenky a vzpomínky. Strnule se dívám a šeptám: To aby sis víckrát nemyslel, že budeš řídit fabriku, škarbale. Aby sis, blbečku, nepředstavoval, že páni kvůli tobě budou jezdit autobusem. Nečekej, že na procházce potkáš v neděli brzo ráno pana prezidenta: Nemysli si, že jsi roven. To už konečně pusť z mé hlavy. Že se všecko bude dělat pořádně, poctivě a krásně!

Z černého dýmy vyšlehl plamen. Stál jsem tam pietně, dokud milá bota neshořela. Ani pro lidskou botu není lehké napravit se v myšlenkách a snech z mládí. Je to jako vyklidit rodné území a propadnout cizí říši s otázkou: Jsem zvědav, zda se tu jako Vlám budu cítit doma.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 4, duben 1983.)