Někdy si člověk sledující naše dvě levicové strany připadá jako v Jiříkově vidění. ČSSD se ještě nedávno pokoušela o změnu své tváře. Chtěla vypadat jako strana hledající nové cesty. Bylo to kolem jejího sjezdu a hlavním iniciátorem byl pravděpodobně Bohuslav Sobotka. Její vrcholní politikové se účastnili veřejných debat organizovaných třeba ProAltem, zvala si kritické teoretiky, i ty radikální, podnítila vznik think-tanku CESTY (Centrum pro Sociálně tržní ekonomiku a otevřenou demokracii), Bohuslav Sobotka na facebooku odkazoval na články z Deníku Referendum, a pak? Pak přišla volba předsedy a všechno se vrací do starých kolejí.

Nejlépe to ukazuje nedávno představená stínová vláda ČSSD. Její složení dává jasně najevo, že se nic nezměnilo. Co si o tom myslet? Nebyly všechny ty řeči o spolupráci s občanskou společností a kritickými intelektuály, o hledání nové tváře a nových myšlenek pouhým účelovým nástrojem vnitrostranického boje o předsednictví?

Pravda, aspoň nějaký nápad. Vytvořit si image politika, který do své strany vpustí čerstvý vítr, to v ČSSD zatím nebylo. Pokud toto image bylo jen účelová grimasa, může to vyvolat hlubokou skepsi ke každým dalším pokusům, jak s ČSSD něco udělat.

ČSSD rostou volební preference, a jak se zdá, působí to na ni jako uspávací prostředek. Místo aby využila své prostředky a všemožně podporovala aktivity, které mění celkový obraz levice, nechává to na dobrovolnících. Nálada ve společnosti se mění a situace pro levici snad nikdy od Listopadu 89 nebyla tak příznivá. Vidíme to na neustále se zvětšujících demonstracích nebo na různých kritických diskusích.

Ale ČSSD zatím nedokáže myslet dopředu tak jako pravice. Ta se vždy snažila financovat liberální a konzervativní vzdělávací instituce, think-tanky, časopisy, protože věděla, že nejde pouze o bezprostřední návratnost investice, nýbrž o dlouhodobé vytváření teoretického a kulturního podhoubí. Kolik máme pravicových ekonomů a kolik levicových? Pravice věděla, že když založí a bude financovat instituce, jako je CEVRO, vložená investice se jí vrátí stonásobně. Bude mít odborníky, kteří v médiích vytvoří povědomí o tom, co je správné a nutné. Tak se podařilo přesvědčit mnoho a mnoho lidí, i vysokoškolsky vzdělaných, že asociální reformy jsou nevyhnutelné a že tudíž každý odpovědný člověk volí pravicové strany.

Pravice se zkrátka systematicky snaží o to, čemu Gramsci říkal hegemonie, tedy o myšlenkové a kulturní vůdcovství, které rozhoduje o tom, které síly budou mít dlouhodobou politickou převahu. Vypadá to, jako by pravice studovala Gramciho a levice četla pouze průzkumy veřejného mínění.

V tomto směru je pro ČSSD šancí Deník Referendum. Konečně tu je médium s neskrývanou levicovou orientací, které se snaží představit jinou levici, než jak ji známe. Máme dva deníky, které se označují za levicové, Haló noviny a Deník Referendum, ale rozdíl je zásadní. Ten první spíše napomáhá tomu, aby se konzervoval zavedený obraz levice jako spolku lidí poohlížejících se po minulém režimu nebo po úspěších „socialismu“ v Číně. Ten druhý naopak usiluje o rozbití tohoto obrazu. Levice je něco jiného, zaleží ji mnohem víc než pravici na dodržování všech lidských práv, na prohloubení demokracie, na liberálním přístupu k sexuálním menšinám, na ekologii, a zároveň kritizuje vládnoucí formy útlaku a hledá alternativy. Vyznění je přesně opačné než u tradiční české levice, ne pocit ochrany a bezpečí, nýbrž pocit svobody.

Tento obraz levice je pak příležitostí pro levicové strany, aby se těchto témat chopily a staly se přijatelnými pro ty, kteří vytvářejí myšlenkové a kulturní podhoubí, pro umělce, vědce, novináře, učitele, vysokoškolské studenty. ČSSD si dvě desetiletí vytvářela image, které tyto lidi muselo spolehlivě odradit. Její představitelé vystupovali jako bodří a zároveň arogantní hostinští, svými předvolebními mítinky dávali najevo, že voliči jsou pro ně přihlouplí konzumenti a její předvolební billboardy připomínaly reklamu na druhořadé zboží. O neohrabaných heslech a letácích se zvláštní pivní lepkavostí ani nemluvě. Ti, kdo je volili, tak většinou činili se skřípěním zubů, na základě racionální úvahy a navzdory předvolebním kampaním, za které se vyhodily stamiliony.

Když se však Deník Referendum dostal do vážných finančních potíží, a na jeho záchranu a další rozvoj by stačil zlomek prostředků vyplýtvaných na autodestruktivních kampaních, ČSSD se tváří, že se jí to netýká. Pravice by v obdobné situaci jednala docela jinak.