Čestným hostem pražského literárního festivalu Svět knihy bylo Království Saúdské Arábie. Vedle diskusí a prezentací překladů z arabštiny přicestoval do Prahy i jeden saúdský spisovatel. Záhy se však objevilo množství odsudků arabského hostování. Spor podnítila šéfredaktorka Index of Censorship Jo Glanvilleová na svém blogu, pak se rozhořel na stránkách deníku The Gurdian a následně i v českých médiích. Na základě toho, že Saúdská Arábie porušuje lidská práva a podporuje terorismus (Lukáš Lhoťan), porušuje mezinárodní právo intervencí v Bahrajnu (Robin Yassin-Kassab) a nedodržuje svobodu slova (Ondřej Lipár, Jo Glanvilleová), kritici zpochybňují, že se tato země měla čestným hostem vůbec stát.

Tyto odsudky pramení ze zkreslené a naivní, bohužel však rozšířené představy, že občané, kteří daný režim oficiálně reprezentují, ho také schvalují a podporují. Glanvilleová například tvrdí, že svým působením na festivalech mohou diktátorské režimy zamaskovat své škraloupy na poli lidských práv. Ale kteří lidé jsou tím režimem, který vylepšuje svůj obraz?

V každém jednotlivci existuje průnik jeho osobního přesvědčení s oficiální politikou jeho země. Typ diktátorova příznivce slepě schvalujícího veškerou státní politiku je stejně vzácný jako typ disidenta, který se vzdá možností přirozené seberealizace a raději jde do vězení, než by skrze sebe nechal pracovat zlo tím, že by se na systému podílel. Zbývá masa průměrných lidí: od těch, kteří přitakávají ze setrvačnosti, nevědomosti či ze strachu, až po ty, kterým poměry dávají příležitost rozvinout jejich nedobrý charakter při uskutečňování touhy po moci a úspěchu. Arabští spisovatelé jsou v tomto ohledu vzorkem společnosti jako každý jiný. Jak víme, že přicestovavší Abdalláh Násir žije v autoritářském režimu rád? Že si soukromě nepřeje změnu, a to od dílčích změn až třeba k převratu? Co víme o tom, jakým způsobem se na saúdském ministerstvu kultury rozhodovalo o účasti na festivalu v zemi, s níž se celosvětově spojuje jméno Václava Havla, kdo proti komu musel toto rozhodnutí prosadit?

Českou republiku před několika lety navštívila delegace čínských spisovatelů. Na otázky ohledně režimu svorně mlžili nebo neodpovídali: měli s sebou tajného agenta. Bylo by bývalo řešením návštěvu odmítnout? Jistě ne, neboť i výsledek „nemají to tam lehké“ mohl leckoho motivovat k zájmu o situaci v Číně. A politický nebo mediální nátlak zvenčí jsou jedním z nástrojů, jak se zasadit o změnu situace.

Odmítnout saúdskoarabskou návštěvu se ale na první pohled může zdát správné. Je to pádný výraz liberálního postoje — z pohodlí svobodné části světa. Hlouběji se zajímat o názory některých z oněch zakazovaných arabských spisovatelů a umělců nebo o jejich situaci informovat veřejnost je náročnější. (Pěkný přehled o literatuře arabského světa připravila například Jitka Jeníková.)

Festival především poskytl výbornou příležitost k reflexi saúdského režimu. Zpochybnění koncepce festivalu tuto příležitost bohužel zčásti znehodnocuje. Avšak bez přijetí sponzorského daru a saúdského hostování by diskuse neproběhla s největší pravděpodobností vůbec.

Evergreenem disidentů je tzv. drobečková politika: nevzhlížet nečinně k zásadním cílům, nýbrž drobnou každodenní aktivitou rozrušovat integritu režimu zevnitř. O to usiluje například saúdský novinář a spisovatel Turkí al-Hamad (1953), píšící o tabuizovaných tématech politiky, sexu a náboženství, nebo Yousef Al-Mohaimeed (1964), jehož provokativní novela Láhev tematizuje rovněž to, o čem se nemluví a snaží se dekonstruovat mechanismy útlaku v saúdské společnosti. Jeden ze zakazovaných autorů, Mohammed Hasan Alwan (1979), v reakci na kritiku Jo Glanvilleové přímo napsal, že saudští spisovatelé potřebují mezinárodní podporu, aby se věci dále hýbaly k lepšímu. Izolace přináší pocit beznaděje utlačovaným a režimu argumenty k represím.

Ředitelka Světa knihy Dana Kalinová argumentovala, že festival rozvíjí s Arábií dialog. Tím, co vytváří sociální skutečnost, je jazyk, a právě mezinárodní diskuse má schopnost erodovat stávající saúdskoarabský systém, rozpohybovat oficiální instituce. Zatímco pozvání spisovatelů z demokratických zemí je zajímavé především pro ně samotné a pro účastníky festivalu v pořádající zemi, pozvání spisovatelů ze zemí s diktátorskými či autoritářskými vládami, kde literatura zpravidla hraje daleko důležitější roli než v demokraciích, může pozitivně ovlivnit stav těchto společností. Jestliže Svět knihy přispěl k tomu, aby se o situaci v Saúdské Arábii ať tak či onak mluvilo, je to velmi záslužné a pozvat Saúdskou Arábii je zajisté celospolečensky prospěšnější než pozvat kteroukoliv jinou, byť demokratickou zemi.