Kam s ním? Do frakce!

Případný přestup Jiřího Paroubka do ČSNS 2005 by byl jen smutnou politickou dohrou. Ač nepatří bývalý předseda ČSSD k nejoblíbenějším politikům, jeho místo je v sociální demokracii, kde by měl působit v rámci frakce. A ne spoluvytvářet truc projekty.

V době, kdy by se opoziční tábor měl soustředěně připravovat na převzetí vládních otěží, hrozí drolení sil. A to všechno jen kvůli uražené ješitnosti.

„Vidím výzvu, která se rýsuje, tedy dostat do Sněmovny historickou stranu spjatou s Edvardem Benešem,“ prozradil 20. května Lidovým novinám Jiří Paroubek, ještě do loňského roku předseda ČSSD. „Jiří Paroubek by byl pro naši stranu přínosem. Stále jednáme. Existují určité podmínky z obou stran, které ještě nejsou vyjasněné,“ uvedl Karel Janko, předseda České strany národně socialistické (ČSNS 2005).

Takovýto politický konec si snad ani Jiří Paroubek nezaslouží. Národní socialisté jsou na dlouhodobém sestupu. Nepomohlo ani sloučení se Svobodnými demokraty (OH) před patnácti lety, ani sázka na předsedy-manažery, jakými poté byli Miroslav Tampír nebo Jiří Šula. Zmizely nápady, zmizeli lidé, zmizel historický majetek.

Zůstalo dědictví po prezidentu Benešovi. Je ale právě benešovská tradice tím, co dnes dokáže přivést voliče, zejména ty mladé, k urnám?

Nebývá zvykem zde s uznáním zmiňovat Lidové noviny, proto si tuto příležitost vychutnám a zacituji ze sloupku, v němž Petr Zídek 25.5. připomněl, že národně socialistická strana svého času na Edvarda Beneše tak nějak zbyla: „Ne všichni z toho byli nadšeni: jeden národně socialistický poslanec se prý ptal vůdce strany Klofáče, jenž Benešův vstup prosazoval: ,Nepije, nekouří, netančí, nemá metresy, nevyhledává společnost, nehraje karty! Proboha, co tedy dělá?' - ,Žije pro ideu!' (Z těchto hledisek je Paroubek pro vstup do národně socialistické strany zřejmě disponován lépe.)“

Kromě toho se šibalským úsměvem čekám, jak se budou národní socialisté stavět k převratným Paroubkovým návrhům, jako bylo třeba odškodnění německých antifašistů. Anebo popularizace mechanismů, které omezují vliv obstarožních partajních struktur a sekretariátů. Ale budiž, v Československé straně socialistické kdysi Paroubek strávil šestnáct let, takže na návrat „z vandru domů“ má svým způsobem nárok.

Jiří Paroubek je bezesporu politik kontroverzní, nicméně sociální demokracii po roce 2005 výrazně pomohl. Zjednodušil její komunikaci s voliči, předvedl věcné vládnutí, pokoušel se (byť s pramalým úspěchem) o modernizaci ČSSD. V roce 2006 úspěšně, zejména díky své pracovitosti a radikální rétorice, vyluxoval levicový elektorát a přivedl sociální demokracii k historickému volebnímu zisku.

Zároveň se ale stal synonymem pro arogantní politický styl a bezbřehý pragmatismus. V minulosti se nechal slyšet, že ČSSD je na rozdíl od německé SPD stranou praxe, nikoli programu. Nyní koketování s ČSNS 2005 vysvětluje potřebou ideové politiky. Zajímavé: byly doby, kdy slovo „idealista“ vyslovoval skoro jako nadávku.

Paroubek už si také stihl postěžovat, že mu někteří sociální demokraté chtějí ubližovat. S hroší kůží pro sebe typickou pomíjí ty, jimž ublížil sám. Vedle těch, co si již stačili postěžovat veřejně, zmiňme například případ mladého sociologa, který byl za skandálních pracovněprávních okolností vypuzen z Lidového domu jen kvůli názoru svobodně vyjádřenému na půdě místní organizace ČSSD. Expředseda, který se nikdy s nikým nemazlil, nyní nápadně zjemněl.

Jiná Paroubkova námitka už jistý reálný základ má: prý se k němu spolustraníci nechovají jako k bývalému předsedovi s dostatečným respektem. S pohaslými autoritami má ČSSD dlouhodobě potíž. Zmiňme Jiřího Horáka nebo Miloše Zemana. Stanislav Gross se do ústraní stáhl dobrovolně a, zdá se, definitivně. Vladimír Špidla po návratu z bruselského exilu plynule vplul do stranických vod, aniž by si vymiňoval jakékoli čestné lóže.

Paroubek je z jiného těsta. Mrzí ho, že mu nebylo hozeno zlaté lano ani jako manažerovi orientujícímu se v hospodářské politice, ani jako politickému stratégovi. Potíž je ale v tom, že Paroubkovi žádné drobné nestačí. Vždyť je stále vlivným poslancem, místopředsedou hospodářského výboru. Co by za to jiní dali… On však pošilhává alespoň po stínovém ministerstvu financí. Kdo by ale vzal zpět do party muže, jehož manželka ve velkém nákladu tiskne intimní historky z politického zákulisí a obtížně rozlišuje mezi drby, pomluvami a pravdou?

Sám Paroubek nadto selhal jako personalista. Stačí připomenout, jak se – podle vlastních slov – zklamal ve svém tajemníkovi, hlavním poradci, asistentovi, vedoucím analytikovi nebo šéfovi volebního štábu. O zmražených vztazích se členy někdejšího a dnešního nejužšího sociálnědemokratického grémia ani nemluvě. Jako vůdce byl Paroubek respektovaný, někým možná až příliš servilně. Jinak ale lze paroubkovsky toporným stylem napsat: V kolektivu není příliš oblíben.

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že v sociální demokracii (a dalších stranách) je Jiří Paroubek jediný, kdo podmiňuje svoji loajalitu a oddanost značce dobytými posty. A snad by bylo paranoidní Paroubka podezřívat, že by poslanecký mandát získaný na kandidátce ČSSD chtěl přenést do jiné strany. Sám proti tomu přece vždy brojil.

Můžeme stokrát s Paroubkovými politickými názory – včetně toho posledního na sociálnědemokratickou toleranci menšinové vlády ODS a TOP 09 – nesouhlasit. Ovšem jako partner k diskusi je velmi cenný – vzdělaný, mazaný, výborně kombinující. Ze stejných důvodů je přínosem také pro českou sociální demokracii. Symbióza zdatného politika a etablované strany je vždy vzájemně výhodná.

Co se stane, když pomine, můžeme jen spekulovat. Miloš Zeman na sklonku politické dráhy nepomohl do Parlamentu ani Straně důstojného života, ani SPOZ – Zemanovcům. Jiří Paroubek stěží pomůže ČSNS 2005. Kandidátní listina, na jejímž čele bude stát, leda tak sociální demokracii ubere cenná procenta (či desetiny procenta). Odchod k mimoparlamentní konkurenci jako pomsta funguje dobře. Leč doufat, že by snad dokázal oprášit národně sociální hnutí a učinit z něj koaličního partnera ČSSD, snad nemůže ani Paroubek sám. Jedině že by byl tak uchvácen svým egem, až by ztrácel smysl pro realitu.

Samostatnou otázkou pak je, v čem by spočíval přínos spolupráce ČSSD a ČSNS. Na tradici, kterou v roce 1948 násilně ukončili komunisté, zapomeňme. Svět se hnul, hnuly se i politické programy, hnula se sociální demokracie.

Existuje-li mezi Jiřím Paroubkem a špičkami dnešní sociální demokracie pnutí, radil bych je řešit jiným, férovějším způsobem: založením regulérní vnitrostranické frakce. Získat by tím mohla ČSSD, stejně jako Jiří Paroubek osobně. Ostatně interní život zavedených stran zaslouží zpestření a frakce není ani sprosté slovo, ani zbytečný apendix.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Čtvrtek, 26.Května 2011, 08:33:30

Souhlasím. ČSSD nemá kvalitních lidí nazbyt. Bude-li sobotkovské vedení tuto skutečnost ignorovat, stranu poškodí také pokud jde o voličskou přízeň.
Paroubkovo aktivní setrvání v ČSSD by jistě nebylo méně významným přínosem než je spolupráce s ProAlt nebo Cestou.
(Ovšem silně pochybuji, že Jiří Paroubek při své ješitnosti výše uvedené rozumné doporučení přijme zrovna od Lukáše Jelínka, o němž se vyjadřoval opakovaně pohrdlivě.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.