Karel Holomek a řev civilizovaných hord

Karel Holomek rezignoval na funkci člena Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Na integraci Romů se současná vláda snaží překvapivě ušetřit. Problémy tak nejsou vidět, ale ony překvapivě stále existují.

V Lidových novinách ze 16. 5. 2011 jsme mohli číst otevřený dopis publicisty Karla Holomka (předseda Společenství Romů na Moravě) Petru Nečasovi, předsedovi vlády. Oznamuje v něm svou rezignaci na funkci člena Rady vlády pro záležitosti romské komunity, což je neblahé. Články Karla Holomka můžeme čítávat v LN už nejméně dvacet let. Poskytovává zasvěcené odpovědi na tzv. „romskou otázku“, proti níž sám někdy klade „otázku gádžovskou“. Rozhodně není zarytým obhájcem Romů, má kritický nadhled, takže někdy k překvapení čtenáře dá ve sporu o Romy za pravdu druhé straně. To je zvláště z hlediska jeho funkce předsedy Společenství Romů na Moravě postoj odvážný; v prostředí Romů není populista, pro nás je autorita. Když ho Petr Nečas do Rady vlády, udělal dobře.

Jako člen Rady postupně zaslal premiérovi několik dopisů ohledně například inkluzivního vzdělávání romského žáka v českém školství, nebo údiv nad tím, že projekt Školícího a informačního centra romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu nebyl zadán „morálně připravenému Muzeu romské kultury, které v této oblasti pracuje celých dvacet let, nýbrž v této věci neznalému a nepřipravenému Pedagogickému muzeu J. A. Komenského v Praze“. U tohoto případu se zastavme, on je příznačný.

Věřme Karlu Holomkovi, že pro výše zmíněný záměr bylo Muzeum romské kultury připravenější než muzeum pedagogické. Kdyby tomu bylo obráceně, Karel Holomek by doporučoval Pedagogické muzeum, protože by mu nešlo o to, KDO to bude dělat, ale kdo to UDĚLÁ LÉPE. Vládní rozhodnutí je naopak ještě více o tom, kdo to dělat nebude, než kdo to dělat bude. To rozhodnutí je vymknuté nejen z měřítek pro „kvalitu díla“, ale zejména z intencí samotné Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Je to popření jejího smyslu, popření principu subsidiarity a vůbec emancipace Romů, bez níž volání po „integraci Romů do společnosti“ je zjevným pokrytectvím.

Jaký „signál“ by ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (v jehož gesci projekt je) vyslalo, kdyby rozhodlo ve prospěch Muzea romské kultury, a jaký „signál“ tedy vyslalo, když tak nerozhodlo! To by žasl i Komenský.

Karel Holomek Petru Nečasovi rovněž připomíná „omezení v práci Sekce pro lidská práva, způsobené dlouhodobou absencí zmocněnce pro lidská práva a snahou tuto sekci co nejvíce omezovat a limitovat“. Tím zmocněncem byl Michael Kocáb, kterému „Romové na srdci opravdu leželi“ (druhá věc je, co mohl pro ně udělat). Ale jen si vzpomeňme, jak společnost povětšině uštěpačně vítala, když Kocáb byl konečně této funkce zbaven – „ten stárnoucí rocker prahnoucí po funkcích“. A jak se to odstavením Kocába rázem vyřešilo, viďte! (Stejně tak jako se teď máme príma, když „zelení“ propadli ve volbách: jak se to hned celé rapidně zlepšuje, že.)

Nechci tím milého čtenáře tohoto listu nějak vyděsit, naštvat, natož rozkatit, ale pokud jde o jakýs takýs úmysl skutečné „integrace Romů do společnosti“, tak nejvíce pro to v posledních letech udělala, ani nevím, jak je to možné, Topolánkova vláda – snad z vyděšení litvínovskými událostmi.

Mnohým lidem se také velmi ulevilo, když se dočetli, že nejsou rasisté, ale anticiganisté. Rasisté bychom být nechtěli, to ne. Konečně někdo pojmenoval onen stav odpovídající frekventovanému výroku: Teda nejsem žádnej rasista, ale Romy bych nechal postřílet.

Ono otřesné zjištění, jaké velké procento společnosti projevuje „anticiganismus“, by mělo vládou otřást; ve skutečnosti jako by přijala lidový diskurs, že zatímco rasismus by byl problémem celospolečenským, anticiganismus vyvolali Romové sami, tak ať se polepší. Zatímco Topolánkova vláda se přec ještě k Romům přihlásila ve smyslu, že jsme spoluobčany, současná vláda se z důvodů populistických pozvolna začíná od problémů našeho soužití s Romy distancovat, a z důvodů ekonomických přestává o problémech Romů vůbec mluvit.

Nás se totiž některá vládní úsporná opatření nemusí týkat (zejména hrdých voličů TOP 09) – například snížení podpor v nezaměstnanosti nemusí vadit těm, kdo o zaměstnání nepřijdou, nebo zvýšení ceny elektřiny zajisté nevadí majitelům elektráren atd. – tak u většiny Romů se všechny vládní restrikce nasčítávají do jednoho už těžko únosného břemene. Vláda si musí uvědomovat, že pokud by jí o „integraci Romů do společnosti“ šlo, musela by souběžně s programem vládních úspor vytvořit pro sociálně vylučované lidi skutečný integrační program, který by jim pomohl nést to těžko únosné břemeno, o čemž fundovaněji čas od času v novinách pojednává Karel Holomek. A to se neděje.

Obraz takových poměrů vidím jako výjev jakoby z obrazu Munchova: Nekonečná pláň s řídkou vegetací bičovanou vichrem, po ní táhne skupina Romů, barevné sukně žen vlají jako vlčí máky a trhají se o trny, leč cikáně se raduje, neboť dnes se podařilo ukrást slepici. Na obraze však není slyšet, jak po větru nese se odkudsi z města řev civilizovaných hord: „nic než národ“.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Stanislav Hošek - Český těšín

Sociální rasismus. Sobota, 21.Května 2011, 10:31:18

Od politického převratu se pomalu, leč houževnatě zvyšuje v naší zemi sociální rasismus. Projevuje se postupným elitářstvím „úspěšných“, sebepovyšováním POP celebrit a jim podobných na VIP, vystěhováváním dlužníků nájemného do kontejnerů, vytvářením vrstvy bezdomovců a jiných vyloučených se snahami stíhat je, pokračuje nyní bezohlednými exekucemi, zákonodárstvím privilegujícím podnikatele, zaměstnavatele a bohatce všeho druhu vůči těm druhým a pomalu se zvyšuje rozdílnou zdravotní péčí pro bohaté a ostatní. Všechny ty anticiganismy jsou organickou součástí všech jmenovaných sociálních trendů politiky celého polistopadového období. Problém Romů, stejně jako všechny problémy etnické mají v podhoubí sociální základ, konkrétně bědnost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.